ECLI:CZ:US:2015:1.US.2667.14.1
sp. zn. I. ÚS 2667/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Avtandil Haas, Vazební věznice P.O.BOX. 7, Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem se sídlem Na Příkopě 958/25, Praha 1, směřující proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, ze dne 23. 7. 2008, č.j. ÚOOZ-160/TČ-2008-22-V4, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. KZV 25/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Policejním orgánem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále jen "ÚOOZ") Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze bylo dne 23. 7. 2008, č.j. ÚOOZ-160/TČ-2008-22-V4, v souladu s §302 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin vraždy podle §219 odstavec 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"). Z usnesení vyplývá, že trestný čin stěžovatele je prokázán vyhodnocením záběrů kamer v restauraci, kde k činu došlo, jakož i dalším šetřením detektivů ÚOOZ, odboru zločineckých struktur. Stěžovatel, státní občan Gruzie, po činu uprchl a skrýval se v zahraničí, což dle usnesení vyplývá z dalších úkonů detektivů ÚOOZ na jiné trestné činnosti majetkového charakteru.
Předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli doručeno až dne 22. 5. 2014, kdy byl po vydání z Běloruska zadržen jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu.
Krajské státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. KZV 25/2014, rozhodlo o stížnosti stěžovatele tak, že byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Stěžovatel má za to, že usnesením o zahájení trestního stíhání spolu s usnesením krajského státního zastupitelství o zamítnutí související stížnosti byla porušena jeho základní lidská práva zaručená čl. 1 odst. 1 a odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení. Uvádí, že Krajské státní zastupitelství v Praze dne 26. 11. 2008, sp. zn. KZN 851/2006, požádalo Generální prokuraturu Gruzie, s odkazem na čl. 21 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 550/1992 Sb. (dále také jen "Úmluva"), o převzetí trestního řízení ve věci stěžovatele. Gruzie jako člen Úmluvy věc na základě trestního oznámení dle čl. 21 Úmluvy převzala. Stěžovatel byl následně v Gruzii dne 21. 1. 2009 obviněn ze spáchání trestného činu podle čl. 108 gruzínského trestního zákona a byla na něj uvalena vazba. Trestní stíhání stěžovatele vedené orgány činnými v trestním řízení Gruzie bylo usnesením vyššího prokurátora ředitelství procesního vedení vyšetřování bezpečnostní služby Ministerstva vnitra Gruzie ze dne 13. 1. 2010 zastaveno pro zjištěnou absenci znaků trestného činu.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce týkající se porušení zásady ne bis in idem. Stěžovatel je přesvědčen, že ačkoli to není v čl. 21 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních výslovně vyjádřeno, platí, že dožadující stát, který požádá dožádanou stranu o zahájení řízení, je jejím rozhodnutím vázán.
Stěžovatel spatřuje porušení zásady ne bis in idem, jako důsledku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) v tom, že navzdory usnesení vyššího prokurátora Gruzie ze dne 13. 1. 2010 zahájil policejní orgán dne 22. 5. 2014 v České republice na základě ústavní stížností napadeného usnesení trestní stíhání stěžovatele, který byl předtím do České republiky vydán z Běloruska.
Dle mínění stěžovatele by právo jej stíhat bylo České republice navráceno, pokud by Gruzie jako dožádaný stát sdělila, že se rozhodla nečinit ohledně žádosti České republiky žádná opatření, že se rozhodla odmítnout její přijetí nebo že odvolala její přijetí, že se rozhodla nezahajovat řízení nebo v něm nepokračovat, respektive když by Česká republika svoji žádost odvolala předtím, než by Gruzie sdělila rozhodnutí učinit opatření ohledně žádosti. Žádná z těchto situací však podle stěžovatele u žádosti o právní pomoc v jeho trestní věci nenastala.
Stěžovatel rovněž brojí proti tomu, že v ústavní stížností napadeném usnesení se státní zástupce odvolává na státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky činného ve věci předání trestního řízení, který "vyhodnotil zprávu Ministerstva spravedlnosti Gruzie jako oznámení dožádaného státu, že v řízení nebude pokračovat podle §448 odstavce 6 písmene c) trestního řádu". Dle názoru stěžovatele nelze zprávu Ministerstva spravedlnosti Gruzie považovat za rozhodnutí, které má na mysli čl. 21 odst. 2 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, když takovýmto rozhodnutím je pouze právní akt vydaný v Gruzii kompetentním orgánem činným v trestním řízení, což je ve věci stěžovatele právě usnesení vyššího prokurátora Gruzie ze dne 13. 1. 2010.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Otázkou tedy je, zda napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srovnej nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
V.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti je možno konstatovat, že se jimi již ve svém usnesení zabývalo Krajské státní zastupitelství v Praze, přičemž učinilo přiměřené závěry.
Z usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. KZV 25/2014, vyplývá, že stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání se opírá především o námitku rei iudicatae, jako procesní podmínky zásady ne bis in idem, přičemž v této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí gruzínských orgánů, a to ve spojení s článkem 83 odstavec 1 Smlouvy o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, podepsané mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik dne 12. 8. 1982 (uveřejněná ve Sbírce zákonů pod č. 95/1983 Sb.), která se podle jeho názoru na předmětnou situaci přímo vztahuje.
Z části usnesení krajského státního zastupitelství rekapitulující dosavadní průběh trestního řízení je zřejmé, že ze sdělení Ministerstva spravedlnosti Gruzie, které bylo Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky doručeno dne 6. 5. 2010, bylo zjištěno, že trestní řízení předané z České republiky do Gruzie, bylo dne 13. 1. 2010 ukončeno, neboť gruzínské vyšetřovací orgány neshromáždily důkazy, které by mohly dostatečně odůvodnit předložení věci soudu. Věc proto vrátily zpět do České republiky k dalšímu řízení, kde byla možnost získat případné důkazy další. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství činný ve věci předání trestního řízení, vyhodnotil zprávu Ministerstva spravedlnosti Gruzie jako oznámení dožádaného státu, že v řízení nebude nadále pokračovat podle §448 odstavce 6 písmene c) trestního řádu (ve znění do 31. 12. 2013).
Krajské státní zastupitelství v Praze v odůvodnění usnesení dále uvedlo, že při posouzení, zda určité rozhodnutí orgánu cizího státu činného v trestním řízení je překážkou věci rozhodnuté (res iudicata) a zda tedy zakládá nepřípustnost trestního stíhání v České republice, má význam pouze to, na jakém právním podkladu došlo k předání trestního řízení do cizího státu a zda příslušná mezinárodní smlouva tuto otázku upravuje. Nejvyšší státní zastupitelství České republiky trestní řízení ve shora uvedené věci do Gruzie předalo na základě článku 21 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 (č. 550/1992 Sb.). Tento postup, který akceptovala i gruzínská strana, je odůvodněn tím, že Gruzie podepsala a ratifikovala Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních a tato úmluva pro ni vstoupila v platnost dne 11. 1. 2000. V článku 26 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních je výslovně zakotveno, že tato úmluva ve vztahu ke státům, které jsou jí vázány, nahradí ustanovení všech smluv, dohod nebo dvoustranných ujednání, upravující mezi dvěma smluvními stranami poskytování vzájemné pomoci v trestních věcech, a je tedy vyloučeno postupovat podle smlouvy mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982 a domáhat se na základě této smlouvy překážky věci rozhodnuté.
S ohledem na shora uvedené dospělo Krajské státní zastupitelství v Praze v usnesení ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. KZV 25/2014, k závěru, že je třeba zkoumat, zda Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních upravuje otázku překážky věci rozhodnuté (res iudicata), či nikoliv. Z obsahu Úmluvy je přitom zřejmé, že státy, které k ní přistoupily, Úmluva nezavazuje považovat jakékoliv rozhodnutí dožádaného státu v předané věci za rei iudicatae s účinky ne bis in idem.
Krajské státní zastupitelství v Praze se zabývalo také námitkami stěžovatele směřujícími proti obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání a dospělo k závěru, že skutek, který je stěžovateli kladen za vinu, je ve výroku usnesení popsán dostatečně (tak, aby nemohl být zaměněn za jiný) a je také zjevné, z jakých poznatků policejní orgán vycházel. Zjištěné skutečnosti přitom dostatečně odůvodňují závěr, že došlo ke spáchání trestného činu a že jej spáchala určitá osoba, konkrétně stěžovatel.
VI.
Se závěry učiněnými Krajským státním zastupitelstvím v Praze se Ústavní soud ve většině ztotožňuje, a to jak pokud jde o přezkum usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i ve vztahu k argumentaci stran námitky porušení zásady ne bis in idem jako procesního důsledku rei iudicatae, uplatněné stěžovatelem. Považuje ovšem za nezbytné argumentaci státního zastupitelství upřesnit a doplnit o některé mezinárodněprávní úvahy, které v dosavadním řízení neodezněly.
Vzhledem k tomu, že podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce týkající se porušení zásady ne bis in idem jako procesního důsledku res iudicatae, je třeba nejprve zdůraznit, že tyto zásady nejsou obecnými zásadami mezinárodního práva veřejného, a jako takové, v případě, že k nim má být státy přihlíženo, musí být formulovány v příslušné mezinárodní smlouvě.
Pro posouzení ústavní stížnosti je tak klíčové, že k předání a převzetí trestního řízení došlo na základě Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 (č. 550/1992 Sb.). Stěžovatel je přesvědčen, že ačkoli to není v čl. 21 Úmluvy výslovně vyjádřeno, platí, že dožadující stát, který požádá dožádanou stranu o zahájení řízení, je jejím rozhodnutím vázán. Nicméně pro toto své tvrzení nenabízí žádné argumenty a Ústavní soud jeho názor nesdílí.
Předně je třeba zdůraznit, že čl. 21 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních institut rei iudicatae, jako procesního předpokladu zásady ne bis in idem, neobsahuje. Ostatně toto ustanovení neupravuje ani předání trestního stíhání, ale předpokládá toliko předání oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu, zkráceně podání "trestního oznámení" cizozemským orgánům. V takovém případě nelze očekávat, že by smluvní strany v rámci zvolené úpravy beze zbytku postupovaly jako v případě předání trestního stíhání, včetně případné aplikace zásady ne bis in idem. Zvolenou mezinárodně právní úpravu ostatně strany uplatnily bez výhrad a tím založily právní základ pro následující procesní postup na vnitrostátní úrovni.
Je třeba stěžovateli přisvědčit, že v okamžiku, kdy k předmětnému trestnímu oznámení došlo (2008), vedle zmíněné Evropské úmluvy, která zavazovala jak Českou republiku, tak Gruzii, existovala skutečně Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (č. 95/1983 Sb.), která do té doby zrušena nebyla. S ohledem na události z konce minulého století, které vedly k rozpadu bývalého Sovětského svazu a k hlubokým společenským změnám, které nastaly v zemích bývalého tzv. sovětského bloku, kam oba smluvní státy náležely, však na úrovni mezinárodního práva veřejného vznikla a přetrvávala nejistota v tom, nakolik jsou Česká republika a Gruzie uvedenou smlouvou vázány. Tato právní nejistota přetrvávala až do roku 2009, kdy obě země na základě společných jednání deklarovaly vůli se touto smlouvou nadále řídit (srov. sdělení MZV č. 82/2009 Sb.).
Pokud tedy smluvní státy v této konkrétní věci svobodně zvolily v roce 2008 za smluvní základ mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.) a naopak neakceptovaly z důvodů právní nejistoty Smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (č. 95/1983 Sb.), pak nepochybily. Znamená to však v důsledku i to, že všechny následné úkony smluvních stran se řídí výhradně touto zvolenou úpravou, což má za důsledek i vyloučení aplikace čl. 26 odst. 1, resp. odst. 2 Evropské úmluvy ve vztahu k dvoustranným smlouvám stejného právního základu. K důsledkům volby právního nástroje mezinárodního práva veřejného a k následné závaznosti této volby pro obě smluvní strany, Ústavní soud odkazuje na rozsudek Soudu pro lidská práva ve věci Garkavyy v. Ukrajina č. 25978/07 (zejm. odst. 76).
Ústavní soud ze shora uvedených důvodů pokládá za správný závěr učiněný v ústavní stížností napadeném usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. KZV 25/2014, a to, že z obsahu Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních nevyplývá, že by státy, které k ní přistoupily, zavazovala považovat jakékoliv rozhodnutí dožádaného státu v předané věci za rei iudicatae, resp. za překážku ne bis in idem. Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že usnesení vyššího prokurátora Gruzie ze dne 13. 1. 2010 nevytváří překážku věci rozhodnuté.
Z odůvodnění ústavní stížnosti nabyl Ústavní soud přesvědčení, že stěžovatel v části své argumentace vychází i z další mezinárodní úmluvy, konkrétně z Evropské úmluvy o předávání trestního řízení ze dne 15. 5. 1972, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 551/1992 Sb., když v podstatě doslova cituje její článek 21 odst. 2. Evropská úmluva o předávání trestního řízení ovšem ze strany Gruzie nebyla ratifikována, proto není ve vzájemných vztazích mezi oběma státy použitelná.
K závěru o nepřípustnosti trestního stíhání pak nelze dospět ani na základě ustanovení českého vnitrostátního práva, tedy §11, resp. §172 odst. 2 písm. b) trestního řádu. Dle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Jak však již bylo naznačeno, z Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních takový závazek v konkrétním případě nevyplývá. Novým ustanovením vztahujícím se k trestním řízením předaným do cizího státu je pak §11 odst. 1 písm. k) trestního řádu. Tato úprava však spojuje nepřípustnost trestního stíhání s pravomocným rozhodnutím cizozemského soudu, nikoliv s usnesením prokurátora. S ohledem na povahu trestného činu, pro který je stěžovatel trestně stíhán i s ohledem na výsledek řízení v Gruzii, s nímž byla česká strana seznámena, nepřichází v úvahu ani použití ustanovení §172 odst. 2 písm. b) trestního řádu, které jinak umožňuje přihlédnout i k jiným rozhodnutím než těm, jež vyjmenovává §11 trestního řádu.
VII.
Pokud tedy navzdory usnesení vyššího prokurátora Gruzie ze dne 13. 1. 2010 zahájil policejní orgán dne 22. 5. 2014 v České republice na základě ústavní stížností napadeného usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, ze dne 23. 7. 2008, č.j. ÚOOZ-160/TČ-2008-22-V4, trestní stíhání stěžovatele, nelze to považovat za porušení zásady ne bis in idem jako procesního důsledku rei iudicatae. K pochybení orgánů činných v trestním řízení tedy ve věci stěžovatele v tomto směru nedošlo.
Jen pro úplnost pak Ústavní soud uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání, bylo, byť poměrně stručně, přesto z pohledu Ústavního soudu adekvátně, odůvodněno, stejně jako ústavní stížností napadené usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. KZV 25/2014, v rámci kterého se státní zástupce srozumitelně a logicky vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, přičemž v podrobnostech lze na toto rozhodnutí odkázat.
VIII.
Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu nezbylo než uzavřít, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu