ECLI:CZ:US:2015:1.US.28.15.1
sp. zn. I. ÚS 28/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Renaty Ťopkové, zastoupené Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 699/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2014 č. j. 21 Cdo 3289/2014-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. ledna 2015 a doplněné podáním doručeným 7. ledna 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2014 č. j. 21 Cdo 3289/2014-176 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Pardubicích dne 20. června 2012 domáhala po žalované České poště, a. s., zaplacení částky 32 459 Kč s příslušenstvím (po rozšíření žaloby částky 44 243 Kč) jako rozdílu mezi vyplacenými nemocenskými dávkami a výdělku, kterého by dosáhla, pokud by nebyla v dočasné pracovní neschopnosti za období od 5. října 2011 do 21. února 2012. Stěžovatelka tvrdila, že její pracovní neschopnost byla důsledkem nátlaku, nedůstojného zacházení a vyhrožování ze strany vedoucího zaměstnance při jednání dne 5. října 2011, neboť tuto situaci neunesla a psychicky se zcela zhroutila.
3. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. června 2013 č. j. 27 C 56/2012-112 návrh stěžovatelky zamítl a uložil jí povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 816 Kč. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. března 2014 č. j. 22 Co 605/2013-139 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 588 Kč.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání odmítl. Dovolací soud ve stručném odůvodnění podle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Pokud stěžovatelka považuje pro posouzení sporu za zásadní, zda obsah a forma pohovoru ze dne 5. října 2011 odpovídal ze strany vedoucích zaměstnanců žalované "požadavku zachování dobrých mravů", k tomu Nejvyšší soud uvedl, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. Za souladný s judikaturou je pak podle závěru dovolacího soudu i závěr odvolacího soudu, že za zneužití výkonu práva na újmu zaměstnance nelze považovat okolnost, jestliže zaměstnavatel vytkne zaměstnanci jeho pochybení s tím, že jeho práci bude kontrolovat a upozorní jej na možnost výpovědi; tímto sdělením totiž hrozí tím, co je oprávněn podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce učinit.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že podle jejího názoru nebylo dovolání způsobilé k odmítnutí, neboť ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu se otázkou úmyslného porušení dobrých mravů ve smyslu §265 odst. 1 zákoníku práce spočívající v účelových výhrůžkách selektivním hodnocením zaměstnance a ukončení jeho pracovního poměru, jakož i ve zpochybňování jeho zdravotního (duševního) stavu nadřízeným zaměstnancem, dosud nezabývala. Dále stěžovatelka namítala, že dovolací soud zcela pominul a nevyjádřil se k dalším důvodům dovolání (tj. nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu a neprovedení důležitého důkazu výslechem ošetřující lékařky stěžovatelky). Stěžovatelka má za to, že odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu by mělo postihovat všechny důvody odmítnutí dovolání, resp. že by mělo být řádné a přesvědčivé. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 1840/10 a sp. zn. II. ÚS 3015/09.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
9. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus.
10. Napadené usnesení Nejvyššího soudu mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 in http://nalus.usoud.cz). Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.
11. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, z jakých důvodů podané dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl a Ústavní soud toto odůvodnění považuje za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Posuzovaná ústavní stížnost je v podstatě polemikou stěžovatelky s rozhodnutím dovolacího soudu a stěžovatelka nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci nelze než dovodit, že stěžovatelce se porušení namítaného práva na spravedlivý proces nezdařilo doložit.
12. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu či v rozhodnutích, na která stěžovatelka odkázala, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
13. Ústavnímu soudu proto nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu