ECLI:CZ:US:2015:1.US.3003.15.1
sp. zn. I. ÚS 3003/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Renáty Peterové, zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 7, Znojmo, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 12. 2014, č. j. 18 T 169/2014-124, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2015 č. j. 8 To 49/2015-142 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015 č. j. 3 Tdo 808/2015-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a namítá porušení práva na spravedlivý proces s odkazem na čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 169/2014, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně stěžovatelčino odvolání jako nedůvodné zamítnul. Stěžovatelka obvinila svého manžela z pohlavního zneužívání jejich nezletilé dcery, neboť v trestním oznámení uvedla, že její manžel měl v přesně nezjištěné době v období od měsíce července 2013 v místě trvalého bydliště pohlavně zneužívat jejich dceru, a to tím způsobem, že ji měl osahávat na přirození, neboť jí měla nezletilá sdělit, že "papala tátovi pytlíka večer, že se taťka počural, že ho měl taťka zabalenýho a že měl na něm hračku, že ji taťka učil točit pipinku". Sexuální násilí spáchané na jejich dceři ze strany jejího manžela si vymyslela a jiného tak lživě obvinila ze spáchání trestného činu. Stěžejním důkazem ve věci je výpověď dcery. Z obsahu této výpovědi vyplývá, že nezletilá po celou dobu výslechu odpovídala pouze jednoslovně, nikdy neřekla celou větu a už vůbec nehovořila o tom, co uváděla stěžovatelka. Z obsahu výpovědi nezletilé je zřejmé, že této není nic známo o anatomii dívky či chlapce, k dotazu, kde byla ze strany otce hlazena, ukázala pouze na vlasy panenky. Nedovedla identifikovat genitálie na panence, nevěděla, o čem vyslýchající hovoří. Za tohoto stavu věci lze jen těžko uvěřit tomu, že by byla nezletilá schopna matce, respektive babičce detailně popisovat, jakého jednání se vůči ní otec dopustil. Stěžovatelka uváděla, že nezletilá hovořila celými větami, nazývala jak ženské, tak mužské přirození a podrobně popisovala, jak se k ní otec choval. V této souvislosti je nutno připomenout, že nezletilé v době, kdy mělo dojít k pohlavnímu zneužívání ze strany jejího otce, bylo dva a půl, respektive tři roky. Podpůrným důkazem ve věci je dále jednak výpověď obviněného otce, který jednoznačně popřel, že by se jakéhokoliv jednání vůči své dceři dopustil, a jednak také obsah sms korespondence probíhající mezi ním a stěžovatelkou.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že neshledal žádné stěžovatelkou tvrzené extrémní rozpory mezi skutkovým stavem věci v soudy dovožené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině stěžovatelky dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace byla výlučně založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle názoru Nejvyššího soudu i v té části, ve které dovolatelka namítala nepřijatelnost závěrů obou soudů s poukazem na permanentní riziko trestního postihu každého oznamovatele možného trestného jednání, které nebude bezpečně prokazatelné. Nalézací i odvolací soud dospěly totiž po provedení a zhodnocení důkazů k závěru, že k jednání, které bylo předmětem šetření orgánů, činných v trestním řízení na podkladě oznámení obviněné, nikdy nedošlo, obviněná uváděla nepravdivé, smyšlené skutečnosti.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá zásah do svých shora uvedených práv. Napadená rozhodnutí soudů jsou podle ní nebezpečným precedentem do budoucna, neboť z nich vyplývá potenciální nebezpečí, že pokud někdo učiní v dobré víře trestní oznámení na obdobnou trestnou činnost, sám se vystavuje nebezpečí, že bude trestně stíhán. Stěžovatelka uvádí, že když podávala trestní oznámení, tak vycházela z informací získaných od nezletilé, od babičky nezletilé a také od sestry nezletilé. O tom, že bylo dáno důvodné podezření, že manžel stěžovatelky se dopustil trestné činnosti, svědčí sama skutečnost, že orgány činné v trestním řízení skutečně trestní stíhání proti němu zahájily. Důvody dovolání podle §265b , odst. 1 trestního řádu jsou podle stěžovatelky v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně. Dále je přesvědčena ze napadená rozhodnutí obecných soudů je možné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, včetně absence skutkových zjištění.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Stěžovatelka používá stejné argumenty, které již uplatnila před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. Protože v posuzovaném případě nedosahují stěžovatelčiny námitky ústavněprávního rozměru, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu