ECLI:CZ:US:2015:1.US.3969.14.1
sp. zn. I. ÚS 3969/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ruslana Mykolajovyče Ivanciva, občana Ukrajiny, zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Orlí 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2014 č. j. 7 Tdo 859/2014-42, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. listopadu 2013 č. j. 4 To 67/2013-1235 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2013 sp. zn. 39 T 12/2012-1155, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 12/2012 se podává, že stěžovatel byl (spolu s dalšími dvěma spoluobviněnými P. L. a M. P.) napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), a byl mu za to spolu se sbíhajícími se trestnými činy uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu dvou let spolu s vyslovením dohledu, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování práce na dobu pěti let. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele (spolu s dalšími dvěma spoluobviněnými) uznal vinným z trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Výrok o trestu soud vyslovil shodně. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkové závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a že popsaný skutkový stav soudy nesprávně právně kvalifikovaly. Poukázal na to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku použitelnosti provedených důkazů, a to rekognice a výpovědi svědka A. Wróbela. Obviněný se domnívá, že tyto úkony jsou procesně nepoužitelné, neboť byly v přípravném řízení provedeny bez účasti obhájce jako úkony neodkladné a neopakovatelné i přesto, že pro takový postup nebyly dány podmínky. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že dvě adresy uváděné svědkem jsou toliko formální a nebylo možné předpokládat, že se svědek nedostaví. Fakt, že obhájci nepožádali o účast na vyšetřovacích úkonech, nemá na posouzení neodkladnosti či neopakovatelnosti žádný vliv, stejně tak skutečnost, že se svědek posléze nedostavil k soudnímu jednání. Stejně tak ani v případě provedených rekognic se podle názoru stěžovatele nejednalo o neodkladné a neopakovatelné úkony. Nutnost provedení úkonů v tomto režimu orgány činné v trestním řízení nikterak nezdůvodnily. Domnívá se, že nebyly splněny podmínky pro kvalifikaci jednání spoluobviněných jako spolupachatelství. Vytkl, že nebylo prokázáno, že by přišel do styku s kteroukoliv z osmi osob, které soudy uvedly ve výrokové části svých rozhodnutí. Poukazuje na to, že žádný z poškozených ve své výpovědi neuvedl, že by s ním byl někdy v kontaktu, ani jeden poškozený neprovedl ztotožnění jeho osoby, neuvedl, že jej zná podle jména, ani neuvedl, že by pracoval pro stěžovatelovu společnost BERIVAN, družstvo. Připomíná, že i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že popis skutku je v rozsudku dosti nepřiléhavý, používá neosobních formulací (trpného rodu), nevyplývá z něj, že by poškození pracovali právě pro stěžovatele a že by se násilí na nich dopouštěl stěžovatel. Stěžovatel namítl, že nebyla prokázána jakákoliv dohoda mezi ním a spoluobviněnými, na základě které mělo dojít k jeho trestné činnosti, resp. nebylo prokázáno, kdo a kde konkrétně měl polské dělníky zaměstnávat. Namítl také, že závěry soudů obou stupňů o tom, že poškození byli nuceni vykonávat pracovní činnost násilím, eventuálně pod pohrůžkou, jsou zcela nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, kdo se takového násilí měl dopouštět, jakým způsobem, ale ani na kom konkrétně a kde mělo být násilí pácháno. Dále vytkl, že soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by věděl o ekonomické či sociální situaci poškozených osob. Poškození nebyli nuceni k výkonu práce a nespáchal proto trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c) tr. zák. Uvedl, že v rámci řízení před soudem prvního stupně nebyla otázka spolupachatelství vůbec řešena a nebyly v této souvislosti prováděny žádné důkazy. Namítl také, že soudy obou stupňů nesprávně přistoupily k aplikaci tzv. kolektivní viny, neboť veškerá jednání přiřkly všem obviněným, aniž by se zabývaly otázkou, kdo a jakou měrou se na trestné činnosti podílel. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu proto nelze objektivně posoudit, kterému ze spoluobviněných tento soud přisoudil které jednání, neboť v rozhodnutí je používáno množného čísla a trpného rodu ve vztahu k poškozeným a jednání obviněných vůči nim. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se s existencí extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry obecných soudů dostatečným způsobem nevypořádal.
4. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že podle jejího názoru soud dodržel všechna procesní pravidla i zásady trestního řízení. Stěžovatel znovu opakuje tvrzení, která již uplatnil před obecnými soudy a konkrétně soud Nejvyšší je shledal neopodstatněnými. K dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv podle jejího názoru nedošlo.
5. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel namítá totéž, co v odvolacím řízení. Vrchní soud na argumentaci reagoval a nyní na ni odkazuje. K procesní využitelnosti některých důkazů se soud rovněž vyjádřil a je i nyní přesvědčen, že je v souladu s procesními pravidly. Domnívá se, že k porušení stěžovatelových práv v řízení nedošlo. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
6. Předseda senátu Nejvyššího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby byla odmítnuta. Stěžovatel podle jeho názoru opakovaně nabízí svou verzi skutkového děje, což ostatně činí většina obviněných. Námitky proti skutkovým zjištěním v uvedeném rozsahu však nepodléhají přezkumu dovolacího soudu. Námitky týkající se právního posouzení dovolací soud zhodnotil jako nedůvodné a na své názory uvedené v napadeném usnesení nyní odkazuje. K porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv podle názoru dovolacího soudu nedošlo.
7. Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud zaslal na vědomí stěžovateli. Stěžovatel se k jejich obsahu vyjádřil. Připouští, že námitky uvedené v ústavní stížnosti uplatňoval již v předchozích fázích trestního řízení. K tomu dodává, že pochybení, která vytýkal, obecné soudy neodstranily. Ani ve vyjádřeních k ústavní stížnosti obecné soudy k podstatě věci konkrétní argumentaci neuvedly. Dále stěžovatel opakuje námitky týkající se předně nedostatků v důkazním řízení a odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
10. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, jimiž stěžovatel polemizuje se skutkovým zjištěním, resp. s jednotlivými důkazy, na základě nichž soudy skutkové zjištění učinily.
11. Podle čl. 4 Ústavy "základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci". Článek 90 Ústavy stanoví, že "soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy". Podle článku 36 odst. 1 Listiny "každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu". Podle článku 38 odst. 2 Listiny "každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.". Dále článek 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje právo každého, koho soud uzná vinným z trestného činu, "dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon".
12. Ústavní soud konstatuje, že tyto ústavněprávní předpisy nebyly v posuzovaném případě porušeny.
13. Žádné ústavněprávní deficity nelze shledat ani v postupu dovolacího soudu.
14. Námitky týkající se právního hodnocení případu, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, přezkoumal v rámci uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud zcela přiléhavě a v souladu s ústavními principy. Vyšel z ustáleného poznatku, že trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c) tr. zák. je dokonán už tím, že poškozená osoba je dopravena na místo určení (viz str. 4 usnesení Nejvyššího soudu). Z právní věty rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že poškození byli lstí, zneužitím jejich omylu, tísně, závislosti, za použití násilí, pohrůžkou násilí najati, dopraveni a zadržováni, aby jich bylo užito k jiným formám vykořišťování. Závěr o spáchání trestné činnosti obecné soudy opřely vedle výpovědí svědků - polských dělníků - předně o zjištění časové a místní souvislosti s činnostmi, které všichni tři obvinění vykonávali v době páchání skutku na území České republiky. Předně z výpovědí obviněného P. a stěžovatele vyplývá, že existovala neformální dohoda mezi nimi a spoluobviněným L., na základě které polské dělníky dovezené autem z hranic stěžovatel zaměstnával na stavbách, které v České republice realizoval. Podle výpovědi stěžovatele, ačkoli pro něj polští dělníci pracovali deset hodin denně, někdy i v sobotu, dával jim jen nějaké peníze (uvedl, že je možné, že jim třikrát, čtyřikrát dal mzdu každému tisíc korun), jinak peníze dával spoluobviněnému L. Jakékoli písemné doklady, které by prokazovaly existenci pracovního poměru či úhrady za práci, stěžovatel podle svých slov nevydával.
15. Soud prvého stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Odvolací soud se s jeho závěry v tomto směru ztotožnil. Potvrdil závěr soudu prvého stupně, že mezi stěžovatelem a spoluobviněnými musela existovat dohoda o jejich záměru a cíli pracovně kořistit na poškozených, tyto pod přísliby najmout prostřednictvím další osoby jako pracovní sílu, neplnit podmínky jejich sociálního zajištění, nevyplácet jim smluvenou mzdu a v případě odporu je donucovat pohrůžkou násilí, případně násilím k účelu, pro který je převezli na území České republiky.
16. Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým stěžovatelovým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
17. Stěžovatelova úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu výroku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.
18. Obstojí i závěr obecných soudů, podle něhož stěžovatel a spoluobvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. (byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama).
19. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Úvahy ohledně uplatnění kolektivní viny nejsou v posuzované věci namístě.
20. Ústavní soud dospěl k závěru, že procesní využitelnosti výpovědi svědka Wróbela, kterou orgány činné v trestním řízení učinily v přípravném řízení bez vyrozumění a účasti obhájců, bylo možné s ohledem na specifické okolnosti případu přisvědčit. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že svědek byl opakovaně pro svůj způsob života ke svědecké výpovědi nedosažitelný, policejní orgány po něm pátraly. Při zajištění při náhodné policejní kontrole svědek uvedl, že nemá stálé bydliště a jako korespondenční adresu uvedl adresy svých synů. Za této situace polský orgán činný v trestním řízení provedl jeho výslech bez účasti obhájců (§165 odst. 2 tr. řádu). Obhájci navíc policejní orgán nepožádali o vyrozumění o vyšetřovacích úkonech ve smyslu §165 odst. 3 tr. řádu a nenavrhli ani opětovný výslech tohoto svědka při prostudování spisu ve smyslu §166 odst. 1 tr. řádu. V případě výslechu svědka Wróbela se tak nejednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon. K přečtení protokolu o jeho výpovědi u hlavního líčení tak došlo podle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Důvody pro takový závěr odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl.
21. Při úvahách o procesní využitelnosti výpovědi svědka Wróbela a protokolů o provedených rekognicích navíc Ústavní soud zohlednil předně fakt, že tyto zcela jistě nepředstavovaly rozhodující důkaz ve věci a rozsudek soudu prvého stupně, který k nim odmítl přihlížet, by i bez zásahu odvolacím soudem obstál. Navíc Ústavní soud připomíná, že v případě realizace úkonů trestního řízení mimo území České republiky orgány jiného státu nelze trvat na dodržení českého trestního řádu (či na přítomnosti českého soudce jako dohlížejícího na zákonnost realizace onoho úkonu), ale je samozřejmé, že dotčené orgány cizího státu postupují podle pravidel svého právního řádu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 569/11).
22. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení výraznější procesní pochybení, která by představovala dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že je na újmu určitosti skutkové věty, pokud v ní obecné soudy užívají pasivum namísto činného rodu a že takové praxi by se měly obecné soudy vyvarovat. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je nicméně významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí.
23. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu