ECLI:CZ:US:2015:2.US.1261.14.2
sp. zn. II. ÚS 1261/14
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka - ze dne 31. března 2015 sp. zn. II. ÚS 1261/14 ve věci ústavní stížnosti PhDr. Emila Sedláka, zastoupeného JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem, se sídlem Smetanova 17, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2013 č. j. 38 Co 474/2013-321, kterým byla snížena stěžovatelova odměna za podaný znalecký posudek a náhrada hotových výdajů, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a nezletilé K. L. jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Městským úřadem Kyjov, odborem sociálních věcí a školství, jako kolizním opatrovníkem.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2013 č. j. 38 Co 474/2013-321 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na projednání jeho věci tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2013 č. j. 38 Co 474/2013-321 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. dubna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 0 Nc 83/2010.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. května 2013 č. j. 0 Nc 83/2010-252 bylo ve výroku pod bodem I rozhodnuto, že znalci PhDr. Emilu Sedlákovi (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se za podaný znalecký posudek ze dne 20. dubna 2013 z oboru školství a kultura, odvětví psychologie se specializací psychologie dětí a dospělých, syndrom zavrženého rodiče, přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 20 102 Kč. Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě odvolání otec nezletilé.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2013 č. j. 38 Co 474/2013-321 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. května 2013 č. j. 0 Nc 83/2010-252 ve výroku pod bodem I tak, že stěžovateli byla za podaný znalecký posudek ze dne 20. dubna 2013 přiznána odměna ve výši 11 150 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 152 Kč, celkem 11 302 Kč.
II.
Nezletilá K. L. je podle ustanovení §76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnicí řízení.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 1261/14 byl vedlejší účastnici k zastupování v řízení před Ústavním soudem vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1261/14 ustanoven kolizním opatrovníkem Městský úřad Kyjov, odbor sociálních věcí a školství.
Matka nezletilé A. L. se přípisem Ústavnímu soudu doručeným dne 9. února 2015 postavení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem vzdala.
Otec nezletilé R. L. se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil a plnou moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem Ústavnímu soudu nedoložil. S ohledem na uvedené Ústavní soud s otcem nezletilé jako s vedlejším účastníkem dále nejednal.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně k projednávané věci, jakož i vyjádření kolizního opatrovníka nezletilé.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, kde jsou vysvětleny důvody vedoucí odvolací soud ke změně usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. května 2013 č. j. 0 Nc 83/2010-252, jímž bylo rozhodnuto o znalečném stěžovatele. Dle názoru Krajského soudu v Brně k porušení práv obsažených v Listině napadeným usnesením nedošlo, neboť stěžovateli nic nebránilo (byť by k takovému postupu i nebyl vyzván) vyjádřit se k odvolání otce (jež mu bylo doručeno) proti usnesení soudu prvního stupně, jež s ohledem na jeho charakter, kdy se nejednalo o rozhodnutí o věci samé, podléhalo přezkumu bez ohledu na uvedení či precizaci odvolacích důvodů odvolatelem (§212a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř.", a contrario). Krajský soud v Brně proto navrhl odmítnutí předmětné ústavní stížnosti jako neopodstatněné.
Kolizní opatrovník ve svém vyjádření navrhl, aby soud rozhodl v souladu se zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a dle příslušných vyhlášek.
Protože zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, Ústavní soud je nezasílal stěžovateli a vedlejší účastnici řízení k vyjádření a při svém rozhodování k nim nepřihlédl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je soudním znalcem, jmenovaným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 1997 č. j. Spr. 1841/95 pro základní obor školství a kultura, pro odvětví psychologie. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. září 2012 č. j. 0 Nc 83/2010-228 bylo stěžovateli uloženo vypracovat znalecký psychologický posudek ve věci nezletilé K. L. o změnu výchovy a výživy.
Přípisem ze dne 20. dubna 2013 předložil stěžovatel Okresnímu soudu v Hodoníně likvidaci znalečného. Za vypracování znaleckého posudku požadoval za 57 hodin práce znalce 350 Kč celkem 19 950 Kč a k tomu 152 Kč jako úhradu nákladů za kopírování, celkem 20 102 Kč. Okresní soud na podkladě tohoto stěžovatelova podání svým usnesením ze dne 24. května 2013 č. j. 0 Nc 83/2010-252 přiznal stěžovateli znalečné celkem ve výši 20 102 Kč. Proti tomuto usnesení podal otec nezletilé odvolání. Otec pouze obecně odkázal na údajnou nepřiměřenost přiznaného znalečného. Stěžovateli bylo odvolání otce doručeno Okresním soudem v Hodoníně bez průvodního dopisu i bez výzvy k vyjádření. Přitom je podle stěžovatele minimálním požadavkem spravedlivého procesu, aby si soud předtím než věc předá odvolacímu soudu, opatřil vyjádření té osoby, která může být v řízení o odvolání rozhodnutím odvolacího soudu dotčena, tedy stěžovatele, případně si takové vyjádření měl opatřit účastník řízení. Ostatně s takovým procesním postupem se stěžovatel setkal v jiných případech, kdy někdo z účastníků řízení zpochybňoval prostřednictvím řádného opravného prostředku přiměřenost výše znalečného, a stěžovateli byla dána možnost se vyjádřit na základě výzvy soudu ke všem námitkám odvolatele. Krajský soud v Brně odvolání otce částečně, nicméně zásadně, vyhověl a usnesení okresního soudu změnil svým usnesením ze dne 20. prosince 2013 č. j. 38 Co 474/2013-321 tak, že stěžovateli přiznal celkem 11 302 Kč. Dle Krajského soudu v Brně okresní soud pochybil, pokud nediferencoval jednotlivé vyúčtované úkony podle potřebné kvalifikace nutné k jejich provedení, neboť dle názoru krajského soudu úkon vyúčtovaný jako studium spisu či příprava vyšetření nelze posoudit jako úkony, jež by vyžadovaly nejvyšší odbornou kvalifikaci a rovněž délka těchto úkonů se jevila krajskému soudu jako nepřiměřená. Beze změny ponechal krajský soud ocenění psychologického vyšetření, ale jako nepřiměřené z hlediska délky trvání úkonů posoudil vyhodnocení testových metod, analýzu vyšetření a interpretaci, psychologickou rozvahu a zpracování posudku. Rozsah 36 hodin považoval účastník řízení za nepřiměřený i proto, že se mu tyto činnosti jevily jako vzájemně se překrývající a za přiměřený považoval časový rozsah 18 hodin.
Stěžovatel tvrdí, že postupem Krajského soudu v Brně a částečně i Okresního soudu v Hodoníně bylo zasaženo do jeho základních práv. Pokud jde o krajský soud, stalo se tak jeho usnesením, které bylo stěžovateli doručeno dne 6. února 2014, aniž byl stěžovatel vyzván, aby se k odvolání otce předtím, než účastník řízení rozhodne, vyjádřil. Tím, že stěžovateli bylo znemožněno, aby se vyjádřil k otcovu odvolání, tím spíše, že toto odvolání bylo pouze velice obecné a málo určité, byla dotčena výše uvedená práva stěžovatele zakotvená v hlavě páté Listiny. Stěžovatel byl konfrontován s pro něho negativním důsledkem odvolání otce až doručením napadeného usnesení krajského soudu. Proti tomuto usnesení však neměl k dispozici žádný opravný či mimořádný opravný prostředek.
Pokud jde o čl. 37 Listiny, stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že jeho procesní postavení je odlišné od procesního postavení účastníka nalézacího řízení, ale je osobou zúčastněnou na řízení, a jak už reflektoval ve své rozhodovací praxi Ústavní soud v takřka identické věci u Ústavního soudu vedené pod sp. zn. II. ÚS 3367/12 [nález sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013 ve znění opravného usnesení sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 31. 1. 2013 (N 11/68 SbNU 169)], nelze mu upírat právo na soudní ochranu.
Stěžovatel má proto za to, že ze samotného faktu, že mu bylo zasláno odvolání otce, nelze automaticky dovozovat, že se mohl vyjádřit. Právo na spravedlivý proces je nutno spatřovat i v tom, že poučení, kterého se dostalo např. otci v usnesení o přiznání znalečného a zaslání odvolání bez dalšího na vědomí stěžovateli, nelze považovat za spravedlivé ve vztahu ke stěžovateli. Jinými slovy, případná úvaha ve smyslu, že stěžovatel měl možnost se vyjádřit, nesplňuje nárok na spravedlivý proces ve smyslu Listiny.
IV.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o odvolání otce nezletilé proti rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání znalečného stěžovateli za vypracovaný znalecký posudek, a namítá, že neměl možnost se k podanému odvolání vyjádřit, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost ve vztahu k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03 ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 259/02 ze dne 13. 8. 2002 a další (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)], v daném případě shledal důvod pro svůj zásah, a to s ohledem na níže uvedené.
V nálezu ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12 (viz výše) Ústavní soud vyslovil, že ačkoliv znalci, podobně jako zapisovatelé či tlumočníci, sice nejsou ani účastníky řízení, ani vedlejšími účastníky řízení, nýbrž "pouze" osobami zúčastněnými na řízení, nelze přehlížet či dokonce upírat ta práva, jimiž jsou tyto subjekty civilního procesu nadány. Disponuje-li pak znalec právem na podání odvolání proti rozhodnutí o znalečném, musí být vybaven stejnými procesními právy, jaká zákon přiznává účastníkům, aby nebyl v odvolacím řízení oproti účastníkům znevýhodněn (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny).
Ustanovení §139 odst. 2 věty první o. s. ř. stanoví, že byl-li podán znalecký posudek nebo proveden tlumočnický úkon, vzniká znalci nebo tlumočníkovi právo na náhradu hotových výdajů a na odměnu (znalečné a tlumočné). Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, společně s prováděcím předpisem, vyhláškou č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, pak stanoví, komu a v jaké výši se znalečné vyplácí (§139 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Zákonodárce v §139 odst. 4 o. s. ř. dále určil, že o právu znalce na znalečné rozhoduje předseda senátu, přičemž výši odměny a náhrady nákladů určí orgán, který znalce ustanovil, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do 2 měsíců od podání posudku; odměnu a náhradu hotových výdajů je třeba uhradit bez zbytečného odkladu po jejich přiznání, nejpozději do 30 dnů (§19 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb.). Z nastíněného přehledu právní úpravy znalečného, jak ji zachycuje podústavní právo, jednoznačně plyne, že se jedná o subjektivní právo znalce na odměnu za provedenou práci, rozhodování o němž je svěřeno orgánu veřejné moci - obecnému soudu.
Proti usnesení soudu prvního stupně o znalečném je přípustné odvolání (§202 o. s. ř. a contrario), o němž rozhoduje soud vyššího stupně. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny pak zaručuje každému právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto ústavní imperativy však v posuzované věci splněny nebyly. Jelikož je rozhodování o zákonném právu znalce svěřeno soudu, musí mít znalec možnost svůj nárok na znalečné hájit, vyjádřit se k němu, neboť jde, řečeno slovy Listiny, o "jeho věc", tedy o záležitost, která se ho bezprostředně dotýká, přičemž o této věci rozhoduje soud, který může do práva na znalečné často i citelně zasáhnout, což se pak může negativně projevit na samotné realizaci nároku na znalečné. Je tudíž namístě přiznat též znalci právo na odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o znalečném, neboť jinak by šlo o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Disponuje-li pak znalec právem na podání odvolání proti takovému rozhodnutí, musí být vybaven stejnými procesními právy, jaká zákon přiznává účastníkům, aby nebyl v odvolacím řízení oproti účastníkům znevýhodněn (čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny).
V předmětné věci Krajský soud v Brně stěžovatele jako znalce nevyzval, aby se k podanému odvolání proti rozhodnutí o přiznání znalečného vyjádřil, a odepřel mu tak možnost zpochybnit argumenty odvolatele a hájit svůj nárok na znalečné. Tím krajský soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i jeho právo na to, aby se ve své věci mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2013 č. j. 38 Co 474/2013-321 zrušil.