ECLI:CZ:US:2015:2.US.2160.14.1
sp. zn. II. ÚS 2160/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Moravce, zastoupeného Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem se sídlem Římská 104/4, Praha 2, směřující proti rozsudku v Hradci Králové ze dne 16. 11. 2011, č. j. 9 C 109/2009-192, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2012, č. j. 21 Co 99/2012-219, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, č. j. 22 Cdo 3462/2012-267, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nevyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 C 109/2009 se podává, že Okresní soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem k návrhu žalobkyně (Česká republika - Ministerstvo obrany) určil, že vlastníkem ve výroku rozsudku specifikovaných pozemků (zapsaných na LV č. X, k. ú. Věkoše) je právě žalobkyně (výrok I.); dále pak rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.). Okresní soud takto rozhodoval za situace, kdy se žalobkyně svým návrhem domáhala určení vlastnictví k předmětným pozemkům (konkrétně tří částí parcely pozemkového katastru č. X1 o celkové výměře 10.998 m2, které byly sloučeny do nově vzniklých či již existujících parcel č. X2 a č. X3), které dle jejího tvrzení měla do svého vlastnictví (původně do vlastnictví československého státu - Ministerstva národní obrany) nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 25. 10. 1956, uzavřené mezi československým státem - vojenskou správou a A. Čepkem, resp. kupní smlouvy ze dne 7. 3. 1962, uzavřené mezi československým státem - ministerstvem národní obrany a A. a V. Moravcovými, a to za účelem vybudování příjezdové cesty a skladových prostor areálu vojenského letiště Hradec Králové. Zůstatková parcela č. X1 o výměře 3.938 m2 zůstala ve vlastnictví původních majitelů. Z výše specifikovaných vykoupených částí původního pozemkového katastru č. X1 následně v rámci digitalizace vznikly parcely č. X3 až č. X7, č. Y1 a stavební parcely č. Y2 a č. Y3, k nimž je v katastru nemovitostí nicméně uveden duplicitní zápis vlastnického práva, a to současně i ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel své vlastnické právo k uvedeným pozemkům odvozuje od darovací smlouvy ze dne 29. 9. 1988, kterou manželé J. a R. Moravcovi darovali stěžovateli mj. též každý jednu ideální polovinu parcely č. X1 bez udání její výměry, přičemž nabývacím titulem předmětných pozemků v jejich prospěch je v katastru nemovitostí též evidována kupní a darovací smlouva ze dne 15. 5. 1981, registrovaná státním notářstvím v Hradci Králové dne 28. 5. 1981 pod č. R I 401/81. Tato smlouva obsahuje deklaraci o vlastnictví A. a V. Moravcových mj. pozemkové parcely č. X1 o výměře 10.331 m2 a ujednání o postoupení parcely č. X1 bez uvedení její výměry do spoluvlastnictví jmenovaných manželů J. a R. Moravcových, právních předchůdců stěžovatele. Zatímco žalobkyně setrvale namítala, že všechny uvedené pozemky užívala od samého počátku (až do roku 2003, kdy byl areál letiště převeden statutárnímu městu Hradec Králové) bez jakéhokoliv zásahu třetích osob, nikdo po ní nepožadoval jejich vyklizení, nájemné za jejich užívání, ani nebyla v souvislosti s nimi vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení, ani nebyly předmětem restitučního nároku, stěžovatel byl naopak přesvědčen, že on je výlučným vlastníkem předmětných pozemků a s vědomím presumpce správnosti zápisu v katastru nemovitostí neměl důvod pochybovat o správnosti a bezchybnosti převodu předmětných pozemků do svého vlastnictví. Z procesní opatrnosti pak stěžovatel vznesl námitku vydržení předmětných pozemků, kdy je od roku 1988 jejich držitelem v dobré víře a jeho právní předchůdci (rodiče) pak od roku 1981, naopak žalobkyně nemohla být v dobré víře o vlastnictví předmětných pozemků nejpozději od roku 1981, kdy došlo k jejich převodu za plného vědomí státu, vystupujícího v roli státního notářství.
3. Okresní soud těmto tvrzením stěžovatele nepřisvědčil, když shledal na požadovaném určení vlastnického práva žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, v tehdy platném znění (dále jen "o. s. ř."), a na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že "výše uvedenými kupními smlouvami došlo k převodu vlastnictví právních předchůdců (stěžovatele) k předmětným pozemkům ve prospěch žalobkyně, která je od jejich výkupu užívá způsobem znemožňujícím jejich užívání (stěžovatelem), i jeho právními předchůdci, a jejich vlastnictví dosud nepozbyla." Naopak ve vztahu k nabývacím titulům stěžovatele (a jeho právních předchůdců) k předmětným pozemkům okresní soud konstatoval, že "trpí vadou, když obsahují údaj o jejich výměře, navíc ani ne přesné, zhruba odpovídající výměře původního pozemku před jeho rozdělením a částečným prodejem žalobkyni. Přehlédnout v této souvislosti nelze, že údaj o výměře pozemku je při zápisech do evidencí nemovitostí pouze informativním údajem, který není při vkladu a nebyl při zápisu schvalován či posuzován." (str. 5 - 6 rozsudku). Proto okresní soud uzavřel, že jediným vlastníkem předmětných pozemků, jejichž totožnost s původně vykoupenými pozemky plyne z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí ve vazbě na geometrický plán a snímky pozemkové, resp. katastrální mapy a účastníky řízení nebyla nijak rozporována, je právě žalobkyně, neboť "výše uvedené smlouvy mezi právními předchůdci (stěžovatele) a s ním samotným nemohou svědčit ve prospěch vlastnictví předmětných pozemků (stěžovatelem) ve světle výše uvedeného proto, že jimi bylo disponováno majetkem, který byl již dříve zcizen ve prospěch třetí osoby - žalobkyně. Mělo jimi tak dojít k dispozici více právy, než kterými převodce disponoval, což je v režimu občanskoprávních vztahů nepřípustné." Ve vztahu ke stěžovatelem vznesené námitce vydržení předmětných pozemků pak okresní soud uvedl, že "vzhledem ke skutečnosti, že (stěžovatel) nijak neprokázal, jak on či jeho právní předchůdci fakticky užívali předmětné pozemky, coby naplnění držby jako podmínky vydržení ve smyslu ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku (z roku 1964), neshledává ani (stěžovatelem) tvrzený vznik vlastnického práva k nim vydržením." (str. 7 rozsudku).
4. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž výše předestřené právní závěry zpochybňoval, neboť byl toho názoru, že okresní soud se dostatečně nevypořádal s námitkou vydržení, když oprávněná držba stěžovatele v dobré víře vyplývá přímo ze zákona a nebylo tedy jeho povinností dokazovat svoji držbu i faktické užívání těchto pozemků jím či jeho právními předchůdci. Krajský soud v Hradci Králové podané odvolání nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku shledal nedůvodným a rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil; dále pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud tak přisvědčil názoru okresního soudu ohledně vlastnictví žalobkyně k předmětným pozemkům, když konstatoval, že "pokud nabývací tituly, z nichž dovozuje své vlastnické právo žalobkyně, jsou platnými právními úkony, pak právní předchůdci (stěžovatele) nemohli darovací smlouvou z roku 1988 a darovací a kupní smlouvou z roku 1981 převést sporné pozemky, neboť k datu převodu nebyly jejich vlastníky a nemohli převést více práv, než jim náleželo." Nadto krajský soud (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či rozsudek ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009, dostupné rovněž na www.nsoud.cz) dovodil, že "i kdyby nabývací tituly, na základě nichž se chopila držby žalobkyně, byly neplatnými právními úkony (a) žalobkyně převzala pozemky bez právního důvodu (...) znamená to, že (stěžovatel) ve vztahu k uvedeným pozemkům měl uplatnit restituční nárok. Jestliže tohoto práva nevyužil, nemůže se bránit určovací žalobě jiného subjektu argumentací vycházející z obecného předpisu." (str. 6 - 7 rozsudku). Ve vztahu ke stěžovatelově námitce ohledně nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům cestou jejich vydržení krajský soud konstatoval, že "nelze opomenout, že i žalobkyně případně dovozovala své vlastnické právo z vydržení pozemků. V daném případě by šlo o konkurenci vydržení na straně žalobkyně a (stěžovatele) a v tomto vztahu by opět silnější právo bylo na straně žalobkyně, (když) v daném případě byla nejen v dobré víře v titul, ale držbu i fyzicky vykonávala, neboť pozemky nepřetržitě a nerušeně až do roku 2003 užívala. (Stěžovatel) jistě byl v dobré víře v titul, avšak ve srovnání s žalobkyní mu chyběla dobrá víra k dalším okolnostem. Na rozdíl od žalobkyně (stěžovatel) ani jeho přímí právní předchůdci sporné pozemky nikdy fakticky neužívali."
5. Dovolání stěžovatele, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. a v němž i nadále zpochybňoval právní závěry okresního i krajského soudu, když se dostatečně nezabývaly otázkou "vztahu restitučních zákonů a principu dobrých mravů v právních vztazích", resp. otázkou, že "zásada nemožnosti převedení více práv, než náleží převodci, byla v daném případě překonána institutem vydržení", pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., neboť žádná ze stěžovatelem formulovaných otázek zásadního právního významu přípustnost dovolání nezaložila. Nejvyšší soud předně zdůraznil, že "pro dovolací přezkum je především významné zdůraznění okolnosti, že nalézací soudy shodně žalobě vyhověly s poukazem na skutečnost, že žalobkyně se stala vlastnicí předmětných pozemků na základě kupních smluv uzavřených mezi ní a právními předchůdci (stěžovatele). Právní předchůdci proto nemohli darovací smlouvou z roku 1988 a kupní smlouvou z roku 1981 převést vlastnické právo k předmětným pozemkům, neboť k datu převodu nebyli jejich vlastníky a nemohli převést více práv, než jim náleželo. Závěr o nabytí vlastnického práva žalobkyní na základě uzavřených kupních smluv s právními předchůdci (stěžovatele) sám (stěžovatel) v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje, a z těchto závěrů je proto třeba vycházet. Pouze nad rámec výše uvedeného stěžejního závěru, pro případ eventuální neplatnosti nabývacích titulů žalobkyně, doplnily soudy své závěry o úvahu vážící se k nutnosti postupu (stěžovatele) podle tzv. restitučních předpisů", resp. "se pak vyjádřily ve prospěch případného vydržení žalobkyní, které upřednostnily před vydržením vlastnického práva (stěžovatelem)." (str. 4 - 5 usnesení). Na základě těchto východisek se tak Nejvyšší soud podrobně vypořádal se všemi stěžovatelem přednesenými námitkami, když (ve stručnosti řečeno) konstatoval, že "pro dovolací přezkum je nadbytečná úvaha nalézacích soudů týkající se eventuální použitelnosti tzv. restitučních předpisů a nutného postupu podle nich, neboť by rozhodnutí nalézacích soudů v daném směru obstála i tehdy, pokud by jejich úvaha týkající se restitučních předpisů nebyla správná.", resp. že "uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák."
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces, resp. vlastnického práva, předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale i odvolání a v menší míře dokonce i součástí jeho vyjádření k žalobnímu návrhu žalobkyně. Stěžovatel tak setrvává na svém stanovisku, že obecné soudy při posouzení sporné otázky určení vlastnictví k předmětným pozemkům dostatečně nevzaly v úvahu dobrou víru stěžovatele v jeho vlastnictví k předmětným pozemkům, vycházející z jeho důvěry v zápis v katastru nemovitostí. Stěžovatel je tak toho názoru, že povinnost prokazovat (ne)existenci této dobré víry a (ne)oprávněnost držby měla žalobkyně, nikoliv on, neboť i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že "je třeba poskytovat ochranu osobám jednajícím v dobré víře, a to i v případě nabytí nemovitosti od nevlastníka." Stěžovatel za tímto účelem obsáhle cituje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz), s nimiž jsou výše uvedené závěry obecných soudů dle jeho názoru v rozporu, čímž se dopustily "extrémního zásahu" do jeho základních práv, resp. porušení zákazu svévole v rozhodovací činnosti. Nadto ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že jím nesprávně a v rozporu s právem na spravedlivý proces odmítl podané dovolání. V tomto ohledu tak stěžovatel především polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, že stěžovatelem formulované otázky nebyly zásadního právního významu, zakládající přípustnost dovolání.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání, příp. odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o podaném návrhu žalobkyně na určení vlastnictví k předmětným pozemkům, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Navzdory svému tvrzení o znalosti role Ústavního soudu stěžovatel argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních (zejména pak v dovolání), staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z jejího obsahu je zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému, pro něj nepříznivému, výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy.
9. Pokud stěžovatel ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu zpochybňuje jejich postup při hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své již ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
10. V nyní projednávané věci jak okresní soud, tak i krajský soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy řádně vypořádaly a svůj právní závěr ohledně určení vlastnictví žalobkyně k předmětným pozemkům velmi podrobně zdůvodnily. Nelze se proto ztotožnit s námitkami stěžovatele vůči způsobu hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, jimiž se ve skutečnosti snaží čelit důkazní nouzi, v níž se stěžovatel i vlastním přičiněním (neúčastí při jednání okresního soudu, konaného dne 9. 11. 2011) ocitl při obraně proti návrhu žalobkyně.
11. Uvedené platí i pro hodnocení způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly se stěžejní otázkou nyní projednávané věci, tj. zda v dané věci stěžovateli jakožto nabyvateli předmětných pozemků na základě výše uvedené kupní smlouvy z roku 1981, resp. kupní a darovací smlouvy z roku 1988, nesvědčí dobrá víra, i když nabyl předmětné pozemky od nevlastníka, a tedy zda by nemělo dojít k prolomení zásady nemo plus iuris alium transferre potest, quam ipse habet. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, Ústavní soud se ve své judikatuře touto otázkou několikrát zabýval a je třeba konstatovat, že tato judikatura prošla značným vývojem, a to směrem k rozšíření ochrany osob jednajících v dobré víře [srov. vedle stěžovatelem citovaných nálezů sp. zn. II. ÚS 165/11 či sp. zn. I. ÚS 3061/11 také nález sp. zn. I. ÚS 3314/11 ze dne 2. 10. 2012 (N 165/67 SbNU 27) či nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014]. Ústavní soud zde na základě kritiky "neuspokojivého provedení zásady materiální publicity" v tehdy platné právní úpravě, týkající se zápisů vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, zdůraznil zásadní právní význam institutu dobré víry a odmítl absolutizovat uvedenou zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet, když je nutno "respektovat celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo."
12. Ústavní soud tak ve své judikatuře ovšem setrvale činí s akcentem na nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele ze strany obecných soudů. Jinými slovy, Ústavní soud se v rámci ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů vždy soustředil na otázku, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s tím, zda nabyvateli nemovitosti nesvědčí v předmětné věci dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces a případně i vlastnického práva potenciálně dobrověrného nabyvatele. Ústavní soud tak jednoznačně odmítá svými rozhodnutími jakkoliv předjímat, zda by v daném konkrétním případě mělo z hlediska ochrany vlastnického práva dojít k prolomení výše zmíněné zásady, neboť by tím nepřípustně zasahoval do rozhodovací pravomoci obecných soudů.
13. Kupříkladu v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, který rekapituluje dosavadní vývoj rozhodovací činnosti nejen Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu k dané problematice, jakož i sporné pohledy těchto soudů na její řešení, Ústavní soud mj. poznamenal, že "sama nutnost ochrany dobrověrného nabyvatele nicméně ještě neznamená, že by obdobnou ústavní ochranu nebylo nutno poskytnout též vlastnickému právu původního vlastníka, jehož vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebylo nikdy převedeno na jinou osobu vzhledem k absolutní neplatnosti provedeného převodního úkonu." K tomu Ústavní soud doplnil, že "při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí rozhodnout tak, aby je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti", (přičemž) "v rámci řešení střetu základních práv dobrověrného nabyvatele a původního vlastníka je však nezbytné zohlednit ještě další souvislosti a okolnosti, obecné i individuální. Teprve po zvážení všech relevantních skutečností bude v konkrétním případě možno rozhodnout, ve prospěch kterého z konkurujících práv svědčí obecná idea spravedlnosti, a kterému je tudíž namístě dát v kolizi přednost." (srov. k tomu také rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2652/2011 ze dne 16. 5. 2012, či názory odborné literatury, viz např. Bílková, J. Ochrana vlastnického práva se zřetelem k institutu dobré víry. Duplicita vlastnictví, Právní rozhledy č. 15-16/2012, s. 528 a násl.). Ústavní soud tak v této souvislosti obecně vymezil, že v rámci těchto skutečností bude nutno vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu) do katastru nemovitostí, než se původní vlastník začal domáhat svého práva; okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo, atp.
14. Správnost tohoto Ústavním soudem dlouhodobě zastávaného přístupu (navzdory četné kritice v judikatuře Nejvyššího soudu - viz rozsudky sp. zn. 30 Cdo 1587/2011 ze dne 26. 9. 2012 či sp. zn. 30 Cdo 2017/2013 ze dne 8. 10. 2013), posilující ochranu osob jednajících v dobré víře na úkor zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet, koneckonců potvrzuje i současná právní úprava v občanském zákoníku (§980 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.), v níž zákonodárce jednoznačně zohlednil dosavadní kritiku Ústavního soudu ohledně neuspokojivé ochrany zásady materiální publicity v údajích zapsaných v katastru nemovitostí a při srovnání s dřívější právní úpravou v občanském zákoníku z roku 1964 tak dochází ke znatelnému posílení ochrany osob nabývajících vlastnické právo v dobré víře podle zapsaného stavu v katastru nemovitostí (princip ochrany dobré víry). Přesto je třeba zdůraznit, že ani nová právní úprava nečiní tuto ochranu dobré víry bezbřehou, neboť jí do značné míry podmiňuje procesní aktivitou vlastníků, jimž poskytuje procesní prostředky pro ochranu svých vlastnických práv cestou odstranění rozporů v zápisech vlastnického práva ve veřejném seznamu se skutečným stavem (§984 a násl. občanského zákoníku).
15. Prizmatem výše uvedených kritérií Ústavní soud hodnotil i nyní projednávaný případ stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy se ve svém rozhodování dostatečným, ústavně konformním způsobem vypořádaly s onou stěžejní otázkou, zda stěžovateli v daném případě nesvědčí dobrá víra ve vlastnictví předmětných pozemků, dle názoru obecných soudů nabytých od nevlastníka. V tomto ohledu se Ústavní soud zcela ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, který konstatoval, že "nalézací soudy neupřely (stěžovateli) ochranu práv nabytých v dobré víře bez dalšího; naopak připustily, že stav veřejnoprávní evidence a okolnosti, za kterých měl (stěžovatel) nabýt vlastnické právo k pozemkům, zakládají jeho dobrou víru týkající se právního titulu z hlediska možného vydržení vlastnického práva; v konkrétních poměrech však dospěly k závěru, že nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro vydržení vlastnického práva k věci proto, že (stěžovatel) nebyl držitelem, neboť pozemky fakticky neovládal, a tudíž nebyl jejich držitelem, a byla to naopak žalobkyně, která fakticky pozemky ovládala. (...) V této souvislosti dovolací soud toliko dodává, že pokud (stěžovatel) pozemky "fakticky" neovládal, nemohl být jejich držitelem; mohla mu svědčit toliko tzv. knihovní držba, která je však pro vydržení práva nedostačující." (str. 9 usnesení).
16. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele ve způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že z ústavněprávního pohledu u odmítacích rozhodnutí o dovolání zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč není naplněn přípustný dovolací důvod, v daném případě uvedený v ustanovení §241a o. s. ř. Nazíráno z tohoto hlediska má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud s četnými poukazy na relevantní judikaturu, kterou v odůvodnění citoval, řádně a srozumitelně odůvodnil, proč nelze v případě rozhodnutí krajského soudu usuzovat, že by jím řešené otázky měly po právní stránce zásadní význam a že by nebyly v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. Uvedené platí tím spíše, že některé argumenty a otázky (např. vztah restitučních předpisů s obecnými občanskoprávní předpisy či vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalobkyní), předestřené v rozhodnutích okresního i krajského soudu, byly nadbytečné, neboť na jejich vyřešení uvedená rozhodnutí obecných soudů nespočívala.
17. Předmětnému právnímu závěru, ani postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu