ECLI:CZ:US:2015:2.US.3210.14.1
sp. zn. II. ÚS 3210/14
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 9. června 2015 sp. zn. II. ÚS 3210/14 ve věci ústavní stížnosti DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, o. s., Krátkého 1, 190 03 Praha 9, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem, se sídlem Voršilská 130/10, 110 00 Praha 1, směřující proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2014 č. j. 10 A 54/2010-468, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka jakožto osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
I. Výrokem III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2014 č. j. 10 A 54/2010-468 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2014 č. j. 10 A 54/2010-468 se ruší.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace dosavadního průběhu soudního řízení
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku III o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. července 2014 č. j. 10 A 54/2010-468 ve výroku I poté, co jeho předchozí rozhodnutí (rozsudek ze dne 14. května 2013 č. j. 10 A 54/2010-370) bylo na základě kasačních stížností žalovaného (Ministerstva kultury) a osob zúčastněných na řízení (mj. i stěžovatelky) zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2014 č. j. 4 As 128/2013-207 (455), zamítl žalobu, jíž se žalobce [AGICOA Europe (Sdružení pro kolektivní správu audiovizuálních děl v Evropě)] domáhal zrušení rozhodnutí ministra kultury, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva kultury, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy v České republice. Stěžovatelka zde vystupovala jako osoba zúčastněná na řízení [§34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "s. ř. s.")]. Výrokem III soud rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na §60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož "[o]soba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení". K tomu uvedl, že osobám zúčastněným na řízení soud žádnou povinnost neuložil a tyto osoby ani nepodaly návrh, aby jim soud právo na náhradu nákladů řízení přiznal z důvodů zvláštního zřetele hodných.
II. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
3. Stěžovatelka napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, resp. jeho nákladový výrok, přičemž namítá porušení práva na spravedlivý proces. Městskému soudu v Praze vytýká, že jí nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, ačkoliv to v řízení opakovaně navrhovala a uváděla, proč jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné. Pochybení soudu spatřuje v tom, že v rozporu se žádostmi a návrhy stěžovatelky na přiznání práva na náhradu nákladů řízení konstatoval jejich neexistenci, což má za následek porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Svým postupem se tak Městský soud v Praze dopustil svévole, která dosahuje takové intenzity, že lze hovořit o porušení ústavně zaručených práv. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu [příkladmo uvádí nález ze dne 29. června 2006 sp. zn. II. ÚS 153/06 (N 127/41 SbNU 581), nález ze dne 26. října 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06 (N 196/43 SbNU 207) a další], které podporují její názor o porušení práva na spravedlivý proces.
III. Zjištění obsahu spisu
4. Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze, se podávají následující skutečnosti. Stěžovatelka v řízení vystupovala na straně zúčastněné, přičemž byla zastoupena advokátem JUDr. Františkem Vyskočilem. Řízení se přitom aktivně účastnila - podávala vyjádření a účastnila se i jednání u soudu. Ve svých podáních opakovaně navrhla [např. vyjádření ze dne 12. ledna 2012 na č. l. 138 vyžádaného spisu, nebo při jednání dne 14. května 2013 (č. l. 320)], aby jí soud ve smyslu §60 odst. 5 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení jako osobě zúčastněné z důvodů zvláštního zřetele hodných, které spočívaly v tom, že musela důvodně vynaložit nezanedbatelné náklady na realizaci svých práv spočívajících v konzultacích a studiu poměrně komplikovaných otázek unijního práva. Městský soud v Praze však při rozhodování o náhradě nákladů řízení na tyto návrhy nereflektoval.
IV. Rekapitulace vyjádření účastníků
5. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od účastníka (Městský soud v Praze) i vedlejšího účastníka řízení (AGICOA Europe) vyjádření k ústavní stížnosti.
6. Účastník řízení ve vyjádření uvádí, že po zrušení prvního rozsudku ve věci Nejvyšším správním soudem [rozsudek ze dne 26. března 2014 č. j. 4 As 128/2013-207 (455)] byla dána účastníku řízení i osobám zúčastněným na řízení příležitost, aby uvedli svá vyjádření k věci. Stěžovatelka v této fázi řízení neučinila žádné podání a nenavrhla ani to, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných byla přiznána náhrada nákladů řízení. Ustanovení §60 odst. 5 s. ř. s. však možnost přiznání práva na náhradu nákladů váže na výslovný návrh této osoby. Pokud stěžovatelka poukazovala při ústním jednání konaném dne 14. května 2013 (č. l. 320 vyžádaného spisu) na svoje předchozí písemné podání (č. l. 139 vyžádaného spisu), nejsou v něm žádné důvody zvláštního zřetele hodné uvedeny. K návrhu uvedenému v kasační stížnosti se pak účastník řízení nemohl vyjádřit, neboť byl adresován Nejvyššímu správnímu soudu a není ve spise založen.
7. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil a stěžovatelka nevyužila možnosti reagovat na vyjádření účastníka řízení replikou.
V. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
9. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Podstatou ústavní stížnosti je otázka náhrady nákladů řízení, resp. nesouhlas stěžovatelky se závěry soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení podle soudního řádu správního. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. A proto i otázka náhrady nákladů řízení může, avšak výjimečně, nabýt ústavněprávní dimenze. Zejména je tomu tak v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, nebo v případě, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, resp. s průběhem a výsledkem řízení.
11. Ve vztahu k otázce posuzování náhrady nákladů řízení s ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné existuje bohatá nálezová judikatura Ústavního soudu. Přestože se tato judikatura týká v drtivé většině rozhodování o nákladech občanskoprávního řízení podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, lze závěry z ní vyplývající vztáhnout i na rozhodování o nákladech řízení podle soudního řádu správního (konkrétně podle §60 odst. 5 s. ř. s.). Tak například v nálezu ze dne 30. října 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239) se praví: "Ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nelze považovat za úpravu, která by zakládala zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení přihlédnout. Ustanovení §150 občanského soudního řádu proto nelze vykládat tak, že i přes existenci takových okolností je možné náhradu nákladů přiznat [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 130/34 SbNU 317)]. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, pak musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Přitom je nezbytné, aby soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil."
12. Ústavní soud ve své judikatuře [např. nález Ústavního soudu ze dne 29. června 2006 sp. zn. II. ÚS 153/06 (N 127/41 SbNU 581), nález ze dne 26. října 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06 (N 196/43 SbNU 207), nález ze dne 12. července 2006 sp. zn. IV. ÚS 748/05 (N 135/42 SbNU 83), nález ze dne 23. března 2006 sp. zn. III. ÚS 450/05 (N 69/40 SbNU 685)] sice ponechává otázku vlastního rozhodnutí o tom, zda a v jaké výši mají být účastníkům řízení hrazeny náklady řízení (ve stávající věci je to však možné vztáhnout i na osoby zúčastněné na řízení), obecným soudům, současně ovšem klade důraz na to, aby rozhodování soudů nebylo svévolné a aby odpovídalo principům spravedlivého procesu. Ústavní soud poukazuje na právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. listopadu 2007 (N 189/47 SbNU 461), podle něhož otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel zejména tam, kde postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. června 2007 (N 108/45 SbNU 459)]; proto ani výrok založený na věcně nesprávných argumentech nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3270/07 ze dne 17. září 2008 (N 154/50 SbNU 361), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. června 2009 (N 143/53 SbNU 759), nález sp. zn. III. ÚS 844/10 ze dne 22. července 2010 (N 149/58 SbNU 265) a nález sp. zn. III. ÚS 1203/11 ze dne 16. června 2011 (N 117/61 SbNU 711)].
13. V dané věci se stěžovatelka aktivně účastnila řízení vedeného před správním soudem, kdy plédovala za žalovaného (Ministerstvo kultury), který byl ve věci úspěšný, neboť žaloba směřující proti němu byla zamítnuta. V průběhu řízení několikrát vznesla návrh na náhradu nákladů řízení podle §60 odst. 5 s. ř. s., neboť se domnívala, že na její straně jsou důvody zvláštního zřetele hodné k jejich náhradě. Jak uvedla stěžovatelka ve svém podání (viz č. l. 139 vyžádaného spisu), spočívaly důvody zvláštního zřetele hodné ve vynaložení nezanedbatelných nákladů spočívajících v nutnosti náročných konzultací z oboru práva unijního, včetně nutnosti studia a výkladu cizojazyčných pramenů. Je pravda, že v dalším průběhu řízení stěžovatelka pouze odkazovala na svůj předchozí návrh a před konečným rozhodnutím ve věci již svůj návrh na přiznání nákladů řízení pro zúčastněnou osobu z důvodů zvláštního zřetele hodných nezopakovala. Tato skutečnost však Městský soud v Praze nezbavila povinnosti vypořádat se návrhem na přiznání nákladů uplatněným v předchozím průběhu řízení na základě §60 odst. 5 s. ř. s. Argument Městského soudu v Praze obsažený ve vyjádření k ústavní stížnosti, že o tomto návrhu bylo rozhodnuto v předchozím rozhodnutí (Městský soud v Praze má zřejmě na mysli rozsudek ze dne 14. května 2013 č. j. 10 A 54/2010-370), není namístě, neboť uvedené rozhodnutí se s návrhem stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů z důvodů zvláštního zřetele hodných nevypořádalo, neboť je v něm pouze konstatováno, že žádné z osob na řízení zúčastněných nebyla uložena žádná povinnost. Navíc je třeba zohlednit skutečnost, že citované rozhodnutí bylo jako celek, tedy včetně výroků o náhradě nákladů řízení, zrušeno Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud proto uzavírá, že pokud Městský soud v Praze na návrhy stěžovatelky nikterak nereagoval, resp. je nezohlednil, a rozhodl s odůvodněním, že žádné ze zúčastněných osob nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim nebyla uložena žádná povinnost a tyto osoby ani nepodaly návrh na přiznání náhrady nákladů řízení, dopustil se svévole, která má za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Ústavní soud závěrem podotýká, že v souladu s výše citovanou judikaturou si nikterak neosobuje právo rozhodnout, zda ve věci byly či nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení i osobám zúčastněným na řízení.
15. Lze proto shrnout, že procesním postupem Městského soudu v Praze bylo napadeným rozhodnutím porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a na tomto základě musel Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět; rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2014 č. j. 10 A 54/2010-468 proto v jeho výroku III podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.