ECLI:CZ:US:2015:2.US.3814.14.1
sp. zn. II. ÚS 3814/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Větrovského, zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem, se sídlem Malá 967, 252 62 Horoměřice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2012, č. j. 15 C 26/2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 25 Co 248/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3258/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2014, stěžovatel (dále též "žalovaný") napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 6. 2012, č. j. 15 C 26/2010 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým bylo rozhodnuto, že (I.) žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit JUDr. Václavu Kulhavému (dále jen "žalobce"), insolvenčnímu správci dlužníka IRBIS Development s.r.o., IČ: 278 61 023 (dále jen "úpadce"), částku ve výši 500.000 Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5% od 16. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8% od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75% od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, ve výši 7,75% od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011, ve výši 7,75% od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, ve výši 7,75 % od 1. 1. 2012 do 29. 6. 2012 a od 30. 6. 2012 do zaplacení s ročním úrokem z této částky ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, že (II.) žaloba se co do částky 3.500.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 7. 2009 zamítá, že (III.) žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 106.920 Kč k rukám právního zástupce žalovaného, a že (IV.) žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit státu na účet obvodního soudu soudní poplatek ve výši 20.000 Kč. Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 25 Co 248/2013 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž bylo rozhodnuto, že (I.) rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrzuje, a že (II.) v zamítavém výroku se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3.500.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky počínaje 16. 7. 2009 do zaplacení, vše ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Taktéž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3258/2014 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo rozhodnuto, že (I.) řízení o dovolání proti rozsudku obvodního soudu se zastavuje; jinak se dovolání odmítá, a že (II.) žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29.766 Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Prokopa do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce svůj požadavek na zaplacení žalované částky dovozoval z titulu bezdůvodného obohacení, jež na straně stěžovatele mělo vzniknout tím, že žalobcem nyní spravovaný úpadce mu zaslal danou částku na jeho bankovní účet, aniž by toto plnění bylo podloženo právním důvodem. Úpadce si posléze uvědomil svůj omyl a vyzval žalovaného k vrácení částky, na což však žalovaný nijak nereagoval. Stěžovatel se v řízení naproti tomu bránil tvrzením, že žalovanou částku sice fyzicky obdržel, avšak jednak pasivně legitimovanou by měla být v projednávaném sporu společnost Retirement investments limited, za kterou jednal a která řádně uzavřela s úpadcem smlouvu o obchodní spolupráci, na základě níž bylo omylem plněno na osobní účet stěžovatele, jednak v částce 3.500.000 Kč bylo plnění vráceno a v částce 500.000 Kč se jednalo o odměnu za zprostředkovatelskou činnost.
V řízení proti stěžovateli byl úspěšný žalobce. Dle závěrů městského soudu tvrzení žalovaného, že částku 3.500.000 Kč vrátil v hotovosti zmocněnci úpadce, nelze mít přes existenci listiny, v níž je obsaženo prohlášení o této skutečnosti, za prokázanou. Obsah předložené listiny je v rozporu s tvrzeními stěžovatele učiněnými v rámci podání vysvětlení dle §158 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Zmiňovaná okolnost ve spojení s tím, že k vrácení uvedené částky mělo dojít nikoliv na účet, z něhož byla poukázána, ale v hotovosti, nasvědčuje účelovosti obrany žalovaného a tím i neunesení jeho důkazního břemene. Nevěrohodnou se jeví i obrana žalovaného spočívající v započtení částky 500.000 Kč, přičemž nutno dojít k závěru o neplatnosti plné moci udělené jednatelem úpadce třetí osobě panu Drachovi, jelikož rozsah oprávnění ke všem právním úkonům je natolik široký, že odpovídá prokuře, již však může udělit toliko valná hromada, a v důsledku toho nutno posoudit jako neplatnou i dohodu, s odkazem na kterou si stěžovatel nárokoval odměnu za zprostředkovatelskou činnost.
Stěžovatel však s takovýmito skutkovými a právními závěry nesouhlasí. S odkazem na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2670/98 je přesvědčen, že v otázce pravdivosti prohlášení o vrácení částky 3.500.000 Kč soudy nesprávně přistoupily k problematice důkazního břemene a přenesly důkazní povinnost na něj, ač bylo na žalobci, pokud napadal správnost dokladu o vrácení, aby prokázal svá tvrzení. Zároveň trvá na procesní nepoužitelnosti vysvětlení podaného dle §158 odst. 6 trestního řádu, kdy dle jeho názoru pokud je tato dána v trestním procesu, musí být takovýto záznam nepoužitelný i v jakémkoliv jiném řízení.
Pokud jde o částku 500.000 Kč, stěžovatel je přesvědčen, že v řízení nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že si ji oprávněně ponechal jako odměnu za zprostředkovatelskou činnost schválenou zástupcem úpadce panem Drachem.
Stěžovatel má též nadále pochybnost, zda pasivně legitimována neměla být namísto něj společnost Retirement investments limited.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž požádal, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti s tím, že je po vytopení velkou vodou v roce 2013 v obtížné sociální situaci.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Stěžovatelova argumentace má především charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však v jejich rozhodnutích, zejména pak v rozsudku soudu druhého stupně, řádně odůvodněny a není úlohou Ústavního soudu nahrazovat jimi provedené posouzení hodnocením vlastním. To platí jak o stěžovatelem tvrzeném vrácení částky 3.500.000 Kč a oprávněnosti ponechání si částky 500.000 Kč, tak o otázce jeho pasivní legitimace.
Pokud jde o namítanou procesní nepoužitelnost vysvětlení podaného dle §158 odst. 6 trestního řádu, Ústavní soud se se stěžovatelovým právním názorem neztotožňuje. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení nepostupuje dle pravidel trestního řádu, nýbrž dle procesních předpisů civilněprávních, které použití takovéhoto důkazního prostředku nezapovídají. Obdobně se ostatně Ústavní soud vyjádřil například již ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 366/04 (též srovnej absenci námitek Ústavního soudu k použití takovéhoto vysvětlení v usnesení sp. zn. I. ÚS 1596/13; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu