ECLI:CZ:US:2015:2.US.3830.14.1
sp. zn. II. ÚS 3830/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Vrtišky, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 5. 2011, č. j. 14 C 429/2008-128, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, č. j. 13 Co 207/2012-201, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, č. j. 29 Cdo 3004/2012-236, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje i ostatní podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy vlastnické právo a právo na spravedlivý proces.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též "obvodní soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu podanou stěžovatelem proti žalované Městské části Praha 7 o náhradu škody ve výši 2 mil. Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze následně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozsudek obvodního soudu. Dovolání podané proti rozsudku městského soudu odmítl pro nepřípustnost Nejvyšší soud.
3. Stěžovatel opakuje skutkové okolnosti případu a uvádí, že byl výlučným nájemcem blíže specifikované bytové jednotky a právo společného nájmu k ní vzniklo teprve uzavřením manželství s Ing. D. Vrtiškovou dne 26. 4. 1990, které bylo rozvedeno dne 11. 4. 2005. Výlučným nájemcem se poté na základě rozhodnutí soudu, které nabylo právní moci dne 13. 4. 2007, stala bývalá manželka, a to s ohledem na zájmy jejich syna. S tímto rozhodnutím stěžovatel nesouhlasil, avšak neúspěšně. Stěžovatel se domnívá, že má nárok na převod vlastnictví bytové jednotky do jeho vlastnictví on a nikoliv jeho manželka, což dovozuje ze skutečnosti, že v okamžiku přijetí nabídky převodu celé bytové jednotky dne 9. 12. 2005 byl jejím řádným nájemcem a byl již také rozvedený. Naopak jeho bývalá manželka stejnou nabídku akceptovala po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, jelikož konstatuje, že podstata stížnostních námitek brojí výhradně proti způsobu výkladu a použití podústavního práva, což však neodpovídá postavení Ústavního soudu, které v ústavním systému zaujímá (viz zejména čl. 83 Ústavy). Není totiž běžnou instancí v systému obecného soudnictví a není proto ani jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv osob, chráněných předpisy podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Není proto nadán ani pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá článek 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].
6. Zároveň však Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž existence vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)].
7. Právě tím, zda ke zmíněnému vybočení nedošlo v nyní projednávaném případě, se proto Ústavní soud zabýval dále. Po seznámení se s odůvodněním napadených rozhodnutí obecných soudů a obsahem vyžádaného soudního spisu nicméně konstatuje, že stěžovatel v podstatě jen opakuje argumentaci, uplatněnou v řízení před obecnými soudy, s níž se již dostatečně a přesvědčivě na úrovni podústavního práva vypořádaly obecné soudy. Ve skutečnosti tak stěžovatel cílí k přehodnocení jejich závěrů, což však Ústavnímu soudu ze shora popsaných důvodů nepřísluší.
8. Obecné soudy totiž správně dovodily, že podstatou řešené právní otázky nebyl vztah mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou, nýbrž to, zda žalovaná Městská část Praha 7 vůči němu porušila nějakou právní povinnost, což teprve by mohlo způsobit její odpovědnost za případnou škodu. V tomto směru daly sice obecné soudy stěžovateli zapravdu v tom, že to byl on, kdo bez jakýchkoliv námitek splnil podmínky k převodu vlastnictví k bytu, nicméně v důsledku pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 29 C 144/2005, kterým se výlučným nájemcem bytu stala Ing. D. Vrtišková, stěžovatel přišel o svoje postavení smluvního partnera pro žalovanou při dalším postupu privatizace, neboť již nesplňoval podmínku, že by byl jako fyzická osoba nájemcem bytu. Plnění vůči stěžovateli se tak stalo nemožným podle ustanovení §575 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku a pokud proto žalovaná nepřistoupila k uzavření smlouvy samotné o převodu bytové jednotky do vlastnictví stěžovatele, nedopustila se porušení žádné právní povinnosti a nemohla jí tedy vzniknout ani žádná odpovědnost za škodu.
9. Jak správně uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku Městský soud v Praze, právo společného nájmu bytu stěžovatele a jeho bývalé manželky zaniklo teprve dne 13. 4. 2007 (okamžik rozvodu je v tomto ohledu nevýznamný), takže do této doby mohl běžné věci, týkající se společného nájmu bytu, vyřizovat každý ze společných nájemců, v ostatních věcech je třeba souhlasu všech, jinak je úkon neplatný (§401 odst. 1 občanského zákoníku). V dané věci šlo o jednostranný úkon pronajímatele (žalované), na jehož základě měl nájem zaniknout. Jednalo se proto o tzv. úkon neběžný a byť jej stěžovatel akceptoval, bylo k jeho platnosti třeba, aby jej akceptovala rovněž Ing. Vrtišková, což se však nestalo a naopak se dovolala jeho neplatnosti. Proto musela žalovaná předmětnou nabídku učinit znovu, což se však stalo až za situace, kdy výlučnou nájemkyní bytu byla Ing. Vrtišková.
10. Tyto právní závěry obecných soudů, učiněné na základě skutkových zjištění, jež ostatně ani stěžovatel nečiní spornými, Ústavní soud, věren shora zmíněné zásadě své zdrženlivosti při zásazích do jejich rozhodovací činnosti, neshledal vybočujícími ze znění a zejména smyslu aplikovaných zákonných ustanovení, což by teprve mohlo odůvodnit jeho kasační zásah. Stěžovatel tak ve skutečnosti toliko polemizuje se způsobem hodnocení provedeného dokazování a s vyvozenými právními závěry, což však ještě samo o sobě nemůže založit kognici Ústavního soudu v tomto značně specifickém řízení o ústavní stížnosti.
11. Lze tak uzavřít, že pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci učinily obecné soudy, nelze samu tuto skutečnost podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za zásah do ústavně zaručených základních práv. Podle názoru Ústavního soudu jsou totiž právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a pokud nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by teprve měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele, nemůže Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti vstupovat, a to ani tehdy, pokud by se s nimi neztotožňoval. Proto Ústavní soud neshledal porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu