ECLI:CZ:US:2015:2.US.3906.14.1
sp. zn. II. ÚS 3906/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Mikuláštíka, zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem Mohelnice, Nádražní 9, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 6. 2014, č. j. 208 C 2/2014-31, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 9. 2014, č. j. 12 Co 391/2014-41, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 12. 12. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit Pražské plynárenské, a. s. (dále též "žalobkyně") za dodávku plynu částku 12.991 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá (a namítal to i v řízení před obecnými soudy), že faktura za poslední období dodávky plynu mu byla vystavena více než jeden rok po posledním datu uskutečněného plnění. Nárok žalobkyně je tak podle stěžovatele promlčen, protože sama plynárenská společnost si svévolně stanovila běh promlčecí doby, a to vystavením faktury. Nadto dodavatelka plynu neprokázala své tvrzení o ceně jednotky za plyn a neprokázala datum odečtu plynu, z něhož vypočítává stěžovatelovu spotřebu. Soudy navíc nezohlednily, že stěžovatel má v daném smluvním vztahu postavení spotřebitele. S námitkami stěžovatele se pak vypořádaly jen povrchně nebo je zcela ignorovaly. Odvolací soud rovněž chybně odmítl některé námitky stěžovatele jako nepřípustné novoty, protože je neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně.
3. Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 208 C 2/2014 Ústavní soud zjistil, že se Pražská plynárenská, a. s. po stěžovateli domáhala zaplacení výše uvedené částky s tím, že na základě smlouvy dodávala stěžovateli plyn do odběrného místa. Plyn dodaný za období od 3. 11. 2009 do 29. 4. 2010 pak stěžovateli vyúčtovala příslušnou fakturou, stěžovatel ji však i přes upomínku nezaplatil. Stěžovatel navrhl zamítnutí žaloby s tím, že se žalobkyně domáhala zaplacení částky z titulu úhrady spotřebovaného plynu za fakturační období od 3. 11. 2009 do 29. 4. 2010, když žalobu k soudu podala až dne 8. 1. 2014, tedy po uplynutí promlčecí doby; stěžovatel tedy vznesl námitku promlčení. Podle okresního soudu však k promlčení nedošlo, neboť podle ustanovení §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), platila pro daný případ obecná tříletá promlčecí doba, která běžela ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Předmětná faktura, vystavená žalobkyní podle okresního soudu v souladu s obchodně-technickými podmínkami, byla splatná dne 1. 6. 2011. Promlčecí doba tak počala běžet 2. 6. 2011 a její poslední den připadá na 2. 6. 2014. Z těchto důvodů shledal námitku promlčení vznesenou stěžovatelem jako nedůvodnou. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností prvostupňový rozsudek potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud zejména zdůraznil, že sdílí právní posouzení věci učiněné soudem prvního stupně, když okresní soud otázku počátku běhu promlčecí lhůty vyhodnotil správně a v souladu s dohodou stran podle smlouvy ze dne 24. 5. 2007. Strany si zde mimo jiné dohodly, že dodávka plynu bude fakturována vyúčtováním, se zohledněním uhrazených záloh na fakturu, a případný nedoplatek bude stěžovatel povinen zaplatit dodavatelce nejpozději do data splatnosti vyznačeného na zmíněné faktuře. Z uvedeného tak podle krajského soudu vyplývá, že v žádném případě nelze hodnotit postup žalobkyně (dodavatelky) jako svévolný, přestože je jinak správný argument stěžovatele, že k vystavení faktury došlo více než jeden rok po posledním datu uskutečněného plnění ze strany dodavatelky. Na druhou stranu ale podle krajského soudu tento postup zcela vychází ze smluvního ujednání stran. Pokud stěžovatel namítal rovněž nesprávnost výše jím spotřebovaného a dodavatelkou vyúčtovaného plynu, pak s ohledem na princip neúplné apelace byl stěžovatel povinen veškeré skutkové námitky uplatnit již před nalézacím soudem s tím, že odvolací soud k nim, jako k nepřístupným novotám, nemůže v odvolacím řízení přihlédnout.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal a k argumentaci stěžovatele uvádí následující.
6. Ústavní soud předně konstatuje, že se v nyní projednávaném případě jedná o tzv. bagatelní věc, tj. o případ, kdy sporná částka jen o necelé 3.000 Kč přesahuje částku 10.000 Kč (srov. §202 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud přitom ve své konstantní judikatuře setrvale usuzuje, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod. Bylo by totiž ostatně i velmi nesystémové a také nelogické, pokud by případy, kdy je pro bagatelnost sporu ex lege vyloučeno podání mimořádného opravného prostředku, projednávaného obecným soudem, byly plně a pravidelně přezkoumatelné v řízení o ústavní stížnosti Ústavním soudem. Takto by se totiž z ústavní stížnosti de facto stal procesní prostředek, spíše připodobnitelný k dalšímu řádnému opravnému prostředku, než ke zcela zvláštnímu institutu, podávanému k orgánu stojícímu mimo soustavu obecných soudů, kdy i hlediska přezkumu jeho důvodnosti musí být referenční kritéria odlišná, než je tomu u prostředků, podávaných v rámci běžných instančních vztahů mezi obecnými soudy. Výjimku z tohoto obecného pravidla proto představují toliko zcela extrémní pochybení obecného soudu, která způsobují zřetelný zásah do práv stěžovatele (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). O takový případ se však v této věci podle přesvědčení Ústavního soudu nejedná.
7. Podle ustanovení §56 občanského zákoníku platilo, že spotřebitelské smlouvy (tzn. smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a dodavatelem) "nesmě[ly] obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran." Obsahovala-li by taková smlouva zmíněná ujednání, bylo by v daném rozsahu nutno konstatovat její absolutní neplatnost. V kontextu stěžovatelovy argumentace je tedy nutno posoudit i otázku, zda absence ujednání o lhůtě k předložení vyúčtování - faktury ze strany žalobkyně (dodavatelky) zmíněnou značnou nerovnost ve smyslu citovaného ustanovení navozuje. Podle Ústavního soudu tomu tak v nyní projednávané věci není a stěžovatel ve svém důsledku ani netvrdí důvody svědčící o opaku. Současně je třeba uvést, že obecné soudy svoje právní závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud, který respektuje svoje shora vymezené postavení a také předmět tohoto sporu, proto neshledal žádný důvod, pro který by tyto závěry měl z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
8. S ohledem na povahu vztahu mezi stěžovatelem a žalobkyní totiž stěžovatel věděl, resp. vědět mohl, že mu bude za výše definované období jeho spotřeba plynu vyúčtována, čili s případnou povinností uhradit eventuální nedoplatek za poskytnuté služby musel počítat. Zde se sice lze skutečně do určité míry pozastavit nad tím, že vystavení faktury žalobkyni trvalo více než jeden rok, na druhou stranu tím stěžovatel nebyl znevýhodněn (opak ani netvrdí), neboť jeho povinnosti spojené s úhradou pohledávky se začaly odvíjet až od okamžiku vystavení faktury a fakticky tak došlo k "oddálení" povinnosti platby. Přísně vzato stěžovatel ostatně měl možnost žalobkyni případně i k vystavení vyúčtování vyzvat tak, aby měl postaveno najisto, zda neexistuje nedoplatek (či naopak přeplatek), neboť okamžik, kdy tak měla žalobkyně sama učinit, nebyl v jejich smluvním vztahu výslovně upraven. Nadto se stěžovatel rovněž mohl obrátit na Energetický regulační úřad ve smyslu ustanovení §17 a násl., respektive na Státní energetickou inspekci ve smyslu §92 a násl. zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), a to i v tom rozsahu, namítá-li v ústavní stížnosti nedostatky v otázce ceny a objemu jemu vyúčtované spotřeby. Využití těchto prostředků stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí a nic takového nevyplývá ani z vyžádaného spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 208 C 2/2014. Krajskému soudu lze konečně přisvědčit i v tom, že námitky ohledně údajných věcných nedostatků týkajících se údajů potřebných k výpočtu dluhu nebyly řádně a dostatečně konkrétně uplatněny v řízení před okresním soudem (viz odpor proti platebnímu rozkazu na č. l. 17 a protokol o jednání na č. l. 27-28) a odvolací soud k nim proto nemohl přihlédnout (§205a o. s. ř.).
9. Lze tak souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatele nebyla porušena jeho základní práva. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu