ECLI:CZ:US:2015:2.US.3932.14.1
sp. zn. II. ÚS 3932/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Stankoviče, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 29 Cdo 1259/2013-174, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2012, č. j. 8 Cmo 360/2012-144, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2012, č. j. 29 Cm 14/2011-101, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 12. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy pochybily, když dovodily, že k perfektnímu převodu družstevního podílu postačí toliko uzavření převodní smlouvy, nikoli ještě její předložení družstvu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že původní smlouva o převodu družstevního podílu, která nebyla předložena družstvu, byla soudy považována za dostatečnou k uskutečnění převodu, a že tedy stěžovatel následně nemohl dle názoru obecných soudů nabýt od Ludmily Geisslerové družstevní podíl, který údajně předtím pozbyla. Stěžovatel má za to, že se na projednávanou věc nevztahuje obecnými soudy aplikované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, kterým byl překonán předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99, ve věci povinných náležitostí smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu, neboť citované usnesení bylo vydáno až následně po sjednání předmětných převodních smluv v této věci, a nelze je zpětně aplikovat na následné smluvními stranami učiněné úkony. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že smluvními stranami sjednaný způsob zániku zajištění byl poněkud neobvyklý, má však za to, že je věcí smluvních stran v rámci smluvní volnosti, jakým způsobem upraví svá práva a povinnosti, když žádný právní předpis ujednání, jež použili stěžovatel a Ludmila Geisslerová, nezakazuje. V této souvislosti poukazuje stěžovatel ohledně autonomie vůle smluvních stran na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5348/2007.
3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 29 Cm 14/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 24. 4. 2012, č. j. 29 Cm 14/2011-101, Krajský soud v Ostravě zamítl návrh stěžovatele na určení, že stěžovatel je členem Bytového družstva Fifejdy (dále jen "družstvo"). Usnesení soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Ostravě nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení občanského a obchodního zákoníku, tedy podústavního práva, obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský či obchodní zákoník, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Soud prvního stupně v odůvodnění svých napadených rozhodnutí uvedl, že zajišťovací převod členských práv a povinností sjednaný "komplexem smluv" uzavřených dne 5. 6. 2008 mezi navrhovatelem a Ludmilou Geisslerovou byl sjednán neplatně, neboť svým účelem obchází zákon. Dalším důvodem neplatnosti citovaných smluv je pak skutečnost, že v době jejich sjednání Ludmila Geisslerová již nebyla nositelkou členských práv a povinností v družstvu, když dohodou ze dne 5. 9. 2007 převedla členská práva a povinnosti v družstvu na Miroslava Hanzlíka. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o neplatnost komplexu předmětných smluv z důvodu neplatné propadné zástavy, neboť považoval ujednání mezi účastníky za zajišťovací převod práva podle §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření předmětných smluv. Vzhledem ke skutečnosti, že ve smlouvě o budoucí smlouvě ze dne 5. 6. 2008 chybí jakékoli ujednání o podmínkách, za nichž má být budoucí smlouva uzavřena, včetně ujednání pro případ nesplacení poskytnuté půjčky, posoudil toto ujednání odvolací soud jako neplatné jednak pro neurčitost, jednak proto, že dospěl k závěru, že jde o fiduciární převod práva. Odvolací soud naopak považoval za zcela správný závěr soudu prvního stupně, že smlouva mezi účastníky nemohla být platně uzavřena proto, že Ludmila Geisslerová již dříve převedla tatáž členská práva a povinnosti v družstvu na třetí osobu (Miroslava Hanzlíka). Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele dovodil, že závěry odvolacího soudu jsou zcela v souladu se závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, a z něj vycházející judikaturou Nejvyššího soudu.
7. Ústavní soud je nucen konstatovat, že se stěžovatel domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před těmito soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, proto Ústavní soud neshledal. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se soudy dostačujícím způsobem vyjádřily. To platí především pro argument stěžovatele ohledně neplatnosti původní smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu z důvodu jejího nepředložení družstvu. Obecné soudy posuzovaly danou problematiku ve světle aktuální judikatury, zejména ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, podle kterého ke vzniku smlouvy o převodu práv a povinností spojených se členstvím v bytovém družstvu je nezbytná řádná identifikace účastníků smlouvy a bytového družstva, k němuž se převáděná členská práva a povinnosti vztahují, určení (rozsahu) převáděných práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení, zda jde o převod úplatný či bezúplatný, a v případě úplatnosti převodu rovněž stanovení ceny nebo způsobu jejího určení. Soudy tudíž dovodily, že dohoda o převodu členských práv mezi Ludmilou Geisslerovou a Miroslavem Hanzlíkem uzavřená dne 25. 6. 2008, má všechny náležitosti smlouvy o převodu členských práv a povinností, a tudíž následná smlouva mezi Ludmilou Geisslerovou a stěžovatelem je neplatná, neboť v té době již členská práva a povinnosti Ludmile Geisslerové nesvědčily. Stěžovatel přitom nemůže úspěšně namítat pochybení obecných soudů spočívající v tom, že nerespektovaly v době jejich rozhodování již překonanou judikaturu. Tuto skutečnost vysvětlil stěžovateli v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud, když uvedl, že při posuzování náležitostí uzavřených smluv o převodu členských práv a povinností v družstvu soudy správně vycházely z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, nikoli z judikatury existující v době jejich uzavření, jež byla překonána.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstantně uvádí, že změna judikatury sama o sobě není porušením principu předvídatelnosti práva a nemůže být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Obdobně se k dané problematice staví i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který vývoj judikatury nepovažuje sám o sobě v rozporu s Úmluvou na ochranu lidských práv a základních svobod. Naopak nemožnost zachovat evolutivní výklad práva by ohrozila jeho reformu a zdokonalování (viz rozsudek ESLP Atanasovski proti Makedonii, 14. 1. 2010, č. 36815/03, §38 a rozhodnutí Harrach proti České republice, 28. 6. 2011, č. 40974/09). ESLP však vyžaduje, aby změna judikatury byla náležitě odůvodněna. Při posuzování rozsahu potřebného odůvodnění je třeba brát v potaz existenci předchozí ustálené soudní praxe. Je také ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podpořenou právní doktrínou, že pokud dojde ústavně souladným způsobem ke změně judikatury, lze zásadně tento nový právní názor aplikovat též na řízení již běžící, tedy do jisté míry retrospektivně (blížeji viz Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, str. 161). Zejména v oblasti soukromého práva by jiný postup mohl zasáhnout do práv druhé strany sporu. K čisté prospektivitě změny, kdy se tato na projednávaný případ nevztáhne, lze výjimečně přistoupit, pokud by aplikace nového právního názoru byla pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdá [viz nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)].
9. Pokud stěžovatel ohledně zásady smluvní volnosti v souvislosti se sjednaným způsobem zániku zajištění poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5348/2007, které se pouze obecně vyjadřuje k principu autonomie vůle subjektů práva, nelze než konstatovat, že stěžovatel nikterak nebere v úvahu závěry obecných soudů, které zajišťovací převod členských práv posuzovaly podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, a z něj vycházející judikatury Nejvyššího soudu. Námitka stěžovatele tak zcela nedostatečně spočívala pouze v citaci části usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5348/2007, s dovětkem, že i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu by mělo být bráno v úvahu, že vůle účastníků směřovala k právně aprobovanému závěru. Takové tvrzení stěžovatele však samo o sobě nemůže vyvrátit řádně odůvodněný závěr soudu o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu její neurčitosti, vycházející z přiléhavé judikatury Nejvyššího soudu.
10. Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu