ECLI:CZ:US:2015:2.US.451.15.1
sp. zn. II. ÚS 451/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. D. Holding s. r. o., se sídlem Studentská 78, Litvínov, zastoupené JUDr. Tomášem Vacíkem, advokátem se sídlem Vlastina 23, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 14. 5. 2013, č. j. 3 C 209/2011-174, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2013, č. j. 15 Co 363/2013-217, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 25 Cdo 87/2014-250, za účasti Okresního soudu Plzeň - sever, Krajského soudu v Plzni, a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta její žaloba, kterou se domáhala proti 1. Státnímu statku Jeneč, s. p. v likvidaci, 2. České republice - Ministerstvu financí, 3. České republice - Ministerstvu zemědělství, 4. Státnímu pozemkovému úřadu a 5. Žihelskému statku, a. s. náhrady škody ve výši 5.209.530 Kč.
2. Stěžovatelka získala na základě kupní smlouvy ze dne 26. 6. 2000, uzavřené se společností WELL, PRIVATE TRADING, s. r. o., vlastnické právo k pozemkům, kdy prodávající tyto pozemky získal od žalovaného č. 5. Původním vlastníkem těchto pozemků byl Státní statek Žihle (jehož právním nástupcem je žalovaný č. 1), který vypracoval podle zákona o velké privatizaci privatizační projekt, na jehož základě vláda vydala rozhodnutí o privatizaci tohoto majetku a majetek byl privatizován vkladem do nově založené společnosti Statek Žihle, a. s. a její majetek byl převeden na Fond národního majetku České republiky, který je ke dni vzniku Statku Žihle, a.s. převedl na Pozemkový fond České republiky k realizaci podle schváleného privatizačního projektu. Všechny tyto kroky byly uskutečněny i přesto, že již dne 26. 11. 1992 byl uplatněn u Pozemkového úřadu Plzeň-sever nárok na vydání nemovitostí podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Proto také bylo rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 24. 1. 2009, sp. zn. 4 C 98/2003, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 56 Co 253/2008, určeno, že veškeré citované právní úkony, kterými docházelo k převodu předmětných nemovitostí, jsou absolutně neplatné a zároveň bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je restituent, který uplatnil nárok na jejich vydání.
3. Nyní podanou žalobou se stěžovatelka domáhala náhrady škody, kdy odpovědnost žalovaných za údajně vzniklou škodu dovozovala z porušení jejich právních povinností. Okresní soud však rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností žalobu zamítl. Dospěl sice k závěru, že žalovaný č. 1 porušil povinnosti vyplývající se zákona o půdě tím, že nemovitosti, na které by uplatněn restituční nárok, dále převáděl na jiné osoby. Jeho jednání však dle soudu nebylo v přímé příčinné souvislosti se vzniklou újmou, neboť neměl žádný vliv na následné převody majetku a nebyl ani jejich účastníkem. Stejný závěr o neexistenci příčinné souvislosti shledal i u žalovaných č. 2, 3 a 4, neboť ti pouze plnili své zákonné povinnosti. V případě žalovaného č. 5 pak okresní soud shledal, že i v případě prokázání protiprávního jednání by jeho odpovědnost za škodu byla vyloučena proto, že ani jeho jednání nebylo v přímé příčinné souvislosti s újmou, která vznikla stěžovatelce. Uzavřel tedy, že žádný z žalovaných neodpovídá za vzniklou škodu, vyjádřenou jako výše investic vložených do předmětných nemovitostí v letech 2000 až 2003 spolu s ušlým ziskem, kdy stěžovatelce svědčí nárok z provedených investic do nemovitostí, avšak proti tomu, kdo se tím bezdůvodně obohatil.
4. Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když zejména uvedl, že byl-li na dané nemovitosti uplatněn restituční nárok, nešlo o majetek podléhající privatizaci, takže nemovitosti nemohly přejít na Fond národního majetku a všechny právní úkony, kterými s nimi bylo nakládáno, jsou pro rozpor se zákonem neplatné. Porušení zákona ale lze připsat pouze žalovanému č. 1, který by jako jediný mohl být odpovědný. Ani krajský soud však neshledal, že by zde byla příčinná souvislost mezi porušením jeho právních povinností a tvrzenou škodou, kdy stěžovatelka navíc nevystupovala vůči žádnému z vedlejších účastníků v jakémkoli právním či faktickém vztahu, a to, že se stala stranou právního úkonu, jehož předmětem byly předmětné nemovitosti, má povahu náhody. Krajský soud rovněž dodal, že dle ustanovení §130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), může být subjektem, vůči němuž by mohla stěžovatelka jako dřívější oprávněná držitelka nemovitostí vznést dotčený nárok, jen oprávněný restituent, nikoli však žádný z vedlejších účastníků.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu s odůvodněním, že její námitka, která měla založit přípustnost dovolání, se týkala otázky (vymáhání nároku na osobě, jíž byly předmětné nemovitosti v rámci restituce vydány), kterou se krajský soud zabýval jen nad rámec přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně a potvrzující rozhodnutí založil především na závěru, že v tomto případě není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce.
6. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje v přepjatém formalismu, jímž se vyznačují napadená rozhodnutí obecných soudů, kdy jimi poskytnutý výklad podústavního práva považuje za neslučitelný s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Stěžovatelka především rozporuje, že v řízeních před obecnými soudy nebyla úspěšná i přesto, že obecné soudy shledaly porušení právních povinností ze strany žalovaných. Právní závěry, že zde není dána příčinná souvislost mezi těmito pochybeními žalovaných a způsobenou újmou přitom hodnotí tak, že soudy řekly, že je spravedlivé, že za toto porušení právních povinností má nést majetkovou újmu pouze a jen stěžovatelka, která však žádnou svoji povinnost podle právního řádu neporušila. Dále odmítla závěr soudů, že vzniklou újmu měla vymáhat po restituentovi, neboť takto by on musel ihned po vydání předmětných nemovitostí zaplatit stěžovatelce požadovanou částku za zhodnocení nemovitostí, ačkoli toto jejich zhodnocení nemohl jakkoli ovlivnit.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán ani pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, nýbrž stával by se pravidelnou třetí soudní instancí, což však jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Stejně tak Ústavní soud není v zásadě nadán pravomocí přehodnocovat právní závěry vyřčené v napadených rozhodnutích obecných soudů. Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu se dovolává též stěžovatelka.
10. Neodůvodněný formalismus (jímž se dle stěžovatelky vyznačují napadená rozhodnutí) při rozhodování obecných soudů Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně kritizoval, když zdůraznil, že orgánům veřejné moci a především obecným soudům nelze tolerovat formalistický postup, který vede k sofistikovanému odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Obecný soud takto není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů tak nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)].
11. Ústavní soud však neshledal, že by se tímto přepjatým formalismem vyznačovala nyní napadená rozhodnutí obecných soudů, neboť shora citované právní závěry nejsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" a aplikace norem podústavního práva není ani v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zde se především podává, že obecné soudy náležitě zvažovaly veškeré okolnosti projednávaného případu, kdy nikterak nepopíraly, že především žalovaný č. 1 porušil své právní povinnosti. Přesto však shledaly, že porušení právních povinností nebyla v přímé příčinné souvislosti se škodou, která měla vzniknout stěžovatelce. Ústavní soud proto neshledal žádný rozumný důvod jejich závěry z ústavněprávního hlediska zpochybnit.
12. Připomíná přitom svoji setrvalou judikaturu, dle níž je pro nalézání práva vždy nezbytné vycházet z individuálních, tedy na konkrétních skutkových zjištěních založených, okolností každé soudem projednávané věci, když mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro nalezení spravedlivého řešení, jakkoliv se to může mnohdy jevit složité. Spravedlnost takto musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel, neboť nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1241/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 42/68 SbNU 425)]. Ústavní soud však zdůrazňuje, že pokud soudy v nyní projednávané věci dospěly k právním závěrům, které se odlišovaly od představ stěžovatelky, nelze jejich rozhodnutí považovat za a priori nespravedlivá. Pro nalezení spravedlivého řešení je totiž klíčové, zda jejich rozhodování bylo nezávislé a nestranné a zda řádně zvážily přednesené argumenty jednotlivých stran řízení, což se v nyní hodnoceném případě stalo.
13. Konečně k tvrzení stěžovatelky, že by bylo bez dalšího nespravedlivé eventuálně vymáhat újmu rovnající se částce, jíž byly předmětné nemovitosti zhodnoceny oproti stavu v době převzetí státem, po restituentovi, neboť v zásadě v jeho prospěch (jako právoplatného nabyvatele nemovitostí) došlo ke zhodnocení těchto nemovitostí, Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu plyne, že se stěžovatelka na restituenta se svým nárokem na úhradu vynaložených investic obrátila, takže není namístě, aby se k této otázce Ústavní soud nyní jakkoliv vyjadřoval, jelikož by tím mohl předjímat výsledek tohoto samostatného řízení.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu