ECLI:CZ:US:2015:2.US.476.15.1
sp. zn. II. ÚS 476/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Křemena, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem Komenského 4, 350 02 Cheb, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2014 č. j. 13 Co 172/2014-58, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 2. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení výroků pod body II. a III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 2. 2014 č. j. 15 C 517/2013-29 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") s účinností od 1. 9. 2013 zvýšení výživného stanoveného naposledy rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 1. 7. 2013 č. j. 11 C 178/2013-53, z částky 4.300,- Kč měsíčně na částku 6.000,- Kč měsíčně (výrok pod bodem I.); dále byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 18.892,40 Kč (výrok pod bodem II.).
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2014 č. j. 13 Co 172/2014-58 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrzen (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II.). Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, a dále čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod s odůvodněním, že odvolací soud nedal stěžovateli možnost se před rozhodnutím vyjádřit k zamýšlené aplikaci ust. §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1378/07 (N 176/47 SbNU 347, dostupný též na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Stěžovatel namítá, že neměl možnost odvolacímu soudu přednést své stanovisko k zamýšlenému použití §150 o. s. ř. a objasnit skutečné poměry žalobkyně a její motivaci k podávání žalobních návrhů. Tím podle stěžovatele došlo k nesprávnému rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů řízení. Zásada spravedlivého procesu byla porušena také tím, že odvolací soud se nevypořádal s argumentací nalézacího soudu ve vztahu k šikanóznímu postupu žalobkyně. Jde přitom zřejmě o významný prvek, který stál za zahájením řízení, které zbytečně zaměstnalo nejen stěžovatele, ale i soudy obou stupňů. Odvolací soud se namísto toho spokojil jen s odkazem na poměry žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části podle stěžovatele nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatele také tím, že stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, když ustanovení §150 o. s. ř. bylo aplikováno nepřiléhavě na daný případ. Tím, že odvolací soud nepřihlédl k motivaci žalobkyně pro zahájení řízení, umožňuje žalobkyni v podstatě donekonečna žalovat domnělé nároky po žalovaném. V tomto kontextu stěžovatel poukazuje na to, že řízení o výživném je ze zákona od soudního poplatku osvobozeno. Naproti tomu stěžovatel se musí uvolňovat ze zaměstnání (je totiž na rozdíl od své bývalé manželky nucen si na živobytí vydělávat prací) a protože jeho procesní obrana zjevně přesahuje rámec obvyklých tvrzení, musí platit svého kvalifikovaného zástupce, aby nedošel ještě k větší újmě a bránit se jak v nalézacím tak v odvolacím řízení, které je opět žalobkyní zbytečně vyvoláváno.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že odvolací soud nezjišťoval, jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na stěžovatele. Soud se spokojil pouze s hodnocením situace žalobkyně. Stěžovatel poukazuje na to, že je povinen živit i další osoby - současnou manželku a další dítě, které navštěvuje základní školu. Spolu s nimi bydlí ve společné domácnosti také dosud nezaopatřená dcera manželky stěžovatele. Její otec svými příspěvky na výživu nepokrývá veškeré náklady a tak přirozeně rodinné výdaje tíží také stěžovatele. Každý další výdaj spojený se zastupováním či jen vedením soudního řízení stěžovatele proto nepříznivě a významně zatěžuje. Podle názoru stěžovatele je nutné vážit, kdo a za jakých okolností tyto výdaje způsobuje.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Aplikace tohoto ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
V dané věci je přitom podstatné, že napadené rozhodnutí bylo postaveno právě na aplikaci ust. §150 o. s. ř., a stěžovatel obecnému soudu vytýká nesprávnou aplikaci citovaného ustanovení.
Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu. Je zásadně věcí soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, U 4/25 SbNU 357).
Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, a je třeba vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a postoj účastníků v průběhu řízení (in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck. 2003. s. 555).
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek aplikace citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení o. s. ř. upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně - srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 48/06).
Ústavní soud ovšem současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda se v té které věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, N 75/22 SbNU 145 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 397/05). O takovou libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho aplikaci) či by je zdůvodnily zcela nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující.
Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Plzni své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil; odvolací soud shledal odvolání důvodné jen v části směřující proti výroku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, které soud prvního stupně žalovanému přiznal jako úspěšnému účastníku dle §142 odst. 1 o. s. ř., když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal důvody zvláštního zřetele hodné dle §150 o. s. ř. k tomu, aby žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. I když žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby, tyto výjimečné důvody zvláštního zřetele hodné odvolací soud shledal v majetkových poměrech žalobkyně, v předmětu sporu i okolnostech případu. Žalobkyně je studentkou, je nemajetná a jejím jediným příjmem je výživné, které od žalovaného dostává, přičemž výživné, které bylo předmětem tohoto řízení, je zákonným nárokem, a byť žalobkyně se nedůvodně domáhala jeho zvýšení, v tomto směru odvolací soud vzal také v úvahu, že se jedná o první případ nedůvodně podané žaloby ze strany žalobkyně. Uvedeným závěrům odvolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k možné aplikaci ust. §150 o. s. ř. se nemohl vyjádřit a poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1378/07 (N 176/47 SbNU 347), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že pokud odvolací soud nedal stěžovateli procesní příležitost se k možné aplikaci ust. §150 o. s. ř. vyjádřit, porušil tak právo stěžovatele na spravedlivý proces.
V nálezu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 1378/07 (N 176/47 SbNU 347) Ústavní soud dovodil, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit [viz nálezy ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337) a ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14]. Ostatně k takovému postupu obecný soud výslovně zavazuje i ust. §118a odst. 2 o. s. ř., podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu.
K výše uvedené námitce stěžovatele Ústavní soud poukazuje na to, že žalobkyně svým odvoláním napadla rovněž výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně, přičemž ve svém odvolání výslovně brojila proti postupu soudu prvního stupně, který neshledal v dané věci podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Ve svém odvolání žalobkyně současně uvedla důvody, pro které soud v její věci měl postupovat podle ust. §150 o. s. ř. S obsahem odvolání žalobkyně byl stěžovatel seznámen, měl možnost se k němu vyjádřit, což také učinil. Na svém právu účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, tedy stěžovatel zkrácen nebyl, a to i pokud jde o otázku nákladů řízení.
Ústavní soud ověřil, že postup Krajského soudu v Plzni byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Plzni v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu