ECLI:CZ:US:2015:3.US.1972.15.1
sp. zn. III. ÚS 1972/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem Kladno, Josefa Hory 1448, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 23 Cdo 4644/2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2014 sp. zn. 6 Cmo 455/2013 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 28 Cm 137/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka proti žalované Globus ČR, k. s., domáhala zaplacení částky 787 049,88 Kč spolu s úrokem z prodlení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rubrikovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se nezabývaly předmětem sporu a postupovaly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. 32 Odo 160/2002 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3767/2007. Podle stěžovatelky soudy pochybily, jestliže konstatovaly, že dohody o nákupních podmínkách jsou rámcovými smlouvami, čímž se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 629/2006, 23 Cdo 1888/2007, 32 Cdo 24/2010, 23 Cdo 4445/2011, 32 Odo 953/2002 a 23 Cdo 936/2012; dále obecným soudům vytýká, že neprovedly jí navržený důkaz. Dovolací soud pak podle jeho názoru interpretoval podmínky přípustnosti dovolání přepjatě formalisticky, a danou věc měl nadto postoupit k posouzení velkému senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu; vadou řízení má být i přidělení věci dovolání konkretizovaným soudcům.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Odpovídající závěr však v dané věci učinit nelze. Obecné soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně.
Ve vztahu k první stěžovatelčině námitce stojí za připomenutí, že Nejvyšší soud konstatoval, že se (coby žalobkyně) původně domáhala ušlého zisku a následně se začala na základě zcela jiných skutkových tvrzení domáhat bezdůvodného obohacení. Mimo jiné i z judikatury, na kterou stěžovatelka odkazuje, vyplývá, že je-li rozhodováno o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než uvádí žalobce, je povinností soudu posoudit věc podle příslušných ustanovení a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobcem. Překročením návrhu a porušením zásady dispoziční by bylo například přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení.
Není přesvědčivého, natožpak ústavněprávně relevantního argumentu proti konstatování dovolacího soudu, že tzv. rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah, a proto z ní pohledávky a závazky smluvních stran z předkládané realizační smlouvy nevznikají. Význam rámcových smluv spočívá v tom, že jejich prostřednictvím strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví základní pravidla, kterým budou zpravidla podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejich základě uzavřené. Teprve realizační smlouvou vzniká závazkový vztah obsahující právo věřitele na plnění a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek. Dohody o nákupních podmínkách obecné soudy považovaly za dohody rámcové, neboť jimi byly upraveny pouze obecné podmínky spolupráce mezi smluvními stranami; nelze je posuzovat jako kupní smlouvy, neboť z nich nevyplývá povinnost vedlejšího účastníka odebírat konkrétní množství či druh zboží.
Dovolací soud situoval svoje úvahy do kontextu své ustálené judikatury, pročež není důvod zpochybňovat postup, kdy věc nepostoupil k posouzení velkému senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Úvaha stěžovatelky o údajně nesprávném přidělení dovolání odvíjející se z častého rozhodování jejích případů konkretizovanými soudci je ryze spekulativní.
Nic zásadního nelze obecným soudům vytknout ani z hlediska zjišťování skutkového stavu. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti nekonkretizuje důvody, z nichž by doplnění dokazování (zejména obsahem objednávek) vyznačovalo způsobilostí vyvrátit skutková zjištění přijatá obecnými soudy z dalších důkazních pramenů.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu