ECLI:CZ:US:2015:3.US.266.15.1
sp. zn. III. ÚS 266/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dany Novákové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2014 č. j. 28 Cdo 742/2014-211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 28 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 8, čl. 13, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označený rozsudek, a to v části, kterou Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013 č. j. 15 Co 468/2008-186 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
V řízení před obecnými soudy, z něhož vzešel ústavní stížností napadený rozsudek, stěžovatelka vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalované (§93 o. s. ř.).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že "vedlejší účastenství je jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, což ve svých důsledcích znamená, že vedlejší účastník sám řízení o ústavní stížnosti zahájit nemůže" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 719/2000 ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. IV. ÚS 177/04 ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 979/07 ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 1759/08 ze dne 24. 9. 2008 a sp. zn. IV. ÚS 3540/12 ze dne 14. 2. 2013).
Jelikož z ústavní stížnosti se nepodává, že měla být v řízení porušena také (procesní) práva stěžovatelky, otevírá se pak významně otázka její aktivní legitimace k ústavní stížnosti; odpověď na ni je logicky stěžovatelce nepříznivá, což implikuje posouzení ústavní stížnosti jako podané neoprávněnou osobou (ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).
Ke shodnému výsledku však vede i důvod silnější.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013]. Požadavek "vyčerpat všechny procesní prostředky" nemůže být logicky splněn v situaci, kdy řízení před obecnými ještě probíhá.
Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti, založená v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, se v dané věci již z povahy věci uplatnit nemůže.
Z řečeného se podává, že ústavní stížnost je nepřípustná (§75 zákona o Ústavním soudu), v důsledku čehož musí být odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2015
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj