ECLI:CZ:US:2015:3.US.3504.14.1
sp. zn. III. ÚS 3504/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem Hlavní 40, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014 č. j. 7 Tdo 1040/2014-21, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2014 č. j. 5 To 354/2013-677 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. července 2013 č. j. 4 T 45/2013-600, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 6. 11. 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 8 odst. 1 Listiny, konkrétně tím, že obecné soudy porušily zákaz reformationis in peius, upravený v §259 odst. 4 trestního řádu, s důsledky v ústavní rovině.
2. Stěžovatel byl (stejně jako spoluobžalovaný M. R.) napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně shledán vinným z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a to tím, že "dne 3.8.2012 v době kolem 8.30 hodin v Brně, při sjezdu z ulice Vídeňská na dálnici Dl směrem na Olomouc /km 194/, v rámci výkonu služby coby příslušníci dopravní policie, při kontrole osobního motorového vozidla zn. Daewoo Lanos, s polskou r.z.: X2, M. R. v přítomnosti R. D. řidičce kontrolovaného vozu polské národnosti Jadwidze Malgorzatě Toma, uvnitř služebního vozidla VW Transporter, r.z.: X1, v barvách Policie ČR, sdělil, že za absenci dálniční známky může obdržet pokutu až ve výši 5.000,-- Kč, a poté, kdy mu jmenovaná odpověděla, že má u sebe pouze 100 polských zlotých a bankovku této nominální hodnoty vyjmula z peněženky, tuto bankovku přijal, přičemž řidičce nevydal žádný doklad potvrzující zaplacení pokuty a uvedenou finanční částku předal R. D., čímž porušili ustanovení §45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a §46 odst. 1 téhož zákona a Závazný pokyn policejního prezidenta č. 45/2009, kterým se upravuje postup při manipulaci s bloky k ukládání pokut, tedy jako úřední osoby v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch vykonávali svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu". Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20 000 Kč (resp. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, pokud by peněžitý trest nebyl vykonán).
3. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele (i M. R.) zcela zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Brně a nově rozhodl (podle §259 odst. 3 trestního řádu) tak, že stěžovatel spáchal přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku tím, že "dne 3.8.2012 v době kolem 8.30 hodin v Brně, při sjezdu z ulice Vídeňská na dálnici Dl směrem na Olomouc /km 194/, coby příslušníci dopravní policie při kontrole osobního motorového vozidla zn. Daewoo Lanos s polskou r.z. X2 v rámci výkonu své služby M. R. v přítomnosti R. D. sdělil řidičce kontrolovaného vozu polské národnosti Jadwidze Malgorzatě Toma, uvnitř služebního vozidla zn. Volkswagen Transporter r.z. X1(v barvách Policie ČR), že za absenci dálniční známky může obdržet pokutu až ve výši 5.000,- Kč, a poté, kdy mu tato odpověděla, že má u sebe pouze 100 polských zlotých, přičemž bankovku této nominální hodnoty vyjmula z peněženky, tuto bankovku přijal a následně ji předal R. D., a to v úmyslu si tuto částku ponechat pro vlastní potřebu, když této řidičce nevydali žádný doklad potvrzující zaplacení pokuty, čímž porušili ustanovení §45 odst. 1 písm. a) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a zároveň i závazný pokyn policejního prezidenta č. 45/2009, kterým se upravuje postup při manipulaci s bloky k ukládání pokut, tedy: jako úřední osoby v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch vykonávali svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, tím spáchali přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odstavec 1 písmeno a) trestního zákoníku". Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
4. Krajský soud v Brně rozhodl, tak jak bylo výše uvedeno, na podkladě skutkových zjištění Městského soudu v Brně s tím, že navíc ohledně částky 100 polských zlotých zahrnul do skutkové části výroku o vině zjištění, že obvinění jednali "v úmyslu si tuto částku ponechat pro vlastní potřebu". Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce usnesením ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. 7 Tdo 206/2014 zrušil (první) rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013 č. j. 5 To 354/2013-638 v této věci, jímž byl zrušen (ústavní stížností napadený) rozsudek Městského soudu v Brně a věc byla postoupena Úřadu městské části Brno-jih s tím, že skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud předně akceptoval namítané porušení zákazu reformationis in peius jako dovolací důvod, neboť předmětem právního posouzení může být jen skutek, který byl zjištěn způsobem respektujícím ústavně garantovaná základní práva. Poté odkázal na svoje usnesení ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. 7 Tdo 206/2014, v němž se v této věci k zákazu reformationis in peius již vyslovil s tím, že napadeným rozsudkem krajského soudu nedošlo k porušení této zásady trestního řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje namítané porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy porušily zákaz reformationis in peius upravený v §259 odst. 4 trestního řádu, s důsledky v ústavní rovině. Krajský soud v Brně významným způsobem upravil popis skutku ve výroku rozsudku. V důsledku toho podle stěžovatele došlo ke zhoršení jeho postavení v tom, že jeho jednání bylo posouzeno jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ačkoli jinak by bylo namístě jej posoudit jako přestupek proti majetku podle §50 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jak to předtím učinil Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. 5 To 354/2013.
7. Stěžovatel obecně poukazuje na některá rozhodnutí obecných soudů (konkrétně pak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998 sp. zn. 5 Tz 57/98), která interpretují tuto zásadu zákazu šířeji, kdy za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného považují jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku za podmínky, že se tím zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno. Ustanovení §259 odst. 4 trestního řádu neobsahuje omezení zákazu reformationis in peius pouze na následky trestní odpovědnosti, ale i na trestní odpovědnost samotnou.
8. Stěžovatel zdůrazňuje, že z ustanovení §2 odst. 5 in fine trestního řádu sice vyplývá povinnost soudu doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, nicméně je věcí obžaloby, a nikoliv soudu, aby řádně vymezil skutek. Pokud připustíme možnost, aby v rámci odvolacího řízení soud skutek upravoval ve smyslu jeho doplnění, které vede ke zhoršení postavení stěžovatele, jedná se nepochybně o flagrantní porušení zákazu reformationis in peius. V tomto směru proto podle stěžovatele nemůže obstát závěr uvedený v usnesení Nejvyššího soudu, že Krajský soud v Brně v novém výroku o vině okruh samotných skutkových okolností vyznívajících v neprospěch obviněného nerozšířil nad rámec skutkových zjištění Městského soudu v Brně. K tomu stěžovatel poukazuje rovněž na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 670/05, N 88/41 SbNU 127, ze dne 25. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 125/04, N 88/37 SbNU 195, a ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. IV. ÚS 343/04, N 55/36 SbNU 581) a další judikaturu Nejvyššího soudu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Ze své pozice by mohl Ústavní soud zasáhnout mj. tehdy, pokud by shledal, že obecné soudy při své činnosti vykročily z mezí hlavy páté Listiny a došlo by k porušení některého ze základních práv stěžovatele. Podmínky k takovému zásahu však v daném případě Ústavní soud neshledal.
10. Ústavní soud se ve své judikatuře, jak je ostatně známo též stěžovateli, problematikou zákazu reformationis in peius, jakožto jednou ze stěžejních zásad spravedlivého (trestního) procesu, ve světle různých konkrétních kauz, již několikrát zabýval. Smyslem zakotvení této zásady (viz §259 odst. 4 trestního řádu) je umožnit obviněnému co nejširší využití odvolacího práva proti rozhodnutí trestního soudu, a to s ohledem na záruku (za předpokladu, že odvolání bylo podáno pouze ve prospěch obžalovaného), že využití této obrany nebude mít za následek zhoršení jeho procesního postavení. Nezajištění této záruky ze strany obecných soudů představuje porušení práva na spravedlivý proces, jemuž je nutno poskytnout ochranu. Ústavní soud se přitom obecně přiklání k širokému pojímání této zásady, jež je garancí svobodného využití práva na odvolání v trestním řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 670/05, N 88/41 SbNU 127).
11. Při zjišťování, zda došlo k porušení zákazu reformationis in peius, je nutno v konkrétním případě zkoumat, zda rozhodnutím odvolacího soudu (rozhodujícího na základě odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného) došlo ke zhoršení postavení obžalovaného, jež vyplývá z jakékoliv změny takového rozhodnutí. "Změna k horšímu se může projevit zejména ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich" (cit. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998 sp. zn. 5 Tz 57/98, R 22/1999 tr.). Za takovou změnu k horšímu, a tedy i k porušení zákazu reformationis in peius, však nelze považovat situaci, kdy odvolací soud popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozsudku doplní o skutkové okolnosti, jež charakterizují určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným soudem prvního stupně, jedná-li se o takové okolnosti, které nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, za předpokladu, že z těchto okolností soud prvního stupně vycházel, resp. je vzal za prokázané, a zahrnul je do odůvodnění napadeného rozsudku. Rovněž komentářová literatura stojí na stanovisku, že "(t)akovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obžalovaného, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest nebo se nezvyšuje rozsah způsobené škody (...)" (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3088-3099).
12. Ústavní soud má za to, že rozhodnutím odvolacího soudu ve věci stěžovatele nedošlo k porušení předmětného zákazu, neboť doplnění tzv. skutkového výroku bylo provedeno v intencích (z hlediska uvedené zásady) ještě akceptovatelné změny rozhodnutí trestního soudu prvního stupně. V tomto ohledu lze zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, resp. jemu předcházející usnesení ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. 7 Tdo 206/2014, kde je dostatečným způsobem vysvětleno, že z hlediska odvolacího soudu šlo toliko o nápravu nedokonalého (nepřesně či nevýstižně uvedeného) popisu skutku, nikoli o nápravu nedostatku rozhodných skutkových zjištění. Podstatné je, že takové upřesnění popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu nepředstavovalo žádné zvětšení rozsahu a závažnosti posuzovaného jednání či následku, ani žádné zpřísnění právní kvalifikace skutku oproti původnímu výroku o vině; postavení stěžovatele tedy nebylo nijak zhoršeno, co do uloženého trestu naopak došlo ke změně ve prospěch obžalovaného, když odvolací soud upustil od uložení peněžitého trestu.
13. K dílčím argumentům stěžovatele lze stručně uvést, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, aprobovaném napadeným rozhodnutím soudu dovolacího, nedošlo ve srovnání s prvostupňovým rozhodnutím trestního soudu ke zhoršení jeho postavení jakožto obžalovaného. Judikatura, na niž stěžovatel poukazuje (viz např. též nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. II. ÚS 544/05, N 220/43 SbNU 437, či ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 2306/07, N 47/52 SbNU 471), není s uvedeným závěrem v rozporu, když je významnou i skutečnost, že ve všech případech vyhovujících nálezů se jednalo o skutkově zcela odlišné kauzy a postup soudů ve věcech, u nichž bylo shledáno porušení chráněné zásady zákazu reformationis in peius, vždy vedl ke zhoršení postavení obviněného (sub 11). Nutno dodat, že zásada zákazu reformationis in peius, jak je zakotvena v §259 odst. 4 trestního řádu, bylo-li podáno odvolání výlučně v jeho prospěch, stěžovateli nemohla zaručit, že dojde k jím požadované změně v právní kvalifikaci (posouzení věci jako přestupku), v "podržení" právní kvalifikace odsuzujícího rozsudku odvolacím soudem ještě nelze spatřovat porušení této zásady.
14. Lze uzavřít, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu. Proto Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu