ECLI:CZ:US:2015:3.US.3836.13.1
sp. zn. III. ÚS 3836/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Obec Bavoryně, Bavoryně 8, Zdice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2013 č. j. 7 Aos 4/2013-71, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013 č. j. 50 A 6/2012-122, a opatření obecné povahy Zásady územního rozvoje Středočeského kraje, vydané usnesením zastupitelstva Středočeského kraje ze dne 19. 12. 2011 č. 4-20/2011/ZK, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným ke Krajskému soudu v Praze se stěžovatel (navrhovatel) domáhal zrušení opatření obecné povahy - Zásad územního rozvoje Středočeského kraje - vydaných usnesením zastupitelstva Středočeského kraje ze dne 19. 12. 2011 č. 4-20/2011/ZK, a to v celém rozsahu; in eventum pak navrhl jeho zrušení v části "textového i grafického vymezení ploch a koridoru vysokorychlostní trati v úseku Beroun - hranice kraje".
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2012 č. j. 50 A 6/2012-79 napadené opatření obecné povahy zrušil v části "textového i grafického vymezení ploch a koridorů stavby uvedené v části 4.1.1.1 čl. (118) a označené jako stavba aglomeračního okruhu"; ve zbývající části návrh zamítl a rozhodl o povinnosti odpůrce zaplatit stěžovateli náklady řízení.
Ke kasační stížnosti stěžovatele i odpůrce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2013 č. j. 7 Aos 2/2012-53 1. zamítl kasační stížnost stěžovatele a 2. napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Vázán názorem Nejvyššího správního soudu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2013 č. j. 50 A 6/2012-122 návrh stěžovatele zamítl, když - jak uvedl - ve smyslu §101d odst. 1 s. ř. s., ve znění od 1. 1. 2012, přezkoumal napadené opatření obecné povahy v rozsahu návrhových bodů.
K výtce vztahující se k rozhodnutí odpůrce o námitkách proti návrhu Zásad územního rozvoje (dále jen "ZÚR"), resp. jeho odůvodnění, uvedl, že způsob rozhodnutí o námitkách neshledal v rozporu s §172 odst. 5 s. ř., přičemž skutečnost, že odůvodnění jednotlivých námitek je obsaženo toliko v příloze k odůvodnění opatření obecné povahy, nemůže způsobovat jeho nezákonnost. S poukazem na §173 odst. 1 s. ř. odmítl jako nedůvodné tvrzení, že rozhodnutí o námitkách nebylo stěžovateli (samostatně) doručeno; důvod pro zrušení napadeného opatření pak neshledal ani v tom, pokud by (jak stěžovatel tvrdil) byla příloha obsahující rozhodnutí o námitkách vskutku uveřejněna se zpožděním oproti "vlastnímu" opatření obecné povahy.
K tvrzenému rozporu ZÚR s Politikou územního rozvoje České republiky 2008 (dále jen "PÚR") a k úpravě návrhu ZÚR před jeho vydáním zastupitelstvem, poukázal krajský soud na to, že se touto námitkou vyčerpávajícím způsobem již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2013, jehož zdůvodnění dále podrobně reprodukoval, přičemž (a na tomto místě) převzal i jeho závěr, podle nějž "jestliže ...navrhovatelka netvrdila dotčení své hmotně právní sféry v souvislosti s tvrzeným procesním pochybením... a není-li toto dotčení zřejmé ani z obsahu soudního či správního spisu, jsou takto uplatněné námitky ... bez dalšího nedůvodné".
K námitce souladu ZÚR a územně plánovací dokumentace stěžovatele a zásahu ZÚR do jeho vlastnických práv (konkretizovanou tvrzením, že ZÚR stanovují územní rezervu pro vysokorychlostní trať na jeho území způsobem, který zcela opomíjí jeho územní plán, a územní rezerva je navíc vedena v místech, kde již byly umístěny stavební parcely) krajský soud připomněl, ze ZÚR jsou územně plánovací dokumentací nejvyššího stupně, vydávanou pro území jednotlivých krajů, a územní plány obcí musí být s uvedenými zásadami v souladu. Odpůrce proto nemá jakoukoliv zákonnou povinnost respektovat územně plánovací dokumentaci "nižšího stupně", a "pokud k tomu z různých důvodů nedojde", nelze pro tento důvod (bez dalšího) dovozovat nezákonnost ZÚR, zvláště - jako je tomu i zde - lze-li u takové změny nalézt oporu v PÚR. Ohledně námitky proti změně koncepce Ministerstva dopravy z roku 2006 krajský soud uvedl, že "nelze ... zpochybňovat oprávnění Ministerstva dopravy" (jako ústředního orgánu státní správy ve věcech dopravy) "činit koncepční změny týkající se dopravní politiky státu", s tím, že "s ohledem na hustotu osídlení území České republiky se v podstatě jakékoliv podobné změny nepochybně vždy dotknou práv určitých osob".
K otázce umístění územní rezervy pro vysokorychlostní železniční trať krajský soud uvedl, že ve smyslu §36 odst. 1 stavebního zákona "představuje územní rezerva plochu (koridor), u níž se teprve má prověřit možnost jejího budoucího využití", přičemž k povaze vymezení pojmu "územní rezerva" odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 7/2011, a co do dalšího rozvoje území zahrnutého do územní rezervy, je na navazujících stupních územně plánovací dokumentace, aby ji zpřesnily způsobem, jímž dojde k vyvážení mezi konkrétními potřebami rozvoje a "vyblokováním" části území pro případnou realizaci. S ohledem na povahu institutu územní rezervy (institut ze své povahy dočasného významu) a současně s přihlédnutím k "velké míře obecnosti stanovené územní rezervy", jakož i samotných ZÚR, soud dovodil (a to i přes odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Ao 2/2010), že může v této věci "jen stěží přistoupit k testu proporcionality", na jehož základě by mohl případně napadené opatření zrušit.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2013 č. j. 7 Aos 4/2013-71 kasační stížnost stěžovatele zamítl. S přihlédnutím k ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., limitujícím přípustnost kasační stížnosti ve vztahu ke kasačním námitkám, je "rozdělil do tří kategorií", a uvedl, že "první skupinu tvoří námitky identické s námitkami uplatněnými v předchozí kasační stížnosti", které (zde) "tvoří převážnou část kasační stížnosti", a tudíž jsou "ve světle citovaného ustanovení" a odkazované judikatury nepřípustné. Námitku, že "soudy nedaly uspokojivou odpověď na otázku, jaký je charakter a závaznost koncepce Ministerstva dopravy", měl za též dříve uplatněnou, jen nově "argumentačně rozhojněnou", a tudíž též nepřípustnou, neboť se "v zásadě jedná o polemiku s již vysloveným názorem", která jím byla (v předchozím rozsudku) již zhodnocena.
Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku neshledal soud důvodnou, neboť "případně nesprávný závěr krajského soudu, že rozhodnutí o námitce nebylo nepřezkoumatelné, sám o sobě nemůže zakládat nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku". Podle Nejvyššího správního soudu se krajský soud s námitkou nedostatečného odůvodnění rozhodnutí vypořádal dostatečně a svůj závěr opřel o logicky konzistentní úvahy; za nepřezkoumatelný nepovažoval ani odkaz soudu na koncepci Ministerstva dopravy.
K námitce stěžovatele, že se soud nezabýval jeho investicemi, dalšími náklady a újmou vlastníků nemovitostí, jimiž zdůvodňoval nepřiměřenost zásahu, Nejvyšší správní soud uvedl, že ani zde nelze mít rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným, a stěžovateli podrobně osvětlil důvody, pro které absence testu proporcionality nebyla určující. Na objasněná specifika institutu územní rezervy též krajský soud poukázal, reálnou míru dotčení práv stěžovatele územní rezervou zkoumal a jeho tvrzenými újmami se řádně a přezkoumatelným způsobem zabýval. Na tomto základě kasační soud uzavřel, že "tyto újmy nemohly vzniknout v příčinné souvislosti se samotnou územní rezervou, nýbrž až v souvislosti s případným následným zapracováním koridoru vysokorychlostní trati do ZÚR".
Podle Nejvyššího správního soudu se tudíž krajský soud "vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, své závěry opřel o logickou a srozumitelnou argumentaci a vyložil, proč považuje návrhovou argumentaci za lichou".
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 100 Ústavy České republiky, čl. 11, čl. 35 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí soudu vydaného v řízení o zrušení opatření obecné povahy.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v postupu obou soudů, kterým byla porušena zásada dvouinstančnosti řízení, neboť Nejvyšší správní soud se odmítl zabývat většinou uplatněných námitek s odůvodněním, že "naprostou většinu námitek ... stěžovatel již dříve namítal či namítat mohl", a to přesto, že Ústavní soud v usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 1503/13 (pozn. podané proti předchozímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013) uvedl, že "věc bude v meritu teprve projednána" (zde krajským soudem), a "teprve pak se může stěžovatel zákonným postupem domáhat ústavního přezkumu".
Stěžovatel též tvrdí, že oba soudy svým postupem porušily i "zásadu soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu z hlediska zákonnosti", když shledaly jako dostatečné odůvodnění rozhodnutí odpůrce o námitkách učiněných v rámci schvalovacího procesu ZÚR, přestože se jednalo o námitku takové závažnosti, pro kterou se jí měl odpůrce řádně zabývat a "důsledně vážit všechny svoje možnosti". Tím se zejména Nejvyšší správní soud odchýlil od své rozhodovací praxe ohledně požadavků na náležité odůvodnění rozhodnutí o námitkách.
Podle stěžovatele oba soudy též chybně vyložily zákonnou definici územní rezervy, v důsledku čehož nepřistoupily k testu proporcionality, v němž by porovnaly zásah do vlastnických práv stěžovatele a dalších vlastníků dotčených nemovitostí s veřejným zájmem. I zde se Nejvyšší správní soud odchýlil od své dřívější rozhodovací praxe, pokud neaplikoval tzv. algoritmus přezkumu.
V rozhodnutí obou soudů a "následným umístěním územní rezervy" stěžovatel rovněž spatřuje zásah do svého práva na příznivé životní prostředí, jakož i do práva na samosprávu, která mj. zahrnuje též "rozhodování o svém území a jeho celkové správě", neboť soudy i odpůrce rozhodly "zcela nevratným autoritativním rozhodnutím způsobem bez podrobnější znalosti místa a při naprostém opomenutí stávajícího územního plánu a platných stavebních povolení". Zásah do práva na samosprávu dále shledává v tom, že ZÚR jsou závazné pro pořizování a vydávání územních plánů, regulačních plánů a pro rozhodování v území (§36 odst. 5 stavebního zákona), ale zákon již podrobně nestanoví, jak má být takové shody docíleno; stěžovatel má tudíž za to, že do jeho práva na samosprávu je zasaženo rovněž tím, že odpůrce přijal zásady územního rozvoje "naprosto ignorující jeho územní plán a ... tak nyní musí dát svůj územní plán ... do souladu s tímto nadřízeným dokumentem"; pakliže oba soudy a odpůrce "argumentují tím, že podřízená dokumentace se prostě jen podřídí", jde o chybný výklad zákona a zásah do jeho práva na samosprávu.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že jeho postup, kdy se již nezabýval dříve uplatněnými námitkami stěžovatele, byl zcela v souladu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s.
Odvoláním na vlastní rozsudek se vyjádřil k ústavní stížnosti i Krajský soud v Praze. Tvrzení o nedostatku odůvodnění rozhodnutí odpůrce o námitce podle něj není opodstatněné, jestliže i Ústavní soud již dovodil, že požadavky na detailnost a rozsah vypořádání námitek by "neměly být přemrštěné a ... výrazem přepjatého formalismu, který ohrožuje funkčnost územního plánování" (sp. zn. III. ÚS 1669/11). Při výkladu zákonné definice územní rezervy byl veden judikaturou Nejvyššího správního soudu, na niž též odkázal; důvody, pro které neaplikoval algoritmus přezkumu, se z rozhodnutí pak podávají rovněž.
Jelikož - z pohledu rozhodných kritérií ústavněprávního přezkumu - zaslaná vyjádření k ústavní stížnosti nepřinesla podstatné argumentační novoty, upustil Ústavní soud od jejich zaslání stěžovateli.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V dané věci jsou ústavní stížností napadena rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu stěžovatele na zrušení tzv. opatření obecné povahy, a to ve zvláštním řízení upraveném v ustanovení §101a až §101d s. ř. s. (ve znění platném od 1. 1. 2012). K této formě správního aktu a jejímu přezkumu se Ústavní soud v minulosti již vícekrát vyjádřil, a zejména na nález ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 14/07, případně ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2239/07 a ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 456/09 lze i zde plně odkázat (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dovozenému "smíšenému" charakteru správního aktu, jejž nelze identifikovat ani se správním rozhodnutím ani s právním předpisem, pak koresponduje zvláštní režim jeho přezkumu, od 1. 1. 2012 vymezený návrhovými body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel opatření obecné povahy nebo jeho část za nezákonné (§101b odst. 1, 2 s. ř. s.).
Ačkoli ZÚR - jakožto opatření obecné povahy - jsou z povahy věci způsobilé zasáhnout do vlastnického práva (čl. 11 Listiny) jím dotčených subjektů, případně práv dalších, může se v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel dovolávat jejich porušení jen prostřednictvím argumentu, že těmto právům neposkytl soud adekvátní ochranu v rozhodnutí vydaném podle ustanovení §101d s. ř. s., resp. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti. Samozřejmým důsledkem toho je, že (primárně) relevantním prostorem posouzení ústavní stížnosti je ústavněprávní přezkum řízení (a jeho výsledku) vedeného před oběma soudy z hledisek principů tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pak se uplatní standardní vymezení zásad takového hodnocení, jak je Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře proklamuje.
V této souvislosti Ústavní soud pravidelně zaznamenává, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna; jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních předpisů je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
To je vzhledem k obsahu posuzované ústavní stížnosti rozhodující, neboť argument dotčením ústavně zaručených práv (vlastnit majetek, rovnost účastníků) je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad soudního řízení, přičemž ty mohou být založeny jak v rovině hmotněprávního posouzení věci, tak v podobě vad procesních, pakliže byly svojí povahou způsobilé ovlivnit jeho výsledek.
Tak tomu však v nyní posuzované věci není.
Z vyžádaných procesních spisů je zjevné, že se oba soudy návrhem stěžovatele zabývaly, a to opakovaně (viz shora).
Rozsah, v němž napadené opatření obecné povahy přezkoumaly, založil přitom stěžovatel návrhovými body (§101b odst. 1, 2 s. ř. s.) a kasačními námitkami (§109 odst. 4 s. ř. s., s výjimkami tam uvedenými), přičemž krajský soud stěžovateli již v rozsudku ze dne 18. 9. 2012 a poté i v rozsudku ze dne 27. 6. 2013 podrobně vysvětlil důvody, pro které od 1. 1. 2012 neaplikoval tzv. algoritmus soudního přezkumu, vymezený v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 1/2005, jehož jednotlivé na sebe navazující kroky vycházely z §101d odst. 1, 2 s. ř. s. ve znění platném do 31. 12. 2011.
Namítá-li stěžovatel nyní, že se Nejvyšší správní soud odchýlil od své dřívější rozhodovací praxe, neaplikoval-li tzv. algoritmus přezkumu, je odtud zjevné, že jde o námitku nedůvodnou; oba soudy rovněž podrobně zdůvodnily, proč nepřistoupily ani k testu proporcionality, v němž by porovnaly zásah do vlastnických práv stěžovatele o dalších vlastníků dotčených nemovitostí s veřejným zájmem (srov. str. 15 rozsudku krajského soudu z 27. 6. 2013, str. 5 rozsudku Nejvyššího správního soudu z 19. 9. 2013); k návrhové námitce neproporcionality opatření obecné povahy se pak vyslovil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí z 14. 2. 2013, v němž uvedl, že krajský soud (vázán návrhovými body) "zkoumal reálnou míru dotčení práv navrhovatele územní rezervou", a to práv s přihlédnutím ke "specifické povaze tohoto institutu".
Ohledně porušení zásady dvouinstančnosti řízení Ústavní soud s poukazem na zvláštní znaky řízení o kasační stížnosti, podávající se zejména z ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., znovu připomíná, že návrhem stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně, přičemž s jeho kasačními námitkami (zde zejména ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odpůrce o námitce, resp. nesouhlasu se způsobem, jakým byla v řízení o vydání opatření obecné povahy vypořádána) se řádně vypořádal již ve svém rozhodnutí ze dne 14. 9. 2013. V něm též stěžovateli vyložil i vymezení územní rezervy jako dočasného opatření, jakož i z tohoto omezení plynoucí důsledky pro vlastníky dotčených nemovitostí. Vázán právní názory, k nimž ohledně námitek stěžovatele Nejvyšší správní soud dospěl, se poté krajský soud (ve svém rozhodnutí ze dne 27. 6. 2013) těmito návrhovými tvrzeními stěžovatele znovu zabýval a důvody, pro které je neshledal opodstatněnými, opět podrobně vyložil.
Je tedy - oproti názoru stěžovatele - zřejmé, že v řízení o podaném návrhu na zrušení opatření obecné povahy se oba soudy všemi jeho tvrzeními (návrhovými i kasačními) řádně zabývaly a ve svých rozhodnutích, jež v této věci vydaly a které spolu tvoří jeden logický celek, předložily dostatečně obsáhlou argumentaci, ze které se srozumitelně a adekvátně podává, proč jeho námitky neshledaly opodstatněnými.
Také co do námitky, že při svém rozhodování porušily "zásadu soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu z hlediska zákonnosti", je namístě odkázat nejen na obsah rozhodnutí krajského soudu, který se s ní vypořádal, ale zejména na související (předcházející) rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z nějž vycházel, přičemž není pochyb o tom, že tato rozhodnutí nesou v této části i znaky všeobecné (v kontextu celkového vyznění) přiléhavosti.
Posouzení, zda rozhodnutí odpůrce o námitkách stěžovatele, které proti návrhu ZÚR vznesl, naplňuje požadavek náležitého odůvodnění (ve smyslu srozumitelnosti a úplnosti) je pak věcí obecného (správního) soudu, nejde-li o hodnocení zjevně extrémní a svévolné; to však v této věci dovodit nelze. Okolnost, že instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel v souvislosti s touto námitkou v návrhu dovolával, soudy do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí, nepřísluší.
Z pohledu ústavněprávního přezkumu (viz jeho vymezení výše) je proto podstatné, že názory zejména Nejvyššího správního soudu, které k tvrzením stěžovatele již v dřívějším rozhodnutí vyložil, a z nichž následně krajský soud vyšel, nelze mít ani za překvapivé ani za výraz výkladové svévole, natožpak za výklad "excesivní"; se zřetelem k tomu, že Nejvyšší správní soud i krajský soud dovozené závěry též rovněž srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, je i vyloučeno kritizovat jejich rozhodnutí tvrzením, že jsou založeny na rozhodovací "libovůli".
K námitce, že stěžovatel byl postupem odpůrce a soudů zasažen ve svém právu na samosprávu tím, že rozhodly "zcela nevratným autoritativním rozhodnutím způsobem bez podrobnější znalosti místa a při naprostém opomenutí stávajícího územního plánu a platných stavebních povolení", jakož i (zejména) tím, že odpůrce přijal zásady územního rozvoje "naprosto ignorující jeho územní plán a stěžovatel tak nyní musí dát svůj územní plán ... do souladu s tímto nadřízeným dokumentem", Ústavní soud v podrobnostech rovněž odkazuje na v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013 a v rozhodnutí krajského soudu ze dne 27. 6. 2013 obsaženou argumentaci ohledně systematiky stavebního zákona a vazby mezi jednotlivými úrovněmi územně plánovací dokumentace, z níž plyne hierarchický vztah těchto nástrojů územního plánování, jakož i závaznost nadřazených dokumentací.
Závěry zde přijaté reflektují úkoly a cíle územního plánování s důrazem na skutečnost, že právě zásady územního rozvoje jsou nástrojem územního plánování s významnými funkcemi jak směrem k celostátní úrovni, tak k jednotlivým obcím, pro něž jsou závazné. Závaznost (v pozitivním smyslu) přitom znamená, že územně plánovací dokumentace nižšího stupně musí respektovat a také stanovit vymezené plochy a koridory nadmístního významu územně plánovací dokumentací stupně vyššího. Argumentace, že napadené ZÚR představují svojí závazností zásah do práva na samosprávu ve smyslu čl. 100 Ústavy České republiky tak neobstojí již proto, že popírá nejen požadavek závaznosti zásad územního rozvoje, ale zejména požadavek komplexnosti řešení daného záměru na území celého kraje.
K tomu lze již jen odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06 (publ. pod č. 218/2007 ve sv. č. 47 Sb. ÚS), na nějž ve svých závěrech odkázal pro oblast územního plánování i Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 7 Ao 2/2011, kdy vyložil, že "ústavně zaručené právo krajů a obcí na samosprávu nemá takovou kvalitu, rozsah a sílu, jaká je u autonomie dílčích politických jednotek obvyklá, například u federativních států či dokonce u nadstátních integračních uskupení. Samospráva obcí a krajů je z ústavního hlediska pouze jedním z prvků dělby moci mezi ústředními ústavními orgány a orgány samosprávy a projevem principu subsidiarity, z něhož vyplývá, že věci místního významu mají být v té míře, v níž mají vskutku specificky místní povahu, svěřeny regulaci na této úrovni systému veřejné správy. Proto samospráva nemůže mít takový dosah, aby místními či regionálními regulacemi fakticky rozdrobila jednotný právní a ekonomický prostor, jímž podle jednoho ze základních článků Ústavy má Česká republika být, na oblasti, v nichž budou platit zásadně odlišná pravidla".
Shrnutím řečeného tudíž nelze než dospět k závěru, že podmínky, za kterých odpůrcem a Nejvyšším správním soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů tohoto soudu ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu