ECLI:CZ:US:2015:4.US.1919.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1919/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Rychetského a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, a 2. Městská část Praha - Nedvězí, se sídlem Únorová 15, 103 00 Praha, zastoupených JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem Dykova 17, 101 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 28 Cdo 3425/2014-159, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014 č. j. 24 Co 120/2013-131 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2013 č. j. 23 C 271/2010-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 10 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha, kterým bylo určeno, že oprávněný Ing. Lubomír Rathouský je vlastníkem blíže specifikované nemovitosti v katastrálním území Nedvězí u Říčan. Obvodní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelů, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro uplatnění restitučního nároku a vydání předmětné nemovitosti podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Na základě obsáhlého dokazování a vycházeje z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu obvodní soud dospěl k závěru, že o vydání nemovitosti oprávněnému bylo rozhodnuto po právu, neboť tato nemovitost přešla na stát (a následně na obec, resp. její městskou část) v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Městský soud v Praze jako soud odvolací prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil a změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatelé následně podali ústavní stížnost. V ní namítají, že obecné soudy pochybily, pokud shledaly tíseň při uzavření předmětných kupních smluv a odpovídajícím způsobem nezohlednily, že oprávněný byl spolupracovníkem bezpečnostních složek bývalého režimu. Mimoto v nepřiměřené míře vycházely z tvrzení, která v řízení uplatnil sám oprávněný, aniž by však tato tvrzení byla řádně prokázána. Oprávněný navíc údajně vykonával svá práva v rozporu s dobrými mravy, neboť uplatnění restitučních nároků zamlčel vůči dosavadním vlastníkům nemovitostí, kterým prodával sousední pozemky ve svém vlastnictví, aniž by je obeznámil s okolností, že jejich investice bude znehodnocena. Stěžovatelé konečně vyčítají Nejvyššímu soudu, že podané dovolání odmítl, ačkoli v něm byla vznesena otázka, která je v judikatuře rozhodována rozdílně.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem poznamenává, že argumentačně prakticky totožnými ústavními stížnostmi týchž stěžovatelů se zabýval již v usneseních sp. zn. II. ÚS 1852/15 ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1578/15 ze dne 11. 8. 2015 a sp. zn. I. ÚS 1579/15 ze dne 13. 8. 2015 (jednalo se pouze o odlišné nemovitosti). Vzhledem k tomu, že závěry v těchto rozhodnutích učiněné dopadají plně i na nyní projednávanou věc, Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.
K jednotlivým námitkám tak postačí pouze stručně uvést, že se obecné soudy existencí tísně při uzavírání předmětných smluv podrobně zabývaly a logickým způsobem stěžovatelům vysvětlily, proč evidence oprávněného v archivech bezpečnostních složek naplnění podmínek pro vydání nemovitostí dle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě nevylučuje. Soudy adekvátně reagovaly i na námitku, že konkrétní skutečnosti byly v nepřiměřené míře dovozovány z tvrzení samotného oprávněného a bez odpovídajícího dokazování. Nezbývá tudíž než na napadená rozhodnutí odkázat a zopakovat, že soudy ve svých rozhodnutích vycházely z obsáhlého dokazování, kterým výrazně vykročily z roviny tvrzení samotných účastníků.
Na odůvodnění napadených rozhodnutí lze odkázat i ve vztahu k námitce, podle níž jednání oprávněného bylo v rozporu s dobrými mravy. Ostatně, jak již Nejvyšší soud uvedl, argumentace stěžovatelů v tomto směru na nyní projednávanou věc prakticky ani nedopadá, neboť rozhodnutí napadená touto ústavní stížností se týkala vydání budovy výměnku s částí parcely, na níž tato budova stojí, nikoli pozemků sousedících s pozemky třetích osob.
Konečně, řádně vypořádána byla také námitka stran nejednotnosti judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud poukázal na rozhodnutí, která danou problematiku jednotně řeší, a vypořádal se i s odkazem stěžovatelů na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2955/99 ze dne 20. 7. 2000, přičemž logicky vysvětlil, proč toto rozhodnutí v rozporu s rozhodovací praxí není. Lze navíc dodat, že obecné soudy aplikaci §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve vztazích plynoucích z restitučních předpisů nevyloučily. I kdyby tedy tvrzená nejednotnost skutečně existovala, bylo v daném případě postupováno v souladu s právním názorem pro stěžovatele příznivějším.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2015
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu