ECLI:CZ:US:2015:4.US.2239.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2239/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jaroslavy Hrubé, zastoupené JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 128/2007-137 ze dne 15. 2. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2361/2012-167 ze dne 29. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví, zakotvené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka proti žalované Heleně Malé (dále jen "vedlejší účastnice") domáhala určení, že je vlastnicí pozemku st. parc. č. X1 o výměře 64 m2 a pozemku č. parc. X2 o výměře 1427 m2, vše v k.ú. a obci Kytín, zapsáno na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha- západ. Mezi účastníky bylo přitom nesporné, že kupní a darovací smlouvou ze dne 3. 5. 1977 stěžovatelka prodala právním předchůdcům vedlejší účastnice bývalou zemědělskou usedlost č. p. Y1 se zemědělskými budovami, st. parc. č. Y2 a zahradu parc. č. Y3 v kat. území Kytín, se všemi právy a příslušenstvím tak, jak byly popsány ve znaleckém posudku Ing. Jaroslava Barborky ze dne 1. 12. 1976, za kupní cenu 25.600,-Kč. Současně kupujícím darovala (bod II. smlouvy) blíže označené pozemky v kat. území Kytín, včetně pozemku parc. č. Y4, v té době bezplatně užívané Státním statkem v Jenči. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 7 C 1581/93 ze dne 24. 11. 1993 byla část kupní smlouvy ze dne 3. 5. 1977 pod bodem II. zrušena. Žalobou dotčené pozemky, oddělené od pozemku parc. č. Y4 již v roce 1960, nebyly ve smlouvě ze dne 3. 5. 1977 výslovně uvedeny jako pozemky převáděné. Podle znaleckého posudku Ing. Barborky ze dne 1. 12. 1976 byly však oceněny a jejich cena byla zahrnuta do kupní ceny zaplacené právními předchůdci vedlejší účastnice žalobkyni.
Okresní soud Praha-západ podanou žalobu rozsudkem č. j. 10 C 92/2006-39 ze dne 16. 8. 2006 zamítl s tím, že právní předchůdci vedlejší účastnice se kupní smlouvou ze dne 3. 5. 1977 stali vlastníky předmětných pozemků, neboť kupní cena zohledňovala cenu těchto pozemků a smluvní strany musely vědět, že předmětem smlouvy, který byl specifikován též odkazem na znalecký posudek Ing. Barborky, byly i tyto pozemky.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Co 128/2007-64 ze dne 30. 5. 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, byť dospěl k jinému právnímu názoru, podle něhož vedlejší účastnice nabyla sporné pozemky vydržením.
Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozsudkem č. j. 22 Cdo 4911/2007-92 ze dne 1. 10. 2009 rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2007 z důvodu nesprávného právního posouzení věci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud konstatoval, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, neboť není "dobře omluvitelné", aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Aplikováno na daný případ řečené podle Nejvyššího soudu znamenalo, že předchůdci vedlejší účastnice nemohli opodstatněně dovozovat, že jim jako domnělým spoluvlastníkům svědčí jako právní titul převodní smlouva z 3. 5. 1977; pokud snad byli právní předchůdci vedlejší účastnice v omylu, že předmětné nemovitosti nabyli, nešlo o omyl z hlediska objektivního omluvitelný. Bylo tak vyloučeno, aby si vedlejší účastnice do své držby započítala držbu svých právních předchůdců. Pak ovšem nemohla sporné pozemky sama vydržet, neboť je do vzniku sporu nedržela po dobu potřebných deseti let (§134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Krajský soud v Praze následně rozsudkem č. j. 20 Co 128/2007-101 ze dne 3. 2. 2010, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a určil stěžovatelku vlastnicí sporných pozemků.
Dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud v pořadí druhým rozsudkem č. j. 22 Cdo 1930/2010-115 ze dne 15. 6. 2010 zamítl.
Obě posledně zmíněná rozhodnutí byla nicméně zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10 ze dne 11. 5. 2011 (N 87/61 SbNU 345). Ústavní soud shledal názor obecných soudů o neexistenci dobré víry u předchůdců vedlejší účastnice jako protiústavní, a to pro porušení základního práva vedlejší účastnice (tehdejší stěžovatelky) na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (pojem právního státu), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Věc byla pak znovu projednána Krajským soudem v Praze, který napadeným rozsudkem č. j. 20 Co 128/2007-137 ze dne 15. 2. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 16. 8. 2006 pro změnu potvrdil. Odvolací soud vycházel ze závěrů Ústavního soudu, v souladu s nimiž právní předchůdci vedlejší účastnice byli v dobré víře, že sporné pozemky nabyli do vlastnictví, neboť skutečnou vůlí účastníků bylo převést vlastnické právo k těmto pozemkům, o čemž svědčí odkaz v kupní smlouvě na znalecký posudek, který byl vypracován za účasti obou stran a který zahrnuje i sporné pozemky, a dále zaplacení celé kupní ceny všech v něm oceněných, tj. i sporných pozemků právními předchůdci vedlejší účastnice, kteroužto platbu stěžovatelka převzala. Pro jejich dobrou víru svědčila rovněž skutečnost, že vycházeli z důvěry ve státní orgány, a to jak ohledně sepsání a registrace smlouvy státním notářem, tak i navazujícího zápisu jejich vlastnictví ke sporným pozemkům v evidenci nemovitostí příslušným střediskem geodézie.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 22 Cdo 2361/2012-167 ze dne 29. 4. 2014 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud, vyslovujíc přesvědčení, že byla "právní otázka v daném sporu ... soudy řešena a rozhodována rozdílně", v důsledku čehož byla mimo jiné nucena jako procesně neúspěšná strana hradit nezanedbatelné náklady řízení. Poukázala přitom na předešlá rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu, která se opírala o závěry Ústavního soudu prezentovanými v nálezu (správně: usnesení) sp. zn. III. ÚS 50/04 ze dne 3. 6. 2004, a na odlišný závěr Ústavního soudu vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2576/10 ze dne 11. 5. 2011, jakož i na odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Janů k tomuto nálezu. Nejvyššímu soudu v návaznosti na to stěžovatelka vytkla, že řádně nevysvětlil jím deklarovaný rozdíl mezi citovanými rozhodnutími Ústavního soudu, jmenovitě proč smluvní strana a současně vypracovatel smlouvy musí nést následky neplatnosti svého jednání, a proč by naopak víra v činnost státního notářství měla zbavovat smluvní strany jejich odpovědnosti za přečtení a kontrolu toho, zda údaje ve smlouvě souhlasí s jejich vůlí a zamýšlenými právními následky jednání. Podle mínění stěžovatelky tuto povinnost z občanů snímat nelze. Stěžovatelka dále podrobila kritice odvolací i dovolací soud, že se nedostatečně zabývaly existencí dobré víry u vedlejší účastnice a jejích právních předchůdců a pouze mechanicky převzaly část odůvodnění nálezu Ústavního soudu, přičemž ovšem zcela ignorovaly k němu připojené odlišné stanovisko JUDr. Janů a v něm obsažený požadavek na objektivní zhodnocení dobré víry jmenovaných osob.
Ústavní soud přezkoumal stížnostní návrh spolu s naříkanými soudními akty z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodný.
V nyní projednávaném případě jsou ústavní stížností napadena rozhodnutí, která následovala po předchozím zásahu Ústavního soudu.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, a vyplývá z něj tudíž povinnost obecných soudů rozhodovat v souladu s právním názorem Ústavního soudu v jeho nálezech vysloveným. Praxe Ústavního soudu přitom v souvislosti s čl. 89 odst. 2 Ústavy rozlišuje mezi povinností soudů respektovat ratio decidendi nálezu Ústavního soudu v dalším řízení v té samé věci (smysl kasační) a povinností následovat ratio decidendi nálezů Ústavního soudu v jiných, ale podobných věcech (smysl precedenční). Pokud jde o precedenční účinky svých nálezů, Ústavní soud již dříve připustil zcela výjimečnou možnost obecných soudů nereflektovat ústavněprávní výklad učiněný Ústavním soudem, a to (mimo dalších podmínek) za situace, kdy obecný soud ve svém rozhodnutí přednese ústavněprávní argumentaci přinejmenším konkurující obecně platným tezím vyloženým v nálezu. Naopak v případech, kdy obecný soud nově rozhoduje po původním kasačním rozhodnutí Ústavního soudu, se mu výše uvedená možnost nenaskýtá a názor Ústavního soudu musí (za nezměněného skutkového stavu) být respektován bezpodmínečně [v podrobnostech srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1192/10 ze dne 10. 6. 2010 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2680/14 ze dne 14. 10. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Obdobnému požadavku je současně vystaven Ústavní soud sám, neboť i on je svými rozhodnutími vázán [srov. kupříkladu nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285)].
Odtud plyne, že v souzené věci nemůže být před Ústavním soudem znovu otevřena (shodná) otázka dobré víry právních předchůdců vedlejší účastnice, pakliže byla již posouzena jeho předchozím kasačním nálezem sp. zn. I. ÚS 2576/10 ze dne 11. 5. 2011; může jít toliko o zhodnocení, zda následnými rozhodnutími obecné soudy důsledkům "kasační" vázanosti nálezem Ústavního soudu vyhověly. O tom však v dané věci pochyb není, a v tomto smyslu je nekritizuje ani stěžovatelka. Pokud jde o odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Janů, dlužno podotknout, že nemá žádnou právní závaznost, neboť se nejedná o rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy.
Nad tento - rozhodný - argumentační rámec dlužno poznamenat, že i stěžovatelčiny pochybnosti o konzistentnosti rozhodování Ústavního soudu (v konfrontaci usnesení sp. zn. III. ÚS 50/04 a nálezu sp. zn. I. ÚS 2576/10) nemohou obstát, neboť důvody jí namítaného "rozdílného" nazírání na hodnocení dobré víry ve svém nálezu objasnil sám Ústavní soud, což stěžovatelce dovolací soud v napadeném rozhodnutí toliko připomenul.
Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, nezjistil. Jak odvolací soud, tak i soud dovolací věnovaly věci patřičnou pozornost a svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. V ústavní stížnosti uplatněné výhrady stěžovatelky nelze tak hodnotit jinak, než jako pokračující polemiku s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10.
Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 8. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu