ECLI:CZ:US:2015:4.US.814.15.1
sp. zn. IV. ÚS 814/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele V. D., právně zastoupeného advokátem Mgr. Radkem Matoulkem, Velké nám. 147, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2014 sp. zn. 5 T 186/2013, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 12 To 262/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 4 Tdo 1598/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2014 sp. zn. 5 T 186/2013 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 tr. z. a přečinu zpronevěry dle ustanovení §206 odst. 1 a 3 tr.z. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně byl uznán povinným k náhradě škody ve výši 1.148.948,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. 10 To 281/2013 bylo odvolání odsouzeného zamítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu zde dne 14. 1. 2015 sp. zn. 4 Tdo 1598/2014 bylo dovolání odmítnuto.
Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadenými usneseními došlo k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel ve svém návrhu přitom vychází z toho, že volné hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování. Informace z hodnoceného důkazu musí zůstat bez jakéhokoliv zkreslení v procesu jeho hodnocení a výlučně jen taková se může promítnout do konečného úsudku soudu. Stěžovatel má za to, že soudy v jeho věci nepostupovaly v souladu s trestním řádem a zásadami trestního procesu.
Stěžovatel stále upozorňoval na ty samé skutečnosti, které však obecné soudy přehlížely. Každé tvrzení stěžovatele, které prezentoval v průběhu trestního řízení, je potvrzeno důkazem. Naopak proti jeho prokázaným tvrzením stojí velmi chatrná konstrukce poškozené a její matky. O jejich nevěrohodnosti svědčí i to, že trestní oznámení podala poškozená teprve poté, co po ní a její matce začal odsouzený uplatňovat vrácení dlužných částek, které jim půjčil naopak on. Ze strany poškozené se tak jedná o ryze účelovou snahu vyhnout se placení dluhu. O nevěrohodnosti poškozené a skutečnosti, že je osobou, která žije tzv. "na úvěr" svědčí množství půjček, které měla ještě dříve, než se seznámila s odsouzeným. Nelze též přehlížet, že poškozená si nebrala hypotéku za účelem rekonstrukce, ale za účelem vrácení peněž svědkovi Kociánovi a půjčení peněz odsouzenému, tedy v rozporu s účelem, za kterým tuto hypotéku obdržela. Motivem k podání trestního oznámení byla nepochybně snaha vyhnout se zaplacení dluhu odsouzenému a uhrazení jejího úvěru třetí osobou.
Obecné soudy hodnotily důkazy jednostranně pouze v neprospěch stěžovatele. Dostatečně se nevypořádaly se svědectvím svědka Duny, který potvrdil verzi stěžovatele, nebylo přihlédnuto k písemnému potvrzení o doplacení dluhu. Jednostranně vyložily obecné soudy též svědectví svědka Kociána, který potvrdil, že půjčku 250.000,- Kč po něm požadovala právě poškozená Jelínková a nikoliv stěžovatel. Ta mu zapůjčenou částku také vracela. Obecné soudy se dále přesvědčivým způsobem nevypořádaly s tím, z jakého důvodu věří právě poškozené a nikoliv stěžovateli. Skutečnost, že svědek Kocián u soudu neuvedl, že půjčku uzavřel na jméno své přítelkyně nebo že po několika letech neuvedl přesné místo předání peněz, jej nemůže činit nevěrohodným. Pochybení spatřuje stěžovatel také v tom, že si příslušný okresní soud nevyžádal z katastru nemovitostí celou složku týkající se nemovitosti babičky poškozené, z níž by bylo jednoznačně patrno, že půjčka byla přítelkyni pana Kociána poskytnuta.
Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkami, příp. s jeho návrhy a z toho důvodu došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Právní závěry soudu nemají podle stěžovatele oporu v provedeném dokazování. Soudy řádně nehodnotily materiální stránku jednání stěžovatele, způsob provedení a míru jeho zavinění. Stěžovatel ve své věci přednesl celou řadu námitek, které byly obecnými soudy nesprávně hodnoceny, což vedlo k neaplikaci zásady "in dubio pro reo". Na základě provedeného dokazování nelze učinit nesporným, že skutek, který on popírá, skutečně spáchal.
V další části své právní argumentace má stěžovatel za to, že na daný případ měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, kterou se soudy na všech stupních vůbec nezabývaly. Při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znaky příslušného trestného činu, je nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém jako účastníci vystupovali a který má význam pro konkrétní trestní věc. Pokud jde o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takových vztahů. Z hlediska principů, na nichž je založen demokratický právní řád, je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Postup obecných soudů je v rozporu se zásadou ultima ratio. Poškozená neučinila jediný krok v rámci občanskoprávního řízení k odstranění nesrovnalostí mezi jí a stěžovatelem. V liberálním demokratickém právním státě je třeba státní zásahy v rámci kriminální politiky uplatňovat přiměřeně a maximálně zdrženlivě, což se však v předmětném případě nestalo.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle ustanovení §250 trestního zákona, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Z předložené ústavní stížnosti je zřejmé, že se jedná o pouhou polemiku stěžovatele se závěry obecných soudů, přičemž s jeho argumentací se tyto již řádně vypořádaly. Zejména lze poukázat na odůvodnění nalézacího soudu, který po provedeném dokazování logicky odůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Jmenovaný soud si byl ve svých závěrech vědom toho, že výpověď poškozené Jelínkové je nadána drobnými nesrovnalostmi, nicméně plně přijal vysvětlení motivu jejího jednání, od něhož se odvíjela bezmezná důvěra ve stěžovatele. Stěžovateli nelze dát zapravdu, že by obecné soudy vycházely při hodnocení důkazů jen z výpovědi poškozené či její matky. Naopak vzaly v úvahu výpovědi pana Duny, Marka, Žigy, Černého, Kociána a Hynka, přičemž při hodnocení důkazů v souvislostech celého případu vyložily váhu jednotlivých svědeckých výpovědí. Odvolací soud zcela správně poukázal i na důkaz kopiemi poštovních poukázek či svědectví pana Marka, podle něhož byla poškozená zoufalá z toho, že zatím nemůže dokladovat provedenou rekonstrukci. O záměru jejího provedení pak vypověděl též svědek Duna. Stěžovateli nelze dát zapravdu ani v tom smyslu, že by se obecné soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s tím, že stěžovatel předložil písemné potvrzení o své bezdlužnosti, podepsané poškozenou. Z odůvodnění je zřejmé, že soudy této listině neuvěřily a současně též uvedly proč. Z ústavněprávního hlediska nemá Ústavní soud o závěrech obecných soudů pochyb a na jejich odůvodnění v podrobnostech odkazuje.
Jestliže stěžovatel soudí, že jeho aktivita s poškozenou byla vedena v rámci soukromoprávního vztahu, musí Ústavní soud uvést, že obecné soudy náležitě prokázaly, že tak tomu nebylo, neboť cílem stěžovatele bylo vylákat podvodem z poškozené značné finanční prostředky. Stěžovatel nevyužil mezí daných soukromoprávním vztahem a zneužil důvěry poškozené k vlastnímu nezákonnému prospěchu. Jeho jednání je nepochybně společensky škodlivé a musí být hodnoceno jako trestný čin. Ústavní soud přitom uznává, že trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv (srov. též kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012). Zároveň však zdůrazňuje, že uvedené nevylučuje možný postih účastníků soukromoprávních vztahů, pokud ti překročí meze dané právním řádem a dopustí se trestné činnosti. V případě stěžovatele nastala ona druhá varianta a jeho trestní postih byl plně na místě, neboť odrážel závažnost trestné činnosti, kterou spáchal.
Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře shledal v některých případech excesivního porušení principu ultima ratio rozhodnutími obecných soudů důvod ke svému kasačnímu zásahu (zpravidla s poukazem na porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine, zakotvené v článku 39 Listiny) - viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 469/02, II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 69/06, III. ÚS 2042/08, III. ÚS 722/09, II. ÚS 1098/10 (všechny dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Nicméně v nyní posuzovaném případu Ústavní soud žádné důvody ke zrušení napadených rozhodnutí pro porušení principu ultima ratio nezjistil. Obecné soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. Těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Uvádí-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu