ECLI:CZ:US:2016:1.US.1370.16.1
sp. zn. I. ÚS 1370/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Josefa Repáně a Pavla Mikesky, zastoupenými Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Joštova 4, 602 00 Brno proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 č. j. 22 Cdo 2917/2015-572, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 12. 2014 č. j. 69 Co 378/2014-500 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2014 č. j. 24 C 76/2008-419, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovatelům (v původním řízení žalovaným), aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 50 535 Kč s příslušenstvím. Žalobce se domáhal vůči stěžovatelům náhrady za tvrzené vyloučení své osoby z užívání věci, která byla ve spoluvlastnictví žalobce i stěžovatelů (konkrétně traktoru), jakož i náhrady za to, že stěžovatelé užívali věc patřící do výlučného vlastnictví žalobce bez právního důvodu (konkrétně nástavbu na traktor).
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil.
Dovolací soud shledal dovolání nepřípustným, neboť dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy. Dovolací soud uvedl, že v posuzovaném případě jde o objektivní kumulaci dvou nároků, a to nároku za vyloučení žalobce z užívání společné věci (traktoru) a nároku na náhradu za užívání věci ve výlučném vlastnictví žalobce (nástavby na traktor) bez právního důvodu. Odkázal přitom na rozsudek soudu prvého stupně, který konstatoval odlišný právní režim obou nároků, přičemž dle dovolacího soudu měl správně rozhodnout o každém zvlášť. Společný výrok však dle dovolacího soudu nic nemění na tom, že jde o dva nároky. Každý z těchto nároků by bylo možno uplatnit v samostatném řízení. Protože v žalobě uplatněné kumulované nároky přesahují částku 50 000 Kč jen o 535 Kč, mohla by být přípustnost dovolání založena jen tehdy, pokud by některý z těchto nároků byl vyčíslen částkou nižší než 535 Kč. Tak tomu však podle dovolacího soudu zjevně není, přičemž odkázal na závěry znaleckého posudku v rozsudku soudu prvého stupně. Dovolání tak shledal nepřípustným.
II. Tvrzení stěžovatelů
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož práva vlastnického, resp. práva pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V závěrečném petitu stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud "ústavní stížnosti vyhověl a zrušil usnesení Nejvyššího soudu [...] proti usnesení Krajského soudu v Ostravě [...] a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci [...]". Z petitu sice není zcela zřejmé, kterých rozhodnutí se má derogační výrok týkat, ovšem vzhledem k tomu, že v úvodu ústavní stížnosti je vymezeno, že směřuje vůči všem shora uvedeným rozhodnutím, Ústavní soud má za to, že je navrhováno zrušení též rozsudků soudu prvého a druhého stupně (nesprávně označených v ústavní stížnosti jako usnesení).
Stěžovatelé zpochybňují závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, tedy závěr o tom, že jde v jejich věci o kumulaci dvou nároků, a to nároku za užívání společné věci a nároku za užívání věci ve výlučném vlastnictví žalobce, z nichž žádný nepřevyšuje hodnotu 50 000 Kč. Podle stěžovatelů Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku, zda nástavba na traktor je samostatnou věcí, či zda tvoří součást předmětného lesnického traktoru, což dokládají citací z odborné literatury ve vztahu k pojmu "součást věci".
Stěžovatelé dále spatřují porušení práva na spravedlivý proces v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Stěžovatelé připomínají, že v pořadí první rozhodnutí soudu prvého stupně v jejich věci č. j. 24 C 76/2008-247 bylo zrušeno rozhodnutím soudu odvolacího č. j. 69 Co 12/2012-315, přičemž mají za to, že v novém ústavní stížností napadeném rozhodnutí soud prvého stupně nerespektoval závazný právní názor soudu odvolacího. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu pak spatřují v tom, že odvolací soud následně rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, aniž se dle stěžovatelů dostatečně vypořádal s tvrzeným nezohledněním závazného právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu. V uvedeném spatřují stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces dle stěžovatelů porušil též Nejvyšší soud, neboť se otázkou nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
III. Posouzení Ústavní soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce přístupu k dovolacímu soudu Ústavní soud připomíná následující obecná východiska. Z ústavního pořádku České republiky a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Jsou-li však mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015]. Jedním z principů představujících součást práva na spravedlivý proces je povinnost obecného soudu svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Z rozhodnutí dovolacího soudu by tedy měly být patrny konkrétní důvody, které vedly k odmítnutí dovolání.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. "proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží". Výklad uvedeného ustanovení v praxi je konstantně takový, že "přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) [nyní podle §238 odst. 1 písm. c) - pozn. ÚS] o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem" (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 376/96 ze dne 15. 6. 1999 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1097/2004 ze dne 31. 3. 2005). Podobně komentářová literatura uvádí: "může se stát, že odvolací soud rozhodl o celé žalobě jedním výrokem, ačkoliv výsledná částka sestávala z více samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu. I tehdy se přípustnost dovolání zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem a že součet výše plnění ze všech těchto samostatných nároků přesahuje částku 50 000 Kč" (Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář, Wolters Kluwer, 2015, dostupné z ASPI), resp. "bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o několika nárocích se samostatným skutkovým základem, posuzuje se přípustnost dovolání vůči každému z nich samostatně" (srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 741). Uvedený přístup je respektován též v rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 537/03 ze dne 26. 5. 2004, usnesení sp. zn. IV. ÚS 642/03 ze dne 18. 8. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 307/05 ze dne 10. 4. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 1854/08 ze dne 17. 9. 2008 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1747/11 ze dne 2. 8. 2011).
Stěžovatelé napadají závěr dovolacího soudu spočívající v tom, že v jejich věci šlo o kumulaci dvou nároků, z nichž žádný nepřevyšuje hodnotu 50 000 Kč. Stěžovatelé tvrdí, že traktor a nástavba na těžbu dřeva přimontovaná k tomuto traktoru tvoří jednu věc, resp. že nástavba na traktor tvoří součást věci hlavní (traktoru). Komentář k občanskému zákoníku, který stěžovatelé v ústavní stížnosti citují, jim však zcela za pravdu nedává. V citovaném díle Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009 se na s. 658 mj. uvádí: "Součástí věci je vše, co k této věci jako hlavní podle její povahy fyzicky a zároveň funkčně náleží (vzájemná sounáležitost mezi věcí považovanou za hlavní a součástí) a nemůže od ní být odděleno, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila. (...) Neoddělitelnost není jen fyzická či technická, nýbrž i funkční. Znehodnocením je třeba rozumět funkční újmu, kdy hlavní věc již nemůže sloužit původnímu účelu (např. jde o zničení hlavní věci, hospodářské poškození hlavní věci v míře znamenající ztrátu její peněžité hodnoty, výrazné estetické zhoršení vzhledu hlavní věci, popř. i jiné její znehodnocení). Souhrnně řečeno, jde o takovou újmu na hodnotě hlavní věci, že tato hlavní věc již není schopna sloužit svému původnímu účelu buď vůbec, anebo z velké části kvalitně. Součást hlavní věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tedy ani způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Hlavní věc i její součást tak tvoří jedinou věc neboli celek, který je v důsledku toho i podroben jednotnému právnímu režimu".
Jakkoli není Ústavní soud povolán k výkladu podústavního práva, v nyní posuzovaném případě musí posoudit, zda výklad podústavního práva provedený Nejvyšším soudem není excesivní či svévolný, neboť na tomto výkladu je závislá realizace ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, konkrétně dovolacímu soudu.
Z vyžádaného spisu vyplývá, že nejdříve byla zakoupena nástavba označená jako "lesní nástavba plus naviják na traktor Zetor 7245" (kupní smlouva na č. l. 166), poté teprve traktor, přičemž následně došlo k přimontování nástavby na traktor. Ze znaleckého posudku (č. l. 174 an.) plyne, že přední i zadní nástavba není neodlučně spojena s traktorem, obě jsou odnímatelné, obě lze namontovat na jiný traktor stejné značky a stejného typu (č. l. 180). Skutečnost, že nelze traktor bez nástavby použít právě na konkrétní činnost (např. těžbu dřeva v lese), ještě nečiní z traktoru znehodnocenou či zničenou věc. Lze jej používat bez jakékoli funkční újmy ve stejné míře a ve stejném rozsahu jako předtím, než byla na traktor nástavba přimontována. Stejně tak uvedenou nástavbu lze použít na jiném traktoru. Skutkové okolnosti posouzené oběma instancemi ostatně vedly soudy k závěru, že zatímco traktor byl ve spoluvlastnictví čtyř osob, nástavba na něj byla ve výlučném vlastnictví jedné osoby, tj. právní režim obou věcí byl odlišný.
Závěr dovolacího soudu spočívající v tom, že v řízení šlo o dva nároky, a to nárok za užívání věci ve spoluvlastnictví více osob a nároku za užívání věci ve výlučném vlastnictví žalobce, je tudíž logický a nelze jej považovat za jakkoli excesivní či svévolný. Stejně tak závěr o tom, že žádná z věcí sama o sobě nepřesahuje hodnotu 50 000 Kč (za stavu, kdy součet hodnot obou věcí byl 50 535 Kč) je zcela v souladu se spisovým materiálem a tam založenými znaleckými posudky.
Odmítnutí dovolání ze strany Nejvyššího soudu pro nepřípustnost tudíž nepředstavuje ve vztahu ke stěžovatelům porušení práva na přístup k soudu, resp. práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o tvrzenou nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, je nutno především uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvého stupně musí být z ústavního pohledu zdůvodněno tak, aby bylo zřejmé, na základě jakých úvah dospěl soud k závěrům uvedeným ve výroku rozhodnutí. Tj. přezkoumatelnost napadených rozhodnutí je relevantní ve vztahu k výsledku sporu a z něj plynoucí povinnosti zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 50 535 Kč. Ústavní soud po posouzení spisového materiálu a napadených rozhodnutí neshledává v odůvodnění rozhodnutí exces zakládající nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí.
Stejně tak je z ústavního hlediska klíčové, aby se v civilních řízeních věcí řádně zabývala alespoň jedna instance, neboť součástí ústavní záruky práva na spravedlivý proces není bez dalšího princip dvojinstančnosti civilního řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 706/14 ze dne 24. 4. 2014). O nároku stěžovatelů v nyní posuzované věci bylo rozhodnuto ve dvou instancích, přičemž soud prvého stupně o sporném nároku rozhodl tak, jak je shora uvedeno, odvolací soud se vypořádal s odvolacími námitkami a rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil jako správné.
Pokud jde o skutkové závěry soudu prvého stupně i soudu odvolacího, zde Ústavní soud pouze dodává, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na specifické výjimky v podobě extrémních excesů. Ty pak spočívají v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013]. V nyní posuzovaném případě však ke shora naznačeným vadám nedošlo.
Ústavní soud tak po zhodnocení argumentů stěžovatelů, obsahu spisu i napadených rozhodnutí nemohl tvrzením stěžovatelů o porušení jejich ústavně zaručených práv přisvědčit.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu