ECLI:CZ:US:2016:1.US.1445.16.1
sp. zn. I. ÚS 1445/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z. N., právně zastoupeného Mgr. Janem Schýbalem, advokátem se sídlem V Holešovičkách 41/94, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2016 sp. zn. 2 Azs 190/2015, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 56 Az 3/2014, rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 29. 4. 2014 č. j. OAM-10227/VL-07-ZA14-R3-2001, návrhu na vydání předběžného opatření a odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 5. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci. Současně s tím se stěžovatel domáhal vydání předběžného opatření, jímž by bylo ministru spravedlnosti JUDr. Robertu Pelikánovi přikázáno, aby nečinil kroky směřující k extradici stěžovatele do Gruzie. Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel je od roku 1999 účastníkem extradičního řízení, vedeného proti němu v režimu §383 tr.ř., jakožto občanovi republiky Gruzie, a to na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu č. 17 státního prokurátora pro Oblast Tbilisi ze dne 24. 1. 1994 a žádosti generálního prokurátora a ministra spravedlnosti republiky Gruzie ze dne 26. 4. 1999. Stěžovatel byl po odjezdu z Gruzie v roce 1994 obžalován z vraždy, jež se odehrála v baru. Obětí vraždy byl synovec inspektora městské prokuratury Gelašviliho. Stěžovatel ve svém návrhu tvrdí, že jednání kladenému za vinu se nedopustil, neboť z baru odešel půl hodiny před spácháním vraždy. Domnívá se, že jeho obvinění a celý soudní proces vedený v Gruzii za jeho nepřítomnosti je komplotem, mající politický přesah. Stěžovatel byl v roce 2008 odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 15 let.
Stěžovatel se v případě svého vydání důvodně obává o svůj život, neboť celý soudní proces v Gruzii byl dle jeho názoru vykonstruovaný a má silný politický podtext. Z tohoto důvodu požádal o udělení mezinárodní ochrany v řízení vedeném souběžně s extradičním řízením Ministerstvem vnitra ČR. Přípustností vydání stěžovatele k trestnímu stíhání, resp. k výkonu trestu do Gruzie, se české správní a soudní orgány zabývaly opakovaně, a to včetně Ústavního soudu (srov. sp. zn. I. ÚS 2462/10, sp. zn. III. ÚS 1352/13 a sp. zn. II. ÚS 1221/13).
Vedle extradičního řízení vedl stěžovatel řízení o udělení mezinárodní ochrany. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 29. 4. 2014 č. j. OAM 10-227/VL-07-ZA14-R3-2001 bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli mezinárodní ochrana podle §12 - §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neuděluje. Proti tomu si stěžovatel podal správní žalobu, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 56 Az 3/2014 tak, že ji zamítl. Následně podaná kasační stížnost byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2016 sp. zn. 2 Azs 190/2015 odmítnuta.
Stěžovatel poukazuje na to, že jeho vydání je motivováno politickými důvody. Před svým vycestováním ze země působil ve funkci ředitele odboru mezinárodního obchodu na ministerstvu obrany, tudíž byl součástí vládních struktur. Stěžovatel byl spojen s ministrem obrany Karkašvilim, který na ministerstvu vytvořil speciální protikorupční jednotku Gorda, jejíž byl stěžovatel členem, a která měla zasáhnout proti nelegálním aktivitám vysoce postavených úředníků, přičemž měla spory s gruzínskou KGB a dalšími jednotkami.
Stěžovatel se domnívá, že byl odsouzen proto, že navázal obchodní vztahy s Kibarem Chalvašim, kterému byl udělen azyl ve Spolkové republice Německo a jenž podporoval bývalého ministra obrany Okruašviliho, který získal azyl ve Francii a byl oponentem Saakašviliho. Pan Okurašvili byl v nepřítomnosti odsouzen v Tbilisi stejným městským soudem a stejnou soudkyní, která odsoudila stěžovatele, k vysokému trestu odnětí svobody. Dotyčná soudkyně přitom patří mezi soudce, soudící na politickou objednávku. Francouzský soud v roce 2008 zamítl žádost Gruzie o vydání Okurašviliho. Stěžovatelova rodina v Gruzii je vystavena šikaně a sledování, např. v roce 1994 při domovní prohlídce došlo ke zbití stěžovatelova otce.
Jedním z účastníků domovní prohlídky byl i Gabričidze, který se posléze stal generálním prokurátorem a významně se zasloužil o obnovu a dokončení politického procesu proti stěžovateli. Jmenovaný se stal v roce 2014 soudcem gruzínského Nejvyššího soudu, což má podle stěžovatele svědčit o tom, že se poměry v Gruzii nezměnily.
Krajský soud podle stěžovatele nepřihlédl k jeho argumentům, že má odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů, protože stěžovatel byl členem vládních struktur v době nestandardních politických změn v Gruzii. To, že v Gruzii nebyly z hlediska ústavního pořádku České republiky standardní poměry, co se řešení politických sporů dotýká, ještě v době odsouzení stěžovatele, resp. nejsou doposud, dokazuje mj. judikatura Evropského soudu pro lidská práva, např. Case Tchitchinadze v. Georgia z 28. 8. 2010, no. 18156/05, The Georgian Labour Party v. Georgia, z 8. 7. 2008, no. 9103/04 ad.).
Krajský soud se podle stěžovatele dostatečně nezabýval posouzením možnosti prolomení zásady dle §75 odst. 1 s. ř. s., ačkoli z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že soud je povinen tento princip prolomit a přihlédnout i k tvrzeným skutečnostem, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu tehdy, pokud by bylo možné se o těchto skutečnostech domnívat, že mohly být relevantní pro možné udělení azylu dle §12 zákona o azylu nebo doplňkové ochrany dle §14a o azylu. Dále stěžovatel namítal rozpor judikatury krajského soudu, ohledně posouzení situace v Gruzii s judikaturou jiných krajských soudů (např. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 29 Az 1/2014 ze dne 20. 4. 2014), tzn. otázka je řešena rozdílně. Stěžovatel namítal rovněž nedostatečné vypořádání se s námitkou směřující do §14 zákona o azylu. Konkrétně nebyl dle stěžovatele dostatečně posouzen jeho zdravotní stav ve vztahu k podmínkám v gruzínských věznicích. Ve stěžovatelově situaci se jedná o případ hodný zvláštního zřetele, neboť stěžovatel trpí závažným zdravotním onemocněním (žloutenka typu C).
Vady řízení stěžovatel spatřoval v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisu, konkrétně nebyly vypořádány podstatné důkazy. Stěžovatel tvrdil, že soud se nevypořádal s podstatnými důkazy, které podporuji jeho tvrzení o zájmu gruzínských úřadů o jeho osobu a které měly prokazovat nedůvěryhodnost gruzínských orgánů, zejména tvrzení ze dne 23. 9. 2011, že na stěžovatele "někoho pošlou".
Stěžovatel vychází z toho, že z formulace opodstatněného strachu vyplývá, že by měla být zhodnocena osobní zkušenost a situace stěžovatele dle jeho výpovědi v souvislosti s obecnou situací v zemi - tedy musí být zhodnocen jak objektivní, tak subjektivní prvek opodstatněného strachu z pronásledování. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho výpověď má zásadní váhu při posuzování konkrétních podmínek případu a reálnosti ohrožení stěžovatele návratem do země jeho původu. Ve věci rozhodující státní orgány opomenuly subjektivní aspekt důvodného strachu a z toho pohledu je i jejich odůvodnění nepřezkoumatelné, protože tuto stránku argumentace vůbec neřešily a fakticky opomenuly zcela i důkazy za tím účelem předkládané. Zaměření pouze na objektivní aspekt je porušením práva na spravedlivý proces rovněž z důvodu přílišného formalismu, oslabujícího legitimní očekávání stěžovatele ve spojení s denegatio iustitiae a nedostatečným odůvodněním rozhodnutí, resp. libovůli v rozhodování. V případě stěžovatele se mělo uplatnit pravidlo "benefit of the doubt" - v případě pochybnosti ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu.
Argumentují-li obecné soudy a správní orgán změnami, k nimž v Gruzii v posledních letech došlo, není tento závěr podle stěžovatele správný. Jedná se pouze o krátkodobé a dílčí změny, které neznamenají skutečné, podstatné a dlouhotrvající změny. Hodnocení situace v Gruzii zůstalo jen v rovině obecného konstatování zlepšování politických poměrů. To, že v Gruzii nebyly z hlediska ústavního pořádku České republiky standardní poměry, co se řešení politických sporů dotýká, ještě v době odsouzení stěžovatele, resp. takové poměry tam nejsou doposud, dokazuje podle stěžovatele mj. judikatura Evropského soudu pro lidská práva, např. Case Tchitchinadze v. Georgia z 28. 8. 2010, no. 18156/05, The Georgian Labour Party v. Georgia, z 8. 7. 2008, no. 9103/04 ad.). K situaci v Gruzii stěžovatel odkázal na Směrnici Evropského parlamentu a rady 2013/32/EU, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, která stanoví kritéria pro určení tzv. bezpečných třetích zemí původu.
Krajský soud se tedy dle názoru stěžovatele dostatečně nevypořádal s jeho odkazem na zprávy Human Rights Watch za rok 2014 a 2015. Přitom zpráva za rok 2014 popisuje pomalé a netransparentní vyšetřování mučení a špatného zacházení zadržených osob a zpráva za rok 2015 zdůrazňuje pochybnosti o "selektivní spravedlnosti" a politicky motivovaných trestních řízeních. Obdobně stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 15. 5. 2015 odkázal na řadu dalších zpráv a podkladů, které potvrzují, že v Gruzii stále dochází k mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení.
Dále stěžovatel upozornil na Zprávu o Gruzii Výboru proti mučení Rady Evropy, kterou tento publikoval dne 15. 12. 2015., která dokládá pravdivost a důvodnost stěžovatelových obav a tvrzeni a nedostatečnost posouzení této otázky v napadených rozhodnutích, mimo jiné způsobenou neprovedením, resp. opomenutím stěžovatelem navržených důkazů.
Napadené usneseni Nejvyššího správního soudu a rozsudek krajského soudu jsou podle stěžovatele rovněž porušením práva na spravedlivý proces, a to v části, kde obecné soudy dospěly k závěru, že dle judikaturní praxe má udělení humanitárního azylu povahu správního uvážení a podléhá soudnímu přezkumu jen v omezeném rozsahu. Článek 6 odst. 1 Úmluvy je přitom budován na principu plného soudního přezkumu správních rozhodnutí a i ustanovení článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") umožňuje stanovit limity kontroly ve správním soudnictví pouze zákonem. Stěžovatel v souvislosti s uvedeným odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 715/06 ze dne 10. 5. 2007.
Porušení svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatel i v tom, že Krajský soud nepředvolal jako svědka Johna Boka, který byl členem Výboru proti mučení a jinému nelidskému zacházení při Radě vlády pro lidská práva.
Za protiústavní považuje stěžovatel též postup ministerstva, které odmítlo přeložit stěžovatelem předložené dokumenty v gruzínštině. Mimo jiné se jednalo též o televizní prohlášení gruzínské ministryně spravedlnosti, podle něhož tato nedůvěřuje gruzínským soudům.
Stěžovatel je toho názoru, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s důsledky nepřiznání azylu. Stěžovatel trpí těžkou a nevyléčitelnou chorobou - chronickou hepatitidou typu C, stěžovatelův zdravotní stav se sice zlepšil, nicméně v případě, že by musel setrvat v podmínkách gruzínského vězení, by mu hrozilo zhoršení zdravotního stavu, a případně i sekundární onemocnění. Stěžovatel musí dodržovat přísnou předepsanou životosprávu, která je pro jeho zdravotní stav zcela zásadní. Zdravotní stav je třeba posuzovat právě ve vzájemné souvislosti s případným pobytem stěžovatele v zařízení pro výkon trestu odnětí svobody. Dne 15. 12. 2015 publikoval Výbor proti mučení Rady Evropy Zprávu o Gruzii, kde je kritizován vězeňský režim. Podle Executive Summary je např. typické bití vězňů, jak ve vězení v Batumi, tak ve vězení v Gldani. Stejně tak je ve zprávě konstatováno, že i ministerští úředníci si jsou vědomi rozsáhlého násilí mezi vězni. Vězňům není poskytována dostatečná zdravotní péče dle článku 8 odst. 5 Úmluvy. Vězni jsou vystaveni izolaci a podmínkám, které Výbor hodnotil jako nelidské a ponižující zacházení. Tento obecný princip pak ve spojení s vyhrůžkami stěžovateli a jeho zdravotním stavem podněcují důvodné obavy stěžovatele. Uvedena fakta potvrdil podle stěžovatele též Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 3. 3. 2009 ve věci Ghavtadze proti Gruzii. O podmínkách v gruzínských věznicích svědčí podle stěžovatele též případy popsané v rozsudcích ESLP ve věci Jeladze proti Gruzii nebo Jaship proti Gruzii.
Stran žádosti o azyl stěžovatel mimo jiné uvádí, že zákonodárce neposkytuje v této otázce státním orgánům diskreci ve formě správního uvážení, zda azyl bude či nebude udělen. Pokud jsou splněny podmínky pro udělení azylu, mají správní orgány povinnost azyl udělit. Ve svém rozhodování musí státní orgány postupovat nediskriminačně. S odkazem na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Saadi proti Itálii, stěžovatel poukazuje na skutečnost, že nemůže být vydán do státu, v němž by pravděpodobně hrozilo porušení Úmluvou garantovaných práv.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva, zaručená ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána, zejména pak právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v článku 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských prav a základních svobod a v článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho práva na život a na ochranu před mučením, krutým a ponižujícím zacházením a trestáním podle článku 2 a 6 ve spojení s článkem 7 odst. 2 Listiny, článků 2 a 3 Úmluvy a článků 7 a 10 Mezinárodního paktu a c) právo azylu, zakotvené v článku 43 ve spojení s článkem 41 Listiny, v článku 14 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 a v Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
Jak z ústavní stížnosti, tak i z úřední činnosti Ústavního soudu je tomuto známo, že se případem stěžovatele zabýval v minulosti opakovaně, přičemž v části svých návrhů byl stěžovatel úspěšný. Naposledy se Ústavní soud zabýval situací stěžovatele ve věci II. ÚS 1221/13, v níž byly posuzovány jednak extradiční rozhodnutí obecných soudů a jednak rozhodnutí ministra spravedlnosti podle §399 odst. 1 tr. ř., kterým bylo povoleno vydání stěžovatele do cizího státu ještě před tím, než bylo ověřeno, že ve věci stěžovatele neexistuje reálné nebezpečí, že v případě jeho vydání bude tento vystaven mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení (z toho důvodu byl stěžovatel v řízení před Ústavním soudem také částečně úspěšný).
Z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1221/13 je zřejmé, že většina námitek stěžovatele se ve své podstatě opakuje, a to jak v dřívějším řízení o extradici, tak v současném řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany. Ústavní soud se valnou většinou uvedených námitek již zabýval, přičemž podle jeho názoru nedošlo v Gruzii k takovým politickým či společenským změnám, pro které by musel své dřívější závěry přehodnotit. Je sice pravdou, že předchozí ústavní stížnost byla částečně vyhovující, ale jen z toho důvodu, že ministr spravedlnosti pochybil, když rozhodl o vydání stěžovatele do Gruzie ještě předtím, než proběhlo azylové řízení.
Kasační stížnost stěžovatele byla odmítnuta podle §104a soudního řádu správního, podle nějž Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle odst. 3 citovaného ustanovení nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. Soudní řád správní tak přenechává na uvážení Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, případně soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů. Pokud Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení soudního řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko nad rámec §104a odst. 3 soudního řádu správního odůvodnil a své závěry opřel o konstantní judikaturu. Z hlediska ochrany ústavnosti nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu cokoli vytknout. Ústavní soud se již otázkou interpretace §104a soudního řádu správního ve své judikatuře dříve zabýval a dospěl k závěru, že uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže, pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení (usnesení ze dne 9. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 597/06 nebo usnesení ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2283/11).
Ústavní soud neakceptoval výhrady stěžovatele o porušení požadavků spravedlivého procesu postupem a rozhodnutím správního soudu, který se dle jeho přesvědčení "dostatečně a řádně nevypořádal s námitkami stěžovatele a zatížil tak své rozhodnutí závažnou vadou nepřezkoumatelnosti", neboť nedostatky v tomto směru nebyly prý napraveny v průběhu řízení o kasační stížnosti. Ústavní soud je naopak toho názoru, že správní soud ve svém rozsudku dostatečně srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět, a své závěry podrobně odůvodnil; obdobně se i kasační soud vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Správní a kasační soud tudíž dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatele, resp. jeho kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení.
Poukazuje-li stěžovatel na perzekuci sebe a své rodiny ze strany státní moci, a to čistě z politických důvodů, lze odkázat na napadené rozhodnutí ministerstva vnitra, které se touto otázkou podrobněji zabývalo. Stěžovatel odešel z Gruzie v roce 1994, a to je též období, s nímž je spjat jediný tvrzený útok ze strany státní moci vůči rodině stěžovatele (domovní prohlídka a zbití otce stěžovatele). Od té doby takové informace chybí. Jak dcera, tak i syn absolvovali vysokoškolská studia, v nichž chtějí pokračovat na území ČR. Nelze odhlížet od toho, že dětem stěžovatele nebylo ze strany státní moci bráněno v tom, aby průběžně navštěvovaly otce v zahraničí. Pokud by bylo lze na státní režim v Gruzii nahlížet jako na autoritářský či totalitní, není pochyb o tom, že by pro něj nebyl problém přinutit stěžovatele k návratu do vlasti nátlakem na jeho rodinu. V souvislosti s tvrzenou důvodnou obavou o svůj život není od věci poukázat na noticku Ministerstva vnitra ČR, které v napadeném rozhodnutí uvedlo, že důvodná obava o svůj život u stěžovatele vznikla teprve poté, co byl v ČR zadržen, a bylo zahájeno extradiční řízení. V průběhu svých předchozích obchodních cest mezi Maďarskem a ČR neměl stěžovatel potřebu jakýmkoliv způsobem své postavení právně řešit či formálně ukotvit.
K odsouzení stěžovatele v době jeho nepřítomnosti v Gruzii lze odkázat na rozhodnutí ministerstva vnitra, podle něhož byl stěžovatel v průběhu trestního řízení zastoupen čtyřmi obhájci, kteří byli ustanovení členy rodiny nebo státním orgánem. Správní orgán v rámci napadeného rozhodnutí zohlednil rovněž proběhlou reformu trestního soudnictví, o čemž svědčí i Zpráva komisaře Rady Evropy pro lidská práva ze dne 30. 6. 2011. Skutečnost, že někteří představitelé minulého režimu, resp. vykonavatelé státní moci, zůstali ve svých funkcích, či dokonce v rámci státní správy povýšili, není věcí až tak neobvyklou. V zájmu zachování kontinuity je i při hlubších společenských změnách nezbytné zachovat část personálního substrátu státní moci. Důležitá je zde hodnotová změna orientace státní moci, a to směrem k prosazování základních demokratických principů. Při každém společenském a politickém milníku vzniká nutně otázka, jak by měla stávající garnitura naložit s tou minulou. Sama Česká republika má s tímto bohaté zkušenosti a nelze uzavřít, že by se jednalo vždy jen o jedno správné řešení (K tomu srov. Morálka práva: L. L. Fuller, Oikoymenh, 1998). Z ústavněprávního hlediska považuje v souvislosti s uvedeným Ústavní soud za podstatné zjištění, že s ohledem na novou gruzínskou legislativu, platnou od října 2010, byla gruzínskou stranou poskytnuta záruka spočívající mj. v obnově trestního řízení.
Poukazuje-li stěžovatel na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, a to ať již ve věci Ghavtadze proti Gruzii, tak i Jeladze proti Gruzii či Jaship proti Gruzii, jedná se o rozhodnutí vydaná v letech 2009 - 2013, která nutně reflektují stav před demokratizací společnosti.
Stěžovatel ve svém návrhu odkázal mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 670/12. Podle něj "Nejde totiž o zjištění, zda se stěžovatel vytýkaného jednání skutečně dopustil či nikoliv, či zda masově či výjimečně dochází na poli základních práv a svobod v Gruzii k excesům a zda a jak jsou následně řešitelné, ale zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít.". V projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu nejsou známy takové okolnosti, které by svědčily o tom, že v případě vydání stěžovatele do Gruzie dojde k porušení jeho základních práv a svobod. Ve svých úvahách vychází přitom z toho, že případ, z něhož je stěžovatel obviněn, se měl odehrát před více jak 20 lety, přičemž od té doby došlo k výrazným personálním změnám vládního establismentu. O případné perzekuci nesvědčí ani práva poskytovaná rodině stěžovatele (cestování, studium na VŠ).
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyl jako svědek připuštěn John Bok, nutno uvést, že je na zvážení obecného soudu, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Z hlediska spravedlivého procesu je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy se s navrženým a nepřipuštěným důkazem vypořádaly.
Část argumentace stěžovatele vychází z toho, že jen humanitární azyl či doplňková ochrana mu zabezpečí přístup k lékařské péči v České republice a tím i k důstojnému žití se závažnou nemocí. Pokud jde o tvrzené naplnění důvodů k udělení azylu z humanitárního důvodu, dospěl Ústavní soud k závěru, že na udělení azylu z humanitárního důvodu ve smyslu §14 zákona č. 325/1999 Sb. není právní nárok a správní uvážení v kombinaci s výkladem neurčitého pojmu "případu hodného zvláštního zřetele", se pro svou diskreční povahu z přezkumné činnosti Ústavního soudu zjevně vymyká (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 532/02). Ústavní soud je toliko oprávněn posoudit, zda interpretace aplikovaného podústavního práva (tj. §14 zákona o azylu) nezasáhla do ústavně chráněné sféry stěžovatele případnou libovůlí či svévolí na straně obecného soudu. Ani to však v projednávané věci neshledal.
Z výroku a odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je zřejmé, že se Ministerstvo vnitra možností udělit stěžovateli azyl řádně zabývalo. Stejně tak se touto otázkou zabýval i krajský soud a Nejvyšší správní soud. Orgány státní moci přitom vycházely jak z osobní situace stěžovatele zjištěné ve správním řízení a soudním řízení, tak i z poměrů v zemi původu. Takový postup lze podle Ústavního soudu považovat za ústavně konformní.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v předmětné věci rozhodl bez zbytečného odkladu, nepřistoupil k projednání návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Domáhal-li se stěžovatel toho, aby Ústavní soud přikázal ministru spravedlnosti nečinit kroky k jeho extradici do Gruzie, je takto formulovaný stížnostní petit neurčitý. Z ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že Ústavní soud v případě vyhovění ústavní stížnosti napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší nebo v případě tzv. jiného zásahu veřejné moci zakáže příslušnému orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže, aby, pokud je to možné, obnovil původní stav před porušením. Samotná příprava extradice stěžovatele nemůže představovat zásah do základních práv a svobod stěžovatele, neboť se ho fakticky nijak nedotýká. Ve své podstatě se jedná o přípravu určitého správního úkonu. K zásahu do práv stěžovatele by mohlo dojít teprve v okamžiku, kdy by ministr spravedlnosti rozhodl o jeho vydání do Gruzie předčasně. Ministru spravedlnosti je nepochybně známa zásada non-refoulement a její aplikace v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2211/13. Z něj se ve zkratce podává, že extradiční a azylové řízení jsou dvě samostatná řízení, přičemž o extradici žadatele o azyl nelze rozhodnout dříve, než bude ukončeno azylové řízení, a to včetně jeho soudního přezkumu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu