ECLI:CZ:US:2016:1.US.1641.15.1
sp. zn. I. ÚS 1641/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Bc. Martina Trhlíka, zastoupeného Mgr. Vítem Veselým, advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 1082/8, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 13/2015-56 ze dne 3. února 2015, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a České kanceláře pojistitelů se sídlem v Praze, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Ľubomírem Vdovcem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovateli byl elektronickým platebním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8 EC 231/2011-21 ze dne 8. 6. 2012 uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 780 Kč spolu s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 6 420 Kč. Proti výroku o náhradě nákladů řízení se stěžovatel odvolal s tím, že jde částku nepřiměřenou základu sporu, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl navíc výsledkem rutinní administrativní práce, nikoliv plnohodnotným úkonem právní služby. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí potvrdil usnesením č. j. 72 Co 519/2012-38 ze dne 31. 12. 2012. Podle městského soudu se v případě žalobkyně nejednalo o zneužití práva na náhradu nákladů, zastoupení advokátem nesloužilo pouze ke zvýšení zisku a podaná žaloba nebyla formulářová a typizovaná. Na věc se tedy neuplatní odpovídající judikatura Ústavního soudu, přičemž výše nákladů řízení byla správně spočtena podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. (tzv. přísudková vyhláška). Rozhodnutí městského soudu bylo stěžovateli doručeno 15. 5. 2013, tedy až poté byl ve Sbírce zákonů publikován nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.), kterým Ústavní soud přísudkovou vyhlášku zrušil.
2. Vzhledem k tomu, že stěžovatel pravomocně přisouzenou náhradu nákladů řízení nezaplatil, Okresní soud v Berouně k návrhu žalobkyně pověřil soudní exekutorku vedením exekuce. Stěžovatel navrhnul zastavení exekuce s tím, že na jeho věc dopadá §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve věci tedy existuje důvod, pro nějž nelze exekuci provést. Exekutorka a okresní soud návrhu stěžovatele nevyhověly s tím, že na jeho věc nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 nedopadá podle sdělení Ústavního soudu č. Org. 23/13 k účinkům tohoto nálezu na nároky plynoucí z přísudkové vyhlášky a přiznané pravomocným rozhodnutím soudu do okamžiku vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (publ. pod č. 117/2013 Sb.). Námitky vůči správnosti exekučního titulu pak nemohou být v rámci exekuce zohledněny.
3. Krajský soud k odvolání stěžovatele rozhodnutí okresního soudu potvrdil usnesením č. j. 22 Co 13/2015-56. Ztotožnil se s tím, že podle sdělení č. Org. 23/13 nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 na věc stěžovatele skutečně nedopadá. Opačný závěr by přitom znamenal, že by ve věci úspěšná žalobkyně nedostala vůbec žádnou náhradu nákladů řízení, což je situace, jíž se Ústavní soud právě snažil zabránit sdělením č. Org 23/13.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu č. j. 22 Co 13/2015-56 stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že usnesení městského soudu č. j. 72 Co 519/2012-38 mu bylo doručeno se zpožděním, a to až po publikaci nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ve sbírce zákonů. Usnesení nebylo veřejně vyhlašováno, takže jím soud nebyl do okamžiku doručení vázán. Pokud nestihl závazně rozhodnout do zrušení přísudkové vyhlášky, nemůže to jít k tíži stěžovatele a potvrdit rozhodnutí založené právě na této vyhlášce. Stěžovatel měl po publikaci nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 legitimní očekávání, že rozhodnutí o odvolání bude v souladu s tímto nálezem. Nadto stěžovatel zpochybnil, že městský soud skutečně rozhodl již dne 31. 12. 2012, jak jeho usnesení uvádí.
5. Další pochybění stěžovatel shledal v tom, že všechny orgány přehlédly důvody, pro které Ústavní soud přísudkovou vyhlášku zrušil. Právě nepoměr mezi vymáhanou částkou a výší náhrady nákladů řízení se neústavním způsobem projevil i ve věci stěžovatele. V konečném důsledku tak musí zaplatit i náklady exekuce, což v souhrnu všech vymáhaných nároků představuje 19 367 Kč. Stěžovatel závěrem uvedl, že si je vědom ustálené judikatury ve věcech náhrady nákladů řízení, nicméně právě výše vymáhaného dluhu odůvodňuje kasační zásah Ústavního soudu.
6. Krajský soud k ústavní stížnosti sdělil, že přísudková vyhláška se týkala nákladů řízení co do jejich výše, nikoliv základu. Základ nároku má oporu v ustanoveních občanského soudního řádu, která Ústavní soud nezrušil, jejich vykonatelnost tak dotčena není. Nevykonatelností rozhodnutí o nákladech řízení by došlo k odepření celé náhrady (i do jejího základu), byť na ni má oprávněná vedlejší účastnice nárok. Možnost změny již vydaného rozhodnutí zmiňovaná stěžovatelem je oprávněním soudu, nikoliv jeho povinností. Námitky stěžovatele proti správnosti exekučního titulu krajský soud považoval za opožděné, stěžovatel je měl uplatnit v nalézacím řízení, nikoliv řízení exekučním.
7. Vedlejší účastnice k ústavní stížnosti sdělila, že jí bylo rozhodnutí městského soudu o potvrzení nákladů řízení doručeno před vyhlášením nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Byla tedy v dobré víře a v ní podala i exekuční návrh. Vedlejší účastnice souhlasila s krajským soudem v tom, že nesprávnost rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení nelze hodnotit v řízení exekučním. Opačný závěr by vedl k situaci, kdy vedlejší účastnice nezíská náklady řízení, byť byla ve věci úspěšná a stěžovatel se dále nebránil. Na věc nedopadá závěr nálezu sp. zn. I. ÚS 2531/13, neboť byl vydán ve vztahu k nákladům exekučního řízení.
8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
9. Podstatou projednávané věci je spor mezi stěžovatelem a krajským soudem o to, zda a jak se na exekuci nákladů řízení přiznaných elektronickým platebním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8 EC 231/2011-21 (potvrzeno usnesením městského soudu č. j. 72 Co 519/2012-38) projeví zrušení přísudkové vyhlášky nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Podle krajského soudu na věc stěžovatele nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 nedopadá, neboť to vylučuje sdělení Ústavního soudu č. Org. 23/13. Podle stěžovatele naopak tento nález na jeho věc dopadá.
10. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména proti rozhodnutí o nákladech nalézacího řízení. Jak však plyne z ustálené judikatury nejen civilních soudů, námitky vůči vadám nalézacího řízení zásadně nelze přenášet do řízení exekučního. Tento náhled akceptoval i Ústavní soud (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3802/15 a III. ÚS 3803/15 ze dne 9. 2. 2016, II. ÚS 2629/12 ze dne 20. 9. 2012). Zjevně přitom nejde o výjimečný případ, kde civilní soudy na základě zákona připouští opačný postup (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 či IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 a tam citovanou judikaturu). Touto optikou není významné, zda jsou rozhodnutí č. j. 8 EC 231/2011-21 a č. j. 72 Co 519/2012-38 (o nákladech nalézacího řízení a rozhodnutí je potvrzující) věcně správná. Rozhodující je, že jsou pravomocná. Námitky vůči správnosti těchto rozhodnutí měl stěžovatel uplatnit přímo proti nim.
11. Tento závěr ovšem pro posouzení věci nestačí. Stěžovatel se totiž vůči rozhodnutí o nákladech nalézacího řízení dovolával uplatnění §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 měl rozhodnutí o nákladech nalézacího řízení učinit nevykonatelným. Tuto skutečnost by bylo možné zohlednit v zastavení vykonávacího či exekučního řízení podle §268 odst. 1 písm. b) či h) občanského soudního řádu.
12. K účinkům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 bylo ve Sbírce zákonů publikováno sdělení č. Org 23/13, podle něhož v případě nároků na paušální odměnu přiznaných ve vztazích mezi jednotlivci dle přísudkové vyhlášky pravomocným rozhodnutím soudu vydaným před vykonatelností nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 se neuplatní §71 odst. 2 věty za středníkem zákona o Ústavním soudu a nároky plynoucí z těchto rozhodnutí mohou být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce. Uvedené řešení dopadů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 na vztahy mezi oprávněnými a povinnými bylo vedeno úvahou, že paušální uplatnění §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu po derogaci právního předpisu ze strany Ústavního soudu může do soukromoprávních poměrů zasáhnout způsobem ještě horším, než samotná aplikace zrušeného předpisu (obecná hlediska soud později podrobně vyložil v odst. 22-28 nálezu sp. zn. I. ÚS 3599/15 ze dne 3. 2. 2016).
13. V projednávané věci krajský soud (a před ním i okresní soud) považoval za zásadní, že elektronický platební rozkaz č. j. 8 EC 231/2011-21 i jej potvrzující rozhodnutí č. j. 72 Co 519/2012-38 byly vydány před vykonatelností nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (tj. před 7. 5. 2013). Sdělení č. Org. 23/13 tedy vykládají v tom smyslu, že lze exekvovat náklady přiznané rozhodnutím soudu vydaným před vykonatelností nálezu, které se stalo pravomocným (bez ohledu na to, zda právní moci nabylo před, nebo po vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12). Jinými slovy, soudy kladou důraz na okamžik vydání, zatímco stěžovatel na okamžik nabytí právní moci.
14. Jakkoliv lze samotný text sdělení č. Org 23/13 "pravomocným rozhodnutím soudu vydaným před vykonatelností nálezu" chápat oběma způsoby, Ústavní soud již dříve uvedl, že sdělení č. Org. 23/13 se týká toliko nároků na odměnu podle přísudkové vyhlášky, které byly ještě před vykonatelností nálezu Ústavního soudu přiznány pravomocně [odst. 10 a 12 nálezu sp. zn. I. ÚS 2531/13 ze dne 16. 9. 2014 (N 169/74 SbNU 461)]. Vyjádřil tím názor, který v nynější věci zastává stěžovatel: nároky, které nebyly před vykonatelností nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 přiznány pravomocně, nemají být podle §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelné.
15. Přes výše uvedené Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. Rozhoduje-li totiž obecný soud v řízení, v němž by se mělo projevit zrušení právního předpisu Ústavním soudem, je jeho povinností mimo jiné posoudit, zda vyloučení aplikace protiústavního zákona nebude v konkrétním případě znamenat nepřiměřený zásah do základních práv a svobod jiných osob či jiného ústavně aprobovaného veřejného zájmu, tedy zda nebudou vést k jinému protiústavnímu následku, který by takovýto postup vylučoval (odst. 27 nálezu sp. zn. I. ÚS 3599/15).
16. Právě takový důvod Ústavní soud shledal v projednávané věci. Ze spisu nalézacího soudu Ústavní soud zjistil, že usnesení městského soudu č. j. 72 Co 519/2012-38 bylo vydáno 31. 12. 2012, nalézacímu soudu bylo doručeno 31. 1. 2013. Pokyn k zaslání tohoto rozhodnutí stěžovateli a vedlejší účastnici byl dán 4. 2. 2013. Rozhodnutí bylo vedlejší účastnici doručeno 11. 2. 2013. Stěžovateli bylo rozhodnutí doručeno až 14. 5. 2013 prostřednictvím jeho advokáta, protože je předtím nalézací soud nesprávně doručoval (č. l. 42-44 spisu). Městský soud jako soud odvolací tedy rozhodoval a jeho rozhodnutí bylo vedlejší účastnici řízení doručeno ještě před tím, než byl vyhlášen nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12.
17. Kladl-li stěžovatel důraz na to, že nesprávnost doručování ze strany obvodního soudu nemůže jít k jeho tíži, je otázkou, proč by to za okolností projednávané věci mělo jít k tíži vedlejší účastnice. K tomu by totiž došlo, pokud by Ústavní soud (a před ním soud krajský) stěžovateli vyhověl. Ve věci je nepochybné, že vedlejší účastnici náleží náhrada nákladů nalézacího řízení a tato náhrada jí náleží ze strany stěžovatele. Zastavením exekuce pro nepřípustnost by vedlejší účastnice o tento pravomocně přiznaný nárok přišla. Jinými slovy, náklady nalézacího řízení ponese buď ve věci samé neúspěšný stěžovatel, kterému byla toto povinnost uložena rozhodnutím, které již dále nenapadl, nebo je ponese vedlejší účastnice, ač sama v řízení neučinila nic špatně a ve věci samé byla úspěšná. Klást tuto procesní situaci k tíži vedlejší účastnice by bylo nejen v rozporu s účelem sdělení č. Org 23/13, ale také s požadavky nálezu sp. zn. I. ÚS 3599/15, aby se derogace protiústavního zákona v horizontálním vztahu projevila pouze v mezích nosných důvodů a s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci (tedy ne paušálně).
18. Co se týče právního názoru nálezu sp. zn. I. ÚS 2531/13, může se v projednávané věci projevit pouze v konstatování, že výklad sdělení č. Org 23/13 ze strany stěžovatele byl správný (právním názorem tohoto nálezu je Ústavní soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán). To však není důvod, aby soud v nynější věci vyhověl, neboť ve věci projednané pod sp. zn. I. ÚS 2531/13 bylo možno nápravu zjednat kasací rozhodnutí exekučního soudu, který v novém rozhodnutí mohl o nákladech řízení rozhodnout znovu. To však v projednávané věci možné není, vedlejší účastnice by se nákladů nalézacího řízení již nedomohla, jak správně uvedl krajský soud.
19. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu