ECLI:CZ:US:2016:1.US.2816.15.1
sp. zn. I. ÚS 2816/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Strycha, zastoupeného Mgr. Alenou Zábranskou, advokátkou, se sídlem U Trojice 7, České Budějovice, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 2. 7. 2015 č. j. 31 Nt 702/2015-29 a proti postupu policejního orgánu při provedení této domovní prohlídky dne 15. 7. 2015, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru České Budějovice jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým bude zrušen v záhlaví označený příkaz k domovní prohlídce vydaný Okresním soudem v Českých Budějovicích a dále bude Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování zakázáno pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatele a přikázáno obnovit stav před porušením práv a svobod, tj. stěžovateli vrátit věci (včetně elektronických dat, listovních zásilek) vydané nebo odňaté při předmětné domovní prohlídce dne 15. 7. 2015 a blíže specifikované v příslušných protokolech o provedení domovní prohlídky v rekreační stavbě č. p. A1 a bytové jednotce č. A2. Stěžovatel se domnívá, že postupem okresního soudu (a policejního orgánu) došlo a dochází k porušení jeho základních práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, Okresní soud v Českých Budějovicích v trestní věci stěžovatele jako podezřelého vedené pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku nařídil příkazem ze dne 2. 7. 2015 č. j. 31 Nt 702/2009 podle §83 odst. 1 trestního řádu domovní prohlídku jednak rekreační stavby č. p. A1 a přilehlých staveb stojících na blíže specifikovaných parcelách ve vlastnictví stěžovatele a jeho matky (v okrese České Budějovice) a jednak bytové jednotky č. A2 na adrese X ve vlastnictví stěžovatele a jeho matky, užívané stěžovatelem, jeho matkou a třetí osobou. V odůvodnění příkazu okresní soud mimo jiné uvedl, že v rámci prověřování bylo zjištěno, že stěžovatel se od roku 2013 patrně dopouští trestné činnosti, a to především podvodů a úvěrových podvodů a k této trestné činnosti dochází zejména ve shora uvedených objektech. Dne 2. 3. 2015 byly ve věci stěžovatele jako podezřelého zahájeny úkony trestního řízení pro trestné činy shora uvedené, jichž se měl dopustit tím, že se záměrem získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch ve formě finanční půjčky a půjčku pak řádně a včas nehradit se prostřednictvím internetu celkem 63 útoky pokusil vylákat či vylákal celkovou částku ve výši nejméně 554.000 Kč. Dále okresní soud v odůvodnění příkazu vysvětlil, že z dosud opatřených indicií přitom vyplývá důvodné podezření, že by se ve výše označených objektech měly nacházet počítače, notebooky, tiskárny, kopírovací zařízení, mobilní telefony, SIM karty, výpisy z bankovních účtů, úvěrové smlouvy, pravé a zfalšované občanské průkazy a rodné listy a další věci, které podezřelý trestnou činností získal, a to elektronika a finanční prostředky. Samotná domovní prohlídka byla provedena dne 15. 7. 2015, přičemž byl proveden předchozí výslech stěžovatele, v němž tento mimo jiné uvedl, že je srozuměn s tím, že souběžně bude probíhat domovní prohlídka v bytě jeho matky v Praze, který s ní užívá, a to za účasti jeho matky.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve upozorňuje na formální chybu napadeného příkazu, v němž je uvedeno, že dotčená bytová jednotka č. A2 je ve spoluvlastnictví stěžovatele, ačkoli je ve vlastnictví toliko jeho matky. Zejména však stěžovatel namítá, že napadený příkaz byl vydán v přípravném řízení před zahájením trestního stíhání stěžovatele, a tedy musela být splněna podmínka neodkladnosti nebo neopakovatelnosti dotčených procesních úkonů. Ovšem napadený příkaz neobsahuje žádné odůvodnění v tomto směru, ba ani v něm není uvedeno, že se jedná o neodkladný či neopakovatelný úkon, ani neobsahuje obecný odkaz na příslušná zákonná ustanovení. Tímto pochybením došlo podle stěžovatele k porušení řady ústavněprávních norem. Stěžovatel má přitom za to, že v daném případě mohla policie nejprve zahájit trestní stíhání stěžovatele a poté provést onu domovní prohlídku. Skutečnost, že v daném případě nešlo o neodkladné a neopakovatelné úkony, stěžovatel dokládá i tím, že k samotné realizaci domovní prohlídky bylo přistoupeno až 13 dní po vydání napadeného příkazu. Dále stěžovatel namítá, že při samotné domovní prohlídce se policie zajímala o jiné materiály než uvedené v napadeném příkazy, včetně soukromé a úřední korespondence, jež s danou věcí nesouvisela. S ohledem na nezákonnost samotné domovní prohlídky je třeba za nezákonné považovat i vydání či odnětí movitých věcí, k němuž došlo při domovní prohlídce. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy sp. zn. II. ÚS 1517/2013, II. ÚS 362/06, III. ÚS 287/96, I. ÚS 536/06, IV. ÚS 1780/07, II. ÚS 3073/10 a I. ÚS 2787/13.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili též účastníci a vedlejší účastník řízení. Okresní soud jako účastník řízení předně přiznal, že se v napadeném příkazu dopustil písařské chyby při specifikaci vlastnictví dotčené bytové jednotky, ovšem tato písařská chyba nemůže mít vliv na zákonnost vydaného příkazu. Ke stěžovatelově argumentaci ohledně neodkladného a neopakovatelného úkonu okresní soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 5 Tdo 1312/2010, podle něhož ani chybějící odůvodnění neodkladného nebo neopakovatelného úkonu v příkazu k domovní prohlídce a časový odstup provedení tohoto úkonu nemá vliv na jeho zákonnost. Neodkladnost a neopakovatelnost úkonu, nebyly-li odůvodněny v příkazu k domovní prohlídce, musí alespoň vyplývat z povahy trestní věci, což je v nyní projednávaném případě splněno. V případě počítačové kriminality může zásah do softwarového či hardwarového vybavení počítače nebo úprava na něm uložených dat před tím, než by byl odborně zjištěn a zadokumentován jeho skutečný stav, znamenat zmaření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. V projednávaném případě pak pokud by došlo k provedení domovní prohlídky až po zahájení trestního stíhání, obviněný by nepochybně odstranil věci, které se v rámci domovní prohlídky měly nalézt, zejména počítačovou techniku, razítka, šeky, padělané listiny. Uvedené riziko tedy podle okresního soudu dostatečně odůvodňuje kvalifikaci zmiňovaného úkonu jako neodkladného a neopakovatelného, což nemůže zpochybnit ani určitý časový odstup provedení domovní prohlídky od vydání příkazu k ní, neboť zde vždy závisí na uplatněné taktice vedení přípravného řízení, jež je plně v kompetenci orgánů činných v trestním řízení.
5. Policejní orgán jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nejprve rekapituloval předchozí průběh trestního řízení, včetně skutečnosti, že v rámci prověřování zdokumentoval cca 60 skutků stěžovatele jako podezřelého a rovněž bylo zjištěno, že jeho trestnou činnost obdobného charakteru prověřuje více útvarů Policie ČR v rámci celé České republiky, přičemž daná trestná činnost byla páchána z více než 90 % v Praze. Ke stěžovatelově argumentaci pak policejní orgán uvedl, že jeho podnět k provedení domovní prohlídky splňoval všechny zákonné náležitosti, včetně řádného zdůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti daného úkonu a neobsahoval ani písařskou chybu ve specifikaci vlastnictví jedné z nemovitostí, která se posléze objevila v napadeném příkazu. K časovému odstupu mezi napadeným příkazem a realizací domovní prohlídky odkázal na jistou taktiku policejního orgánu, nutnost tzv. správného načasování, zorganizování dalších policejních složek účastnících se daného úkonu apod., tak aby bylo dosaženo účelu domovní prohlídky. Konečně policejní orgán nesouhlasil ani se stěžovatelovými výtkami proti svému postupu při prohlídce a zdůraznil, že v dotčené rekreační stavbě (chalupě) bylo nalezeno velké množství písemností, jež byly na místě přebírány a z nich zajišťovány pouze ty, u nichž bylo podezření, že mají souvislost s trestnou činností. Totéž platí i o nerozlepených obálkách nalezených na místě, u některých z nichž byl stěžovatele požádán o rozlepení a z nichž byly posléze zajištěny pouze ty týkající se trestního řízení vedeného daným policejním orgánem. Všechny věci byly zajištěny jako věci důležité pro trestní řízení, a to v souladu s trestním řádem a napadeným příkazem k domovní prohlídce.
6. Okresní státní zastupitelství (dále též jen "OSZ") jako vedlejší účastník řízení se rovněž neztotožnilo s argumentací uvedenou v ústavní stížnosti a poukázalo na subsidiární charakter ústavní stížnosti s tím, že úkony přípravného řízení mají povahu toliko mezitímní, nezpůsobující nezvratné následky a námitky proti nim lze uplatnit v rámci pozdějšího řízení před soudem. K otázce chybné specifikace vlastnictví jedné z nemovitostí OSZ uvedlo, že tato chyba nebyla obsažena ani v jeho návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídky a navíc dotčená nemovitost byla jinak specifikována dostatečně určitě, takže nemohlo dojít k záměně. K otázce neodkladného a neopakovatelného úkonu OSZ připomnělo, že podnět policejního orgánu i návrh státní zástupce neodkladnost navrhovaného úkonu výslovně zmiňují a blíže odůvodňují; neodkladnost domovní prohlídky tak vyplývala jak ze spisového materiálu, tak i z okolností případu a z procesních aspektů příslušné fáze trestního řízení. OSZ odkázalo také na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 a test účinnosti trojí kontroly. Závěr o neodkladnosti a neopakovatelnosti předmětné domovní prohlídky pak podle OSZ nemůže zpochybnit ani časový odstup jejího provedení od vydání napadeného příkazu.
7. Na vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení reagoval stěžovatel replikou ze dne 1. 12. 2015, v níž setrval na své původní argumentaci a závěrech. Stěžovatel má za to, že v daném případě nelze argumentovat zásadou subsidiarity ústavní stížností a že daná domovní prohlídka nesplňovala zákonné požadavky, nebyla dostatečně odůvodněna a s ohledem na její načasování lze pochybovat o její neodkladnosti. Absenci náležitého odůvodnění napadeného příkazu přitom nelze zhojit jeho dodatečným odůvodňováním v návaznosti na podanou ústavní stížnost. Dále pak stěžovatel namítl odnětí svému zákonnému soudci, neboť jestliže podle zjištění policie byla většina prověřované trestné činnosti spáchána v Praze, pak nebyla dána místní příslušnost ani dotčeného policejního orgánu, ani OSZ. Zpochybnil také způsob provedení a protokolace domovní prohlídky s tím, že sice dal souhlas s konáním prohlídky v obou nemovitostech současně, ale jen za podmínek (pořízení video záznamu z druhé prohlídky, přítomnost jeho matky u ní), které však nakonec dodrženy nebyly. Navíc domovní prohlídka probíhala určitý čas i bez jeho přítomnosti, aniž by byl poučen o možnosti jejího přerušení po tuto dobu. V protokolu o domovní prohlídce pak v rámci soupisu zajištěných věcí absentuje specifikace zajištěných listinných materiálů, pročež mohlo dojít k jejich manipulaci v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel rovněž opakuje námitku porušení svého listovního tajemství tím, že policie bez příkazu soudce rozlepovala nalezené neotevřené obálky na různá jména. Konečně stěžovatel kritizuje postup policejního orgánu při rozpečeťování obálek, do nichž byly vloženy při prohlídce zajištěné písemnosti a věci, k němuž došlo v několika dnech bez jeho vědomosti, a tedy i přítomnosti, neboť stěžovatel byl vyzván k účasti pouze na první z těchto dnů, 28. 7. 2015, pro kterýžto den se však z úkonu omluvil, a pro další dny již posléze předvolán nebyl.
8. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal také spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 31 Nt 702/2015.
II.
9. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, přiložených listin i vyžádaného spisu okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz/) Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod zasažené osoby spojeno rozhodování obecných soudu (srov. nyní posuzovanou domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor a pozemků) anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem. K tomu je třeba zdůraznit, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního je především věcí orgánů činných v dalších stadiích trestního řízení, především pak nezávislých soudů. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatelů, jenž nebyl odčiněn při přezkumu obecným soudem, anebo jej takto odčinit nelze.
12. O takový výjimečný případ se ovšem v posuzované věci nejedná.
13. Stěžovatelova klíčová námitka spočívá v absenci náležitého odůvodnění napadeného příkazu k domovní prohlídce, konkrétně v absenci odůvodnění tohoto úkonu jako neodkladného či neopakovatelného ve smyslu §160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů. K tomu Ústavní soud poznamenává, že podle jeho ustálené judikatury přestavuje domovní prohlídka provedená před zahájením trestního stíhání zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být provedena, musí být i z tohoto hlediska přiměřeně a dostatečně odůvodněno [srov. již nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119)]. Na druhou stranu však již Ústavní soud rovněž opakovaně vyslovil, že pouhý nedostatek podrobného písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k domovní prohlídce, ač je namístě jej hodnotit negativně, nemusí nutně představovat ústavněprávní pochybení, vedoucí k nepoužitelnosti důkazu, a to pokud je neodkladnost daného úkonu z odůvodnění soudního rozhodnutí seznatelná, ač třeba interpretací, alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu. Neboli, k ústavněprávnímu pochybení nemusí dojít v případě, že ze všech okolností případu, seznatelných z příkazu k prohlídce nebo z trestního spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu jsou skutečně dány [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012 (N 50/64 SbNU 617), nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 76/73 SbNU 351) či nález sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014 (N 103/73 SbNU 659)].
14. Této otázce se Ústavní soud podrobně věnoval právě v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13, v němž rovněž zdůraznil materiální hledisko pro posouzení, zda neodkladnost domovní prohlídky vyplývá z odůvodnění příkazu k ní. Při tzv. testu účinnosti trojí kontroly je pro posouzení ústavní konformity daného úkonu zásadní, zdali policejní orgán podal řádně věcně i formálně odůvodněný podnět státnímu zástupci a ten pak návrh na vydání příkazu k prohlídce soudci, přičemž všichni tito posuzovali příkaz k domovní prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu. Proto pochybení spočívající pouze ve formální absenci výslovného označení daného úkonu za neodkladný nebo neopakovatelný nemusí nutně dosahovat ústavněprávní intenzity a naopak v případě, že by jinak formálně bezvadně vyjádřená neodkladnost a neopakovatelnost domovní prohlídky nebyla v konkrétním případě řádně věcně odůvodněna, jednalo by se o úkon porušující základní práva. Pro posouzení ústavní konformity příkazu k domovní prohlídce je nutno zohledňovat širší věcná hlediska, včetně spisového materiálu, další okolnosti případu a procesní charakteristiky řízení (viz i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2024/15 ze dne 15. 12. 2015).
15. V nyní posuzované věci lze stěžovateli přisvědčit v tom, že napadený příkaz skutečně explicitní odůvodnění domovní prohlídky jako neodkladného, respektive neopakovatelného úkonu neobsahuje. Avšak při širším, materiálním náhledu na napadené rozhodnutí je nutno konstatovat, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zde nedošlo. V napadeném příkazu je zřetelně uvedeno, z jakého trestného činu je stěžovatel podezřelým, jakým jednáním se jej měl dopustit a jaké věci související s prověřovanou trestnou činností by se v dotčených objektech měly nacházet, přičemž tyto věci jsou rovněž (typově) specifikovány zcela dostatečně. Jedná se přitom namnoze o věci, které lze snadno zničit, případně jejich obsah (záznamy v nich uložené) pozměnit či odstranit. Ústavní soud tak má za to, že v daném případě byla podmínka neodkladnosti domovní prohlídky splněna a tato skutečnost byla rovněž z odůvodnění napadeného příkazu interpretací seznatelná. Mimoto Ústavní soud poznamenává, že podrobné zdůvodnění neodkladnosti prohlídky bylo obsaženo v návrhu státního zástupce na vydání příkazu k domovní prohlídce, a tento údaj byl též, byť stručněji, osvětlen v protokolu o provedení domovní prohlídky.
16. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani stěžovatelovu zpochybnění neodkladnosti domovní prohlídky s poukazem na časový odstup jejího provedení od vydání příkazu k ní. Zde lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2460/13 ze dne 9. 9. 2014, kde byla posuzována domovní prohlídka, k níž došlo až po dvou měsících od jejího nařízení. Podle Ústavního soudu ovšem z této skutečnosti (tj. z takového časového odstupu) bez dalšího nevyplývá, že by se nemohlo jednat o neodkladné a neopakovatelné úkony. Kritérium neodkladnosti a neopakovatelnosti se totiž vztahuje k okamžiku zahájení trestního stíhání, a proto postačuje, je-li splněna podmínka, že hrozí zmaření, zničení nebo ztráta důkazu a úkon nesnese odkladu na dobu, až bude trestní stíhání zahájeno. Ústavní soud zde dále za dostatečné osvětlení časové prodlevy pokládá odkaz na určitou taktiku policejního orgánu a potřebu správného načasování daného úkonu nezbytného k zjištění skutečností a zajištění materiálů podstatných pro další postup v trestním řízení, včetně rozhodnutí o zahájení či nezahájení trestního stíhání.
17. Pokud potom jde o další námitky stěžovatele - proti chybné specifikaci vlastnictví jedné z nemovitostí v napadeném příkazu, proti postupu policejního orgánu při provádění prohlídky a jeho protokolaci a proti nesprávnému určení místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení, a tedy odnětí stěžovatele jeho zákonnému soudci v dané věci - ani ty při bližším posouzení nedosahují ústavněprávní relevance. Napadený příkaz specifikuje obě dotčené nemovitosti dostatečným a nezaměnitelným způsobem, což nemůže zvrátit ani písařské pochybení v údaji o vlastníkovi bytové jednotky v Praze (v příkazu uvedeno spoluvlastnictví stěžovatele a jeho matky, byť vlastníkem nemovitosti je ve skutečnosti jen matka stěžovatele). Co se pak týče postupu policejního orgánu při provádění domovní prohlídky a jeho protokolaci, zde Ústavní soud předně konstatuje, že tyto námitky stěžovatel toliko tvrdil, ale nijak nedoložil. Přitom nesouhlasil-li s průběhem či samotnou protokolací domovní prohlídky, mohl využít svého práva uplatnit proti nim námitky, či případně odmítnout podepsat protokol, pokud by s jeho obsahem nesouhlasil [§55 odst. 1 písm. f) a §56 odst. 1 trestního řádu]. Z ústavní stížnosti ani přiložených listin však nevyplývá, že by stěžovatel některé z uvedených možností využil, naopak všechny k ústavní stížnosti přiložené protokoly jsou stěžovatelem podepsány a není v nich uvedeno, že by stěžovatel měl proti nim či proti protokolovaným úkonům jakékoli námitky. Lze tedy mít za to, že stěžovatel s průběhem domovní prohlídky, jak byl zaznamenán v protokolech, souhlasil. Naopak stěžovatel nijak nedoložil, že by kupříkladu jeho matce bylo zbraňováno v účasti při domovní prohlídce v pražském bytě. Rovněž nijak nedoložil, že by nesouhlasil s pokračováním domovní prohlídky v jeho jihočeské nemovitosti, u níž byl přítomen, po dobu své krátké nepřítomnosti. Co se pak týče postupu policejního orgánu při zajišťování listin, pokud s ohledem na množství zajišťovaných listin nebyly tyto procházeny na místě, ale byly alespoň s uvedením počtu listů dány do zapečetěných obálek, které měly být za možné přítomnosti stěžovatele rozpečeťovány později, ani tento postup se nejeví nijak excesivní či vymykající se ústavnosti. Totéž platí i o otvírání obálek od různých odesílatelů, které pravděpodobně mohly obsahovat písemnosti důležité pro trestní řízení, za účelem jejichž zajištění byla domovní prohlídka rovněž nařízena a realizována.
18. Ke stěžovatelově námitce nedostatku místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení dále Ústavní soud připomíná, že příslušnost soudu k úkonům v přípravném řízení trestním je stanovena §26 trestního řádu, podle jehož odst. 1 je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 2632/12 ze dne 17. 9. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3627/12 ze dne 27. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4596/12 ze dne 30. 1. 2013). Toto pravidlo přitom v projednávaném případě porušeno nebylo. Mimoto lze poznamenat, že k zahájení úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele jako podezřelého přistoupil policejní orgán - Krajské ředitelství Jihočeského kraje, oddělení hospodářské kriminality České Budějovice - v souvislosti s domnělým protiprávním jednáním stěžovatele, které bylo tvořeno čtyřmi útoky, k nimž všem došlo v Týně nad Vltavou či jinde. Až dalším prověřováním policejního orgánu byly zjištěny další útoky stěžovatele, k nimž došlo převážně, ale nejen, v Praze, navíc v různých městských částech. Nadto jak vyplývá z vyjádření policejního orgánu k ústavní stížnosti, rovněž bylo zjištěno, že obdobná trestná činnost stěžovatele je prověřována i dalšími útvary Policie ČR v rámci celé České republiky. V daném případě tak k odnětí stěžovatele jeho zákonnému soudci nepochybně nedošlo. Ústavní soud přitom připomíná, že jinou bude případná pozdější otázka místní příslušnosti soudu v řízení před soudem (na rozdíl od přípravného řízení trestního), která se bude primárně odvíjet od místa spáchání trestného činu tak, jak bude popsán a konkretizován v případné obžalobě.
19. Konečně stěžovatel ve své replice kritizoval rovněž postup policejního orgánu při rozpečeťování obálek, do nichž byly vloženy při domovní prohlídce zajištěné písemnosti a věci, které údajně bez jeho vědomí a zejména bez jeho účasti probíhalo v několika dnech, přičemž stěžovatel byl vyzván k účasti pouze na první z těchto dnů. K tomu Ústavní soud především konstatuje, že tato námitka nijak nesouvisí s petitem ústavní stížnosti, který směřuje proti příkazu k domovní prohlídce a postupu policie při jejím provádění, zejména zajištění některých věcí. Pokud pak by stěžovatel postup policejního orgánu při rozpečeťování obálek považoval za další, samostatný, zásah do svých ústavně zaručených práv, tak by jeho obrana proti němu byla opožděná, neboť k vytýkaným úkonům policejního orgánu mělo dojít v červenci až září 2015 (nejpozději 22. 9. 2015), zatímco stěžovatel je u Ústavního soudu napadl až dne 1. 12. 2015. Mimoto stěžovatel svá tvrzení opět nijak nedokládá a navíc Ústavní soud ani v těchto tvrzeních nespatřuje existenci tak závažného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, který by mohl odůvodnit výjimečnou ingerenci Ústavního soudu do postupu orgánů činných v trestním řízení již ve fázi přípravného řízení trestního.
20. Ústavní soud tedy uzavírá, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v souvislosti s domovní prohlídkou nařízenou napadeným rozhodnutím okresního soudu a provedenou policejním orgánem. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu