ECLI:CZ:US:2016:1.US.3760.16.1
sp. zn. I. ÚS 3760/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) R. K., b) R. K., c) J. K., d) A. J. a e) FAETHÓN s.r.o., IČO 60750871, se sídlem Brno, Hádecká 127/10, všech zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem Pellicova 8a, Brno, proti snesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2016, č. j. 25 Cdo 1669/2016-462 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, č. j. 44 Co 484/2014-428, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností napadli stěžovatelé shora uvedená soudní rozhodnutí pro porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť neaplikovaly správných právní předpis a jejich rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
2. Stěžovatelé se jako žalobci po žalovaných (lékařce a nemocnici) domáhali náhrady škody vzniklé v souvislosti s úmrtím paní K., ke které měli stěžovatelé a) až d) rodinný vztah a stěžovatelka e) podnikatelský vztah. Žalovaní jim měli způsobit škodu tím, že poškozené neposkytli řádnou lékařskou péči, v důsledku čehož poškozená zemřela. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 16 C 344/2006-368, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaným, vedlejšímu účastníkovi a České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Vyšel především ze závěrů revizních znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, které konstatovaly, že poškozená byla žalovanými léčena způsobem odpovídajícím zjištěnému nálezu, z jejich strany se tak jednalo o postup lege artis. V řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a úmrtím poškozené. Vůči žalované nemocnici navíc bylo konstatováno promlčení žalobního nároku. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky byl odůvodněn ustanovením §150 o. s. ř., přičemž soud prvního stupně důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů řízení úspěšným žalovaným spatřoval v úmrtí poškozené a nepřiměřené tvrdosti takového rozhodnutí. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o povinnosti žalobců nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 115.869,60 Kč každému ze žalovaných. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně opírajících se o revizní znalecké posudky, dle kterých byl postup žalovaných lege artis. Zpřesnil právní kvalifikaci jednotlivých nároků na náhradu škody, včetně vymezení jednotlivých škod a počátku běhu promlčecích lhůt, a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl v souladu se zásadou úspěchu účastníků ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), od níž se nemínil odchýlit výjimečným použitím §150 o. s. ř. s ohledem na samotnou povahu odvolacího řízení ve spojení s tím, že již rozsudek soudu prvního stupně odstranil spor mezi stranami, stěžovatelé postavili své odvolání především na polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně opírajícími se o souladné závěry několika znaleckých ústavů.
3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení vysvětlil, že obecné soudy postupovaly správně, pokud nalézací soud nepřiznal nikomu náhradu nákladů řízení a odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení vycházel z principu úspěchu účastníků ve věci, neboť předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení §150 o. s. ř. má být, ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně, jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením. Odvolací soud v posuzované věci o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl v souladu se zásadou úspěchu účastníků ve věci, dostatečně zdůvodnil, na základě jakých konkrétních okolností se od uvedeného principu nemínil odchýlit výjimečným použitím §150 o. s. ř. (v daném případě především s ohledem na samotnou povahu odvolacího řízení ve spojení s tím, že žalobci postavili své odvolání především na polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) a pohyboval se tak v prostoru vymezeném ustálenou soudní praxí Nejvyššího soudu a jeho závěry nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Námitka dovolatelů, že náklady řízení žalované nemocnice, která disponuje vlastním právním oddělením, nejsou účelně vynaložené, je rovněž nedůvodná. Nejvyšší soud stěžovatelům přisvědčil, že Nejvyšší soud se účelností vynaložených nákladů řízení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. na podkladů řady nálezů Ústavního soudu zabýval např. v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 1485/14, 32 Cdo 3418/2011 a 28 Cdo 4297/2011, a to v tom smyslu, že pokud organizační složka státu disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, způsobilých zajišťovat ochranu zájmů České republiky v řízení před soudy, nelze považovat odměnu advokáta za účelně vynaložené náklady, jejichž náhradu by soud mohl uložit protistraně, nejde-li o spor natolik obtížný, specifický či dlouhotrvající, že by k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku řízení pro organizační složku státu, a ve svém důsledku i pro Českou republiku, bylo třeba, aby byla zastupována advokátem na základě plné moci, a nikoli příslušným odborným aparátem. Žalovaná nemocnice však není organizační složkou státu, nýbrž subjektem se samostatnou právní subjektivitou. Jedná se o příspěvkovou organizaci, jejímž hlavním úkolem je poskytování zdravotnických služeb. Nejvyšší soud již judikoval, že je-li hlavním úkolem příspěvkové organizace poskytování zdravotnických služeb a není organizační složkou státu, která disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců způsobilých zajišťovat ochranu zájmů České republiky v řízení před soudy, má právo nechat se v řízení zastoupit advokátem, přičemž je vynaložený náklad na odměnu advokáta nákladem účelným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3570/2013, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 13646). Má-li takový subjekt zřízen právní odbor, neznamená to automaticky, že disponuje dostatečným materiálním a personálním zázemím, které by umožňovalo erudovaným způsobem vystupovat v tak specifických a náročných sporech, jakým je spor o náhradu škody za usmrcení. Odvolací soud tak podle Nejvyššího soudu i tuto právní otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11, není v této souvislosti přiléhavý, neboť nálezem řešený případ je v mnoha ohledech odlišný od projednávané věci. Hlavním důvodem zrušení rozhodnutí obecných soudů citovaným nálezem byla okolnost, že se jednalo o spor o bagatelní částku (regulační poplatek), tedy nijak složitý ani skutkově ani právně, náhrada nákladů řízení téměř 10x převýšila žalovanou částku a celý spor vznikl zejména v důsledku necitlivého a nevstřícného přístupu žalující nemocnice, jež mohla vhodnou komunikací se stěžovatelem (žalovaným) odstranit oboustranné nedorozumění účastníků sporu o existenci či neexistenci stěžovatelovy hmotné nouze v době jeho hospitalizace, o což se ostatně ani nepokusila. Ani případné navýšení nákladů řízení v důsledku nesoustředěného postupu soudu, na němž účastníci nenesou vinu, nemůže vést k odepření náhrady nákladů úspěšnému účastníkovi a logicky musí jít k tíži účastníku neúspěšnému.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že dovolací soud o nákladech řízení rozhodl způsobem, který excesivně přesahuje principy spravedlnosti. Nejdůležitější okolností celého případu je skutečnost, že na počátku celého sporu stálo úmrtí poškozené dovolací soud o nákladech řízení rozhodl způsobem, který excesivně přesahuje principy spravedlnosti. Nejdůležitější okolností celého případu je skutečnost, že na počátku celého sporu stálo úmrtí paní K. - maminky, manželky a dcery stěžovatelů a) až d) a osoby aktivně se podílející na chodu stěžovatelky e). Již tato okolnost z případu činí nestandartní případ, k jehož rozhodování není možné přistupovat ryze formalisticky a striktně aplikovat znění zákona, ale lidsky a se snahou najít spravedlivé řešení. Náhlá smrt, ke které došlo na Štědrý den roku 2003, byla natolik závažným zásahem do života rodiny a natolik traumatizující událostí, se kterou není jednoduché se vyrovnat. Okolnosti, za kterých probíhala léčba, stěžovatelé považovali za nestandartní již při pobytu paní K. v nemocnici, což pak vyústilo k podání trestního oznámení vůči ošetřujícímu lékaři MUDr. Husičkovi. Tyto pochyby stěžovatelů byly podpořeny znaleckými posudky, které byly jako důkaz opatřeny v průběhu následného trestního řízení. Z jejich obsahu stěžovatelé obdrželi informaci o tom, že pochybení je možné spatřovat již v konání, resp. nekonání jimi žalované lékařky, která nikdy v průběhu soudního řízení neprojevila lítost nad úmrtím své pacientky ani nad ztrátou, kterou naše rodina utrpěla. Stěžovatelé poukazují na to, že rozhodnutí o jejich povinnosti uhradit tak vysokou náhradu nákladů řízení, není spravedlivé. Úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V daném případě nalézací soud uzavřel, že podaná žaloba nebyla od počátku bezúčelná, neboť její neúspěch závisel na prokázání objektivní příčinné souvislosti mezi postupem lékařky a smrtí její pacientky, což je věcí velmi obtížnou, kterou nemohl laik v příslušném oboru na počátku odhadnout. Stěžovatelé poukazují i na to, že probíhá další řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 13/2010, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy, která vznikla stěžovatelům, b) a c) v důsledku úmrtí jejich maminky. V průběhu tohoto řízení byl vypracován prof. MUDr. Vladimírem Černým, Ph.D., FCCM, znalcem z oboru medicína -anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína, znalecký posudek, z jehož obsahu jednoznačně vyplynul závěr, že mezi úmrtím paní K. a postupem žalované nemocnice je dána příčinná souvislost a že nemocnice při poskytování lékařské péče pochybila. Soud prvního stupně závěry uvedené ve znaleckém posudku bez dalšího převzal a i na jejich základě rozhodl tak, že uložil žalované nemocnici povinnost zaplatit jak stěžovateli b), tak stěžovateli c) 1,000.000 Kč na náhradě nemajetkové újmy. Rozsudek doposud nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním.
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Obecné soudy náležitě odůvodnily své závěry. Samostatné soudní řízení o dalších nárocích stěžovatelů nemůže mít na ústavnost napadených rozhodnutí o nákladech řízení vliv.
8. Ústavní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu