ECLI:CZ:US:2016:2.US.1167.16.1
sp. zn. II. ÚS 1167/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Žandovského, zastoupeného JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem Svatoborská 363, Kyjov, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 3. 2012 č. j. 7 C 136/2009-156 ve znění usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 4. 2012 č. j. 7 C 136/2009-171, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015 č. j. 38 Co 425/2012-283 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 4365/2015-303, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně. Stěžovatel se formálně nedomáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 4365/2015-303, kterým odmítl dovolání stěžovatele. Toto rozhodnutí však přiložil k ústavní stížnosti a ve svém návrhu jej zmiňuje. Ústavní soud tak postupoval pro stěžovatele příznivějším způsobem a zahrnul rozhodnutí Nejvyššího soudu do svého přezkumu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2011 č. j. IV. ÚS 1755/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011 č. j. IV. ÚS 571/11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016 č. j. IV. ÚS 3085/15). Pokud by tak neučinil, musel by Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
2. Okresní soud v Hodoníně rozhodnutím ze dne 21. 9. 2009 č. j. 7 C 136/2009-69 zamítl žalobu o určení vlastnictví k nemovitostem, když dospěl k závěru, že na této žalobě není na straně žalobce dán naléhavý právní zájem. Krajský soud v Brně došel v rozhodnutí ze dne 1. 12. 2011 č. j. 38 Co 9/2010-95 k tomu, že žalobce prokázal právní zájem a proto rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Okresní soud v Hodoníně rozhodnutím ze dne 23. 3. 2012 č. j. 7 C 136/2009-156 ve znění opravného usnesení č. j. 7 C 136/2009-171 vyhověl žalobě a určil, že výlučným vlastníkem nemovitostí pozemku st. A1 o výměře 209 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku st. A2 o výměře 1 501 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku st. A3 o výměře 122 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), budovy č. p. A4 (výroba) nacházející se na pozemku st. A2 a budovy bez čp/če (bydlení) nacházející se na pozemku st. A1, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj katastrální pracoviště Kyjov na LV č. A5 pro katastrální území Kyjov, je město Kyjov. Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Krajský soud v Brně rozhodnutím ze dne 22. 5. 2014, č. j. 38 Co 425/2012-213, ve znění usnesení téhož krajského soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 38 Co 425/2012-218 výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž bylo určeno, že se výlučným vlastníkem budovy bez č. p./č. e. (bydlení) nacházející se na pozemku st. A1 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Kyjov, na LV č. A5 pro obec a katastrální území Kyjov, je město Kyjov, potvrdil. Výrokem III. pak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že výlučným vlastníkem ostatních výše uvedených nemovitostí je město Kyjov. Posledním výrokem IV. pak rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 3996/2014-262 rozhodl tak, že dovolání žalovaného do výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně se zamítá. Rozsudek Krajského soudu v Brně se ve výrocích III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací zpět Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně a rozsudku Nejvyššího soudu podal žalovaný ústavní stížnost. Tu Ústavní soud usnesením ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1120/15 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatel nevyčkal na opětovné rozhodnutí Krajského soudu.
3. Krajský soud v Brně po vrácení věci Nejvyšším soudem potvrdil rozsudkem ze dne 28. 5. 2015 č. j. 38 Co 425/2012-283 rozsudek soudu I. stupně v části výroku I. v níž bylo rozhodnuto, že soud určuje, že výlučným vlastníkem nemovitostí - pozemku st. A1 o výměře 209 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku st. A2 o výměře 1 501 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku st. A3 o výměře 122 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a budovy č. p. A4 (stavba pro výrobu a skladování) nacházející se na pozemku st. A2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj katastrální pracoviště Kyjov na LV č. A5 pro katastrální území Kyjov, je město Kyjov. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 4365/2015-303 odmítnuto. Žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. K zásahu Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci může dojít jen v případě zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační svévoli.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně odporuje zásadě proporcionality. Soud posoudil celou kupní smlouvu ze dne 10. 8. 1994 jako absolutně neplatnou pro vady v proceduře předcházející uzavření kupní smlouvy (nemovité věci uvedené v záměru, rozhodnutí zastupitelstva, smlouvě o smlouvě budoucí a kupní smlouvě se neshodovaly). Při posouzení kupní smlouvy nevzal soud zřetel na to, že jejím předmětem byly vedle varny nemovitosti, které ji velikostí a hodnotou mnohonásobně převyšovaly. Dalším deficitem napadeného rozhodnutí je podle stěžovatele absence zjištění stavu varny v době prodeje. Podrobeno testu racionality, je vyloučeno, že by záměrem, resp. skutečnou vůlí města Kyjov, byl prodej celého objektu pivovaru bez přístupu nebo varny, když pozemek pod varnou předmětem prodeje byl. Dle stěžovatele je ze záměru města Kyjov zřejmé, že město Kyjov zamýšlelo převést objekt pivovaru jako celek včetně varny. Napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť vychází z extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
8. Již v usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1120/15 se Ústavní soud zabýval otázkou platnosti části kupní smlouvy dotýkající se prodeje varny pivovaru. S odkazem na četnou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu došel k závěru, že nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, v nichž zpochybňoval právní názor obecných soudů. Obecné soudy dovodily z obsahu záměru města Kyjov, z rozhodnutí zastupitelstva města Kyjov (zejména ze způsobu stanovení kupní ceny - kupní cena měla být stanovena znaleckým posudkem po odpočtu hodnoty varny a přípočtu hodnoty pozemku) i z bezprostředně následujících událostí skutečnost, že takto vytvořená a projevená vůle města Kyjov nesměřovala k prodeji varny pivovaru. Jelikož se však následně součástí výčtu převáděných nemovitostí v předmětu kupní smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelem a tehdejším starostou města Kyjov (a jeho zástupcem), stal i uvedený objekt varny pivovaru, pak obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že (mimo jiné) v této části je kupní smlouva absolutně neplatná ve smyslu §39 občanského zákoníku z roku 1964, a proto za výlučného vlastníka tohoto objektu určily město Kyjov. Jak vyplývá z podrobného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3996/2014, které odkazuje mj. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4255/2009, v případě převodu obecního nemovitého majetku je esenciální, aby byl co do předmětu a případně co do obcí stanovených podmínek převodu zajištěn věcný soulad mezi zákonem publikovaným záměrem obce a (v tomto případě) zamýšlenou věcně právní dispozicí s obecním nemovitým majetkem, dále soulad mezi rozhodnutím zastupitelstva o předmětném právním úkonu (prodeji nemovitého majetku příslušnému subjektu za stanovených podmínek) a starostou obce uzavřenou (podepsanou) převodní smlouvou. Jestliže starostou uzavřená převodní smlouva coby právní úkon nekoresponduje s obsahem vydaného rozhodnutí zastupitelstva k uzavření takového právního úkonu a týká se přitom podstatných náležitostí daného právního úkonu (určení druhé smluvní strany, převáděných nemovitostí, výše kupní ceny, případně podmínek převodu publikovaných v záměru a posléze obecním zastupitelstvem schválených v rámci rozhodnutí o příslušném majetkoprávním úkonu obce), jde o věcný nesoulad mezi oznámením záměru, resp. rozhodnutím zastupitelstva obce a uzavřenou převodní smlouvou, tedy o situaci, kdy zastupitelstvem obce projevená vůle formou schválení daného právního úkonu je odlišná od obsahu převodní smlouvy, kterou za obce uzavřel (projevil navenek) její starosta. Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je, a to - v případě regulace obecního zřízení podle zákona č. 367/1990 Sb. - od počátku neplatný podle §39 občanského zákoníku z roku 1964, - a v případě regulace obecního zřízení podle zákona č. 128/2000 Sb. podle §41 odst. 2 cit. zák. Ústavní soud se v usnesení ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1120/15 s tímto názorem ztotožnil, neboť z uvedeného nepochybně vyplývá, že starosta (a jeho zástupce) jednali nikoliv ,,v intencích vůle" města Kyjov, nýbrž nad její rámec, a tedy nepřípustně vytvářeli (přesněji řečeno přetvářeli) již vytvořenou a projevenou vůli obce (města Kyjov).
9. V ústavní stížnosti stěžovatel nepřímo namítá, že kupní smlouva měla být případně posouzena jako pouze částečně neplatná podle §41 občanského zákoníku z roku 1964. Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozhodnutí č. j. 38 Co 425/2012-283 odkazuje v této otázce na zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3996/2014, které se posouzení částečné neplatnosti smlouvy také podrobně věnuje. Podle názoru dovolacího soudu podmínky pro aplikaci §41 občanského zákoníku z roku 1964 v posuzovaném případě splněny nebyly. Město Kyjov v publikovaném záměru pod č. 123 vůbec nerozhodlo o prodeji varny na pozemku označeném jako stavební parcela č. A1. Jestliže i přes absenci publikace záměru prodeje této nemovitosti byla varna přesto žalovanému prodána, přičemž vůlí zastupitelstva žalobce bylo prodat všechny specifikované nemovitosti za cenu stanovenou znaleckým posudkem, tj. za celkovou kupní cenu, to vše v situaci, kdy v usnesení nebyl učiněn odkaz na konkrétní znalecký posudek, ani nebylo vyloženo, co se míní "přípočtem hodnoty (kterého) pozemku", pak za dané situace nepřicházela v úvahu aplikace §41 občanského zákoníku z roku 1964 upravující oddělení části neplatného právního úkonu od její (takto případně spatřované) platné části. Celkovou částkou bez specifikace ceny jednotlivých nemovitých věcí je stanovena i kupní cena v kupní smlouvě. Zastupitelstvo žalobce dále mj. oproti publikovanému záměru rozhodlo i o prodeji pozemku označeného jako p. č. B1 o výměře cca 400 m2, takže i v tomto směru kupní smlouva pro obcházení zákona ve smyslu §39 občanského zákoníku z roku 1964 nemůže - jako platný právní úkon - obstát. Nelze také pominout další právně významné okolnosti, a to, že pokud zastupitelstvo žalobce rozhodlo mj. o prodeji ,,p. č. B1 o výměře cca 400 m2", nemohl starosta (se svým zástupcem) v souladu se zákonem o obcích (vůlí žalobce) uzavřít v zastoupení žalobce kupní smlouvu s žalovaným, jejímž předmětem byl mj. prodej ,,díl ,a´ p. č. st. B1 o výměře 917 m2", poněvadž mu nepříslušelo jakékoli dotváření vůle žalobce ohledně majetkoprávní dispozice.
10. Ústavní soud se ztotožňuje s výše uvedeným posouzením a konstatuje, že opačný závěr by byl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v těchto věcech. Srov. např. rozsudek NS ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, dle něhož jestliže v kupní smlouvě, kterou se převádí více nemovitostí, účastníci sjednají cenu jedinou částkou tak, že ve smlouvě není cena jednotlivých nemovitostí nijak specifikována (a to ani odkazem na znalecký posudek) a z povahy převáděných nemovitostí je zřejmé, že nemůže jít o stejné ceny, pak platí, že je-li smlouva neplatná ohledně převodu jedné z nemovitostí, je neplatná i v části týkající se zbývajících nemovitostí.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že rozhodnutím soudů bylo závažným způsobem zasaženo do právní jistoty stěžovatele nesprávným posouzením jeho dobré víry. Soudy měly stěžovateli dobrou víru, zakládající oprávněnou držbu a nabytí nemovitostí vydržením, přiznat. Ústavní soud v této věci konstatuje, že se obecné soudy otázkou dobré víry stěžovatele a s tím souvisejícího možného vydržení nemovitých věcí rovněž dostatečně zabývaly, včetně odkazů na relevantní judikaturu. Jak uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud, procedura, jež předchází obcí zamýšlenému majetkoprávnímu úkonu, stejně jako procedura utváření její vůle coby vůle veřejnoprávní korporace až po proceduru spojenou s vyjádřením této vůle formou učiněného právního úkonu starostou (místostarostou) obce je upravena obecním zřízením, přičemž každá potencionální, tím spíše smluvní strana má objektivně zachovanou možnost ještě před uzavřením příslušného právního úkonu s obcí zjistit (ověřit si), zda právní úkon, jenž za obec činí její starosta (místostarosta), skutečně odpovídá (je v souladu) s vůlí obce tak, jak je zachycena (obsažena) v přijatém usnesení jeho zastupitelstva. Pokud takové elementární prověření druhá smluvní strana neučiní, nemůže se pochopitelně později dovolávat, že smlouvu o převodu nemovitosti uzavírala s obcí v dobré víře, že zákonem stanovené podmínky pro předmětný majetkoprávní úkon ze strany obce byly v daném případě splněny.
12. Další námitka stěžovatele směřuje proti postupu odvolacího soudu, který nevyhověl žádosti o odročení jednání. Za stavu, kdy protistrana byla zastoupena advokátem a kdy odvolací soud měl za to, že pro právní složitost i žalobce coby obec s právním oddělením vynaložila náklady na právní zastoupení advokátem účelně, byla podle stěžovatele porušena rovnost účastníků. Podle §119 občanského soudního řádu může být jednání odročeno jen z důležitých důvodů. Posouzení důvodu žádosti o odročení jednání (zástupce stěžovatele se v tomto případě jako doprovod účastnil se svým synem přijímacích zkoušek na Fakultě tělesné kultury UP v Olomouci) je věcí obecného soudu. Ústavní soud v nevyhovění této žádosti nespatřuje znaky protiústavnosti. Stěžovatel v souvislosti s tím dále namítá, že se Nejvyšší soud v odmítnutí dovolání nevypořádal s námitkou, že mu byla odňata možnost jednat před soudem. Dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost ve smyslu §237 občanského soudního řádu. Z dovolání podaného stěžovatelem nevyplývá, že by stěžovatel tuto námitku uplatnil v dovolání, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Postup dovolacího soudu byl tak zcela v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu.
13. Ústavní soud po zhodnocení všech námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Obě rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, včetně odkazů na dosavadní judikaturu a která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele i dalších účastníků řízení a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozhodnutí. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení práva na spravedlivý proces ani práva na ochranu vlastnictví, jak namítá stěžovatel. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti není možno vyhovět ani návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu