ECLI:CZ:US:2016:2.US.1410.16.1
sp. zn. II. ÚS 1410/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Nekolného, zastoupeného JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem se sídlem Mrázova 9, Litoměřice, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 21. 3. 2016, č. j. ZT 44/2016-19, za účasti Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující procesní podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích (dále též "okresní státní zastupitelství") zamítlo jako nedůvodnou jeho stížnost proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Ústeckého kraje, územní odbor Litoměřice, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "Policie"). Citovaným usnesením Policie proti stěžovateli zahájila trestní stíhání pro spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto zločinu se stěžovatel měl dopustit tím, že si v úmyslu získat majetkový prospěch v průběhu roku 2012 půjčil od poškozené celkovou částku ve výši 3 mil. Kč s příslibem jejího vrácení, přičemž však až po splatnosti vystavených směnek a po několika urgencích uhradil pouze dvě splátky ve výši 1 mil. Kč a způsobil tak škodu v celkové výši 2 mil. Kč, když poškozenou uvedl v omyl a zamlčel jí podstatné skutečnosti týkající se jeho finanční situace, byť mu muselo být známo, že svému závazku nemůže dostát.
2. Stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva; konkrétně měl být porušen čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a také čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v nedostatečném odůvodnění citovaného usnesení, kdy z něj není patrný úplný rozsah provedeného přezkumu a není vypořádána veškerá argumentace stěžovatele. Zejména prý okresní státní zastupitelství vycházelo jen z informací svědčících v neprospěch stěžovatele a opomenulo informace pro něj příznivé. Nedostatečné je zejména tvrzení ohledně subsidiarity trestní represe.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení okresního státního zastupitelství však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí i se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V prvé řadě musí Ústavní soud z hlediska ústavněprávního přezkumu ústavní stížností napadeného usnesení konstatovat, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
6. Podobně Ústavní soud tuto zdrženlivost prolomil při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/102 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471), na který stěžovatel výslovně odkazuje]. Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom podle naposledy citovaného nálezu spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.
7. Současně je nicméně třeba zdůraznit, že pokud jde o otázku podrobnosti odůvodnění napadeného usnesení okresního státního zastupitelství, jehož nedostatečnost stěžovatel namítá, tak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na tato usnesení nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu totiž rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§176 trestního řádu; srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání. Co se pak týká jednotlivých námitek stěžovatele, konstatuje Ústavní soud, že tyto námitky bude mít nepochybně možnost v dostatečné míře uplatnit v dalším průběhu trestního řízení, jelikož v něm budou muset orgány činné v trestním řízení posoudit, které z důkazních prostředků svědčí proti stěžovateli, a naopak které jsou pro něj příznivé. Bylo by proto značně předčasné, aby se touto otázkou zabýval již nyní Ústavní soud.
8. S ohledem na shora uvedenou zdrženlivost Ústavního soudu v této fázi trestního řízení je proto třeba konstatovat, že okresní státní zastupitelství v odůvodnění napadeného usnesení náležitě popsalo skutková zjištění, dostatečně uvedlo, z jakých důvodů (právních i faktických) postačují získané poznatky k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a adekvátně tak vymezilo skutek, pro který byl stěžovatel obviněn. Zejména se okresní státní zastupitelství vyjádřilo k okolnostem, které stěžovateli údajně zabránily ve splnění závazku, a zdůraznilo, že významnou skutečností zde byla krátká doba splatnosti směnek s ohledem na zjištěné majetkové poměry stěžovatele. Okresní státní zastupitelství poukázalo rovněž na to, že argumentoval-li stěžovatel dopravní nehodou jakožto okolností, která mu zabránila splatit dluh, došlo k ní teprve po splatnosti první směnky a i pokud by byla připuštěna možnost, že během této nehody došlo ke ztrátě finančních prostředků, jednalo se o výrazně menší částku, než kterou dlužil. K námitce stěžovatele ohledně subsidiarity trestní represe konečně okresní státní zastupitelství uvedlo, že jedna věc je strategie poškozené při vymáhání své pohledávky a druhou povinnost policejního orgánu zahájit trestní stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin.
9. Lze tak učinit závěr, že postup orgánů činných v trestním řízení (okresního státního zastupitelství, ale ani Policie) v žádném případě nesvědčí o libovůli či o zřejmém odepření spravedlnosti, které by byly teprve důvodem ke zcela výjimečnému zásahu Ústavního soudu do přípravné fáze trestního procesu a dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení tak ve věci stěžovatele netrpí zjevným excesem, který by byl způsobilý dosahovat ústavní intenzity.
10. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu