ECLI:CZ:US:2016:2.US.2586.14.1
sp. zn. II. ÚS 2586/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Slováčka, advokáta sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, zastoupeného Mgr. Luborem Tichým, advokátem sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2014 sp. zn. 61 To 168/2014 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. dubna 2014 sp. zn. 3 T 71/2013, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. 3 T 71/2013 bylo v předmětné trestní věci rozhodnuto o přiznání mimosmluvní odměny stěžovateli (v řízení před obecnými soudy obhájce odsouzeného) za obhajobu a náhrady hotových výdajů ve výroku I. přesně specifikovaných v celkové výši 12 705 Kč (výrok I.) a o nepřiznání mimosmluvní odměny za obhajobu a náhrady hotových výdajů stěžovateli v celkové výši 10 139 Kč ve výroku II. přesně specifikovaných (výrok II.).
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. 61 To 168/2014 bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele proti usnesení obvodního soudu ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. 3 T 71/2013 v dané trestní věci tak, že podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se napadené usnesení zrušuje pouze ve výrokové části pod bodem II. a znovu se rozhoduje tak, že podle §151 odst. 3 trestního řádu se stěžovateli za obhajobu odsouzeného přiznává náhrada cestovních výdajů a náhrada za promeškaný čas celkem ve výši 1 911 Kč (výrok I.). Ve výroku II. bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává mimosmluvní odměna a náhrada hotových výdajů celkem ve výši 6 800 Kč, mimo jiné i za sepis právního rozboru ve věci dne 22. 10. 2013 ve výši 1 200 Kč.
II. Námitky stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že mimo jiné požadoval, aby mu byla přiznána odměna za sepsání právního rozboru věci. Odměnu za tento úkon právní služby mu soud prvního stupně nepřiznal, neboť podle něj není úkonem právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1991 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatel proti rozhodnutí soudu prvního stupně brojil stížností, v níž zdůraznil, že advokátní tarif naopak sepsání právního rozboru věci explicitně uvádí v §11 odst. 1 písm. h) advokátního tarifu jako úkon právní služby, za který advokátovi náleží mimosmluvní odměna v nekrácené výši. Městský soud sice stěžovatelově stížnosti zčásti vyhověl, nicméně k otázce nepřiznané odměny za právní rozbor věci se ve svém rozhodnutí vůbec nevyjádřil, aniž za něj stěžovateli přiznal požadovanou odměnu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009 (spisovou značku stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl), ve kterém Ústavní soud zdůraznil povinnost soudu svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závaznosti. Stěžovatel je toho názoru, že v předmětné věci došlo k tomu, že soud prvního stupně při nepřiznání odměny za sepis právního rozboru věci postupoval v přímém rozporu se zákonem, a když proti tomuto postupu stěžovatel brojil, soud druhého stupně rozhodnutí soudu prvního stupně v této části potvrdil, aniž vzal stěžovatelovy námitky proti nezákonnosti na zřetel. Pokud ani soud druhého stupně nezhodnotil námitky stěžovatele a neodůvodnil jejich irelevantnost, založil tímto protiústavnost svého rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele oba soudy tím, že stěžovateli nepřiznaly požadovanou odměnu za úkon právní služby, aniž její nepřiznání jakkoli odůvodnily, zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
III. Vyjádření účastníků řízení
5. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření městského soudu a obvodního soudu.
6. Obvodní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, resp. na odůvodnění rozhodnutí městského soudu, vydaných v předmětné věci.
7. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že neshledal důvodnou námitku stěžovatele ohledně sepsání právního rozboru věci a zcela se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v trestním řízení nejde o úkon právní služby dle platného advokátního tarifu, neboť práva a povinnosti obhájce jsou uvedeny v ustanovení §41 trestního řádu a tudíž obhájce právní rozbor věci mohl učinit například při prostudování spisu při skončení vyšetřování, popř. při účasti při vyšetřovacích úkonech v přípravném řízení nebo při jednání před soudem, nikoli však samostatným podáním, které městský soud považuje jako účelové navyšování odměny obhájce, nikoli řádné zastupování klienta, jemuž byl obhájce ustanoven a který posléze tuto obhajobu musí zaplatit. Navíc s ohledem na zásadu "soud zná právo" je právní rozbor věci v trestním řízení zcela nadbytečný.
8. Zaslaná vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k replice. Stěžovatel Ústavnímu soudu ve stanovené lhůtě repliku nezaslal.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V. Vlastní posouzení věci
10. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
14. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, a usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05).
15. V nálezu ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 1203/11 (N 117/61 SbNU 711) Ústavní soud vyslovil, že ačkoli pro ústavněprávní přezkum nákladů řízení deklaruje Ústavní soud zvláštní zdrženlivost v případných zásazích, dává současně najevo, že rozhodnutí obecných soudů, jež trpí vadami kvalifikovanými, mají přesto potenciál zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a konečně i do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Takovou kvalifikovanou vadou je mimo jiné to, že odůvodnění nákladového výroku vůbec absentuje anebo je výrazem nedostatečného seznámení se s obsahem spisu, jestliže soud pomine v advokátním zastoupení učiněné podání účastníka, a náhradu nákladů řízení mu nepřizná na základě zjevně nesprávného úsudku, že mu takové náklady nevznikly.
16. V nálezu ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431) Ústavní soud vyslovil, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž soudy se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Jestliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje (obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03, sp. zn. I. ÚS 74/06, sp. zn. III. ÚS 529/06, sp. zn. I. ÚS 2568/07).
17. V souzené věci stěžovatel namítá, že mu obecné soudy nepřiznaly odměnu za jeden úkon právní služby - sepsání právního rozboru věci, přičemž městský soud tento svůj závěr ve svém rozhodnutí neodůvodnil a s námitkami stěžovatele se nevypořádal.
18. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že za sepsání právního rozboru věci ze dne 22. 10. 2013 nebyla stěžovateli přiznána odměna ani náhrada hotových výdajů, protože nejde o úkon právní služby ve smyslu advokátního tarifu. Městský soud nepřiznání odměny za sepsání právního rozboru věci nijak neodůvodnil a tento nedostatek je proto nutno tomuto soudu vytknout.
19. Ačkoli Ústavní soud respektuje požadavek, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž jsou založena, který je součástí základního práva na spravedlivý proces, v posuzované věci je toho názoru, že nepřiznání stěžovateli odměny za jeden úkon v hodnotě 1 200 Kč, jež představuje bagatelní částku, samo o sobě nemůže dosáhnout intenzity porušení ústavnosti, tedy porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a vlastnického práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
20. Ve své judikatuře Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
21. Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (v daném případě čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je zpravidla vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové dle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nepřiznání bagatelní částky ve výši 1 200 Kč.
22. Ústavní soud se dále ztotožňuje s názorem obvodního soudu a městského soudu obsaženým usnesení obvodního soudu a ve vyjádření městského soudu k podané ústavní stížnosti, že sepsání právního rozboru věci v trestním řízení nelze považovat za úkon právní služby dle advokátního tarifu; právní rozbor věci učiněný samostatným podáním by bylo nutno hodnotit jako účelové navyšování odměny obhájce, nikoli řádné zastupování klienta, jemuž byl obhájce ustanoven a který posléze tuto obhajobu musí zaplatit.
23. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
24. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu