ECLI:CZ:US:2016:2.US.2751.13.2
sp. zn. II. ÚS 2751/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Reného Budjače, zastoupeného JUDr. Tomášem Havelkou, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 8, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. července 2013 č. j. 1 ZT 181/2013-42, za účasti Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, neboť má za to, že "narušuje princip právní jistoty, který je imanentní právnímu státu".
Rubrikovaným usnesením státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem zamítl stížnost stěžovatele (a dalších spoluobviněných) proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. OKFK-282/TČ-2012-252201, kterým bylo vůči stěžovateli (a dalším spoluobviněným) zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle ustanovení §255a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona.
Stěžovatel výše uvedený ústavněprávní deficit spatřuje v tom, že ačkoliv podle respektovaného komentáře k trestnímu zákonu (jehož autory jsou tři soudci Nejvyššího soudu a jejž se často ve svých rozhodnutích dovolává i Ústavní soud) je k naplnění předmětné skutkové podstaty nutné zavinění ve formě úmyslu (přičemž vědomá nedbalost postačí pouze v případě způsobení značné škody), orgány činné v trestním řízení zahájily proti stěžovateli (a dalším spoluobviněným) trestní stíhání, přestože z napadeného usnesení státního zástupce je zřejmé, že jejich jednání mohlo nést toliko znaky jednání nedbalostního. Navíc stěžovatel namítá, že státním zástupcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 747/2008 bylo vydáno až poté, co se stěžovatel a další spoluobvinění měli inkriminovaného jednání dopustit. Prizmatem principu právní jistoty proto bylo dle názoru stěžovatele namístě ve vztahu k době, kdy neexistovala relevantní judikatura, vycházet ze stanoviska uznávaného komentáře sepsaného renomovanými odborníky, a tedy dospět k závěru, že se stěžovatel mu za vinu kladné trestné činnosti nedopustil, neboť jeho jednání zjevně nenese znaky jednání úmyslného.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Pokud proto - např. z důvodu materiální stránky principu subsidiarity - v dané věci nepřipadá do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení.
Usnesení, kterým se podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení. Ústavnímu soudu tak přísluší se zabývat otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 62/95, IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03, dostupná na http://www.usoud.cz). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Kasační intervence Ústavního soudu má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05). Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání tak lze prolomit jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02, N 105/30 SbNU 471). K takové situaci však v projednávaném případě - zjevně - nedošlo.
Pokud se stěžovatel (byť to explicitně nenamítá, nicméně ze samotného podání ústavní stížnosti lze takovou námitku dovodit) domnívá, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho ústavně zaručená práva již samotným zahájením trestního stíhání, Ústavní soud konstatuje, že dle jeho názoru policejní orgán ve svém usnesení dostatečně podrobně popsal, na základě jakých skutečností dospěl k rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a jak měli podle něj obvinění naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Jelikož zahájení trestního stíhání je ze své povahy ranou fází trestního řízení, je zřejmé, že skutečnosti, odůvodňující trestní stíhání, nelze mít postaveny na jisto. Jejich další posouzení, včetně posouzení právního, bude úlohou orgánů činných v trestním řízení; v konečné fázi je pak podrobeno přezkumu obecných soudů. Obdobný závěr je pak namístě učinit i ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení státního zástupce, jímž byly stížnosti stěžovatele a dalších spoluobviněných zamítnuty, přičemž z obsahu tohoto usnesení je zřejmé, že státní zástupce svoje rozhodnutí dostatečně odůvodnil, přičemž se neopomněl náležitě vypořádat s konkrétními námitkami obviněných (primárně poukazujících na promlčení inkriminované trestné činnosti).
Ve vztahu ke stěžejní námitce artikulované stěžovatelem v ústavní stížnosti (stejně jako předtím ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu), akcentující doktrinální závěry kontrérní závěru učiněnému státním zástupcem v napadeném usnesení, postačí odcitovat z části usnesení ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1466/2008, ve kterém Nejvyšší soud především neshledal důvodnou námitku obviněného, že ustanovení §255a odst. 1 trestního zákona "spojuje nedbalostní zavinění pouze se způsobením následku (účinku) v podobě značné škody na cizím majetku, přičemž ohledně jednání, které vedlo k tomuto následku (účinku), musí být dáno u pachatele zavinění ve formě úmyslu. Tento názor obviněného sice vychází z odborné literatury, v níž se ovšem poukazuje na problematickou formulaci citovaného ustanovení, která by mohla nasvědčovat uvedenému výkladu, nicméně závěr o nutnosti úmyslného porušení důležité povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek je v literatuře vyjádřen jen s určitou mírou pochybností, nikoli snad kategoricky (srov. Šámal , P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1542, kde se mimo jiné konstatuje: "... by zde proto trestnost měla být podmíněna úmyslným porušením uvedené povinnosti ..."). V soudní praxi však nyní převládl právní názor, podle něhož u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle 255a odst. 1 tr. zák. se zavinění z vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.] vztahuje nejen k následku, resp. k účinku spočívajícímu ve způsobení značné škody, ale i k jednání pachatele včetně porušení důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku uložené pachateli podle zákona nebo jím smluvně převzaté (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 747/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008). Zmíněný závěr se přitom opírá o gramatický, logický, historický a teleologický výklad citovaného ustanovení, resp. vychází z jeho slovní formulace "způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku". Trestní zákon výslovně uvozuje skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák. slovy "Kdo z vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.] ...", která se z hlediska dalšího textu tohoto ustanovení týkají celé základní skutkové podstaty uvedeného trestného činu, takže s ohledem na ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. se nedbalostní forma zavinění vztahuje nejen k následku (účinku), ale i k jednání jako dalšímu znaku objektivní stránky trestného činu."
Z výše uvedených důvodů je namístě zdůraznit, že závěry učiněné v ústavní stížností napadeném usnesení státního zástupce nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, a nemají za následek porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu