ECLI:CZ:US:2016:2.US.318.15.1
sp. zn. II. ÚS 318/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Otto Nováčka, zastoupeného JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Sušilova 1609/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 32 Cdo 2356/2014-234, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2013, č. j. 15 Co 494/2012-179, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2011, č. j. 17 C 419/2009-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil Kateřině Erbenové, Martě Erbenové a Ivetě Erbenové (zde vedlejší účastnice) povinnost uhradit mu společně a nerozdílně částku ve výši 96.160,- Kč s příslušenstvím, představující dosud neuhrazenou část ceny za provedení díla dle smlouvy o dílo ze dne 30. 7. 2004.
4. Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2011, č. j. 17 C 419/2009-106, zamítnuta, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva o dílo je neplatným právním úkonem, když příloha č. 1, která měla být součástí smlouvy a v níž měl být podrobněji specifikován předmět díla, nebyla nikdy písemně akceptována oběma smluvními stranami, a to přesto, že se strany dohodly na tom, že veškeré změny a doplňky smlouvy budou činěny toliko písemně. Obiter dictum pak soud prvního stupně uvedl, že by žalobě nemohl vyhovět ani v případě, že by shledal předmětnou smlouvu o dílo platnou, přičemž podrobně rozvedl důvody, které jej k takovému závěru vedly.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2013, č. j. 15 Co 494/2012-179, potvrzeno, když odvolací soud změnil toliko nákladový výrok soudu prvního stupně. Byť odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně stran neplatnosti smlouvy o dílo, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nárok stěžovatele na doplatek ceny díla není dán. Dle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že původní ustanovení smlouvy o dílo ze dne 30. 7. 2004, které obsahovalo ujednání o právu stěžovatele na doplatek ceny díla ve výši 96.160,- Kč za tam blíže specifikovaných podmínek, včetně výslovného ujednání o možnosti změny sjednané ceny, bylo kompletně změněno v dodatku smlouvy č. 1 ze dne 30. 7. 2005. Dle tohoto dodatku se smluvní strany dle názoru odvolacího soudu dohodly na změně ceny díla na 24.680,- Kč měsíčně po dobu platnosti tohoto dodatku (tj. po dobu šesti měsíců), bez jakéhokoli ujednání o případných dalších nárocích stěžovatele jako zhotovitele či odkazu na část původních cenových ujednání, např. ve vztahu k původně sjednanému doplatku ceny díla. Z právě uvedeného pak odvolací soud dovodil, že stěžovatel měl dle smlouvy o dílo, včetně jejího dodatku č. 1, nárok na zaplacení ceny díla za dobu od 30. 7. 2004 do 31. 1. 2006 ve výši 348.080,- Kč, přičemž ve skutečnosti obdržel za tuto dobu částku ve výši 363.400,- Kč. Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
6. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 32 Cdo 2356/2014-234, pro vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, odmítnuto.
III.
7. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, a tedy neprokázal oprávněnost žalovaného finančního nároku. V této souvislosti stěžovatel namítl, že soud prvního stupně v řízení neprovedl všechny jím navrhované důkazy, a proto nemohl dojít k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, navíc za situace, kdy důkazní břemeno ohledně prokázání skutečností, že právní předchůdce vedlejších účastnic plnil řádně své povinnosti vyplývající ze smlouvy, a stěžovateli proto nemohlo vzniknout právo na úhradu doplatku ceny díla, tížilo vedlejší účastnice, nikoli stěžovatele. Stěžovatel se ohradil rovněž proti závěru soudu prvního stupně, dle něhož stěžovatel neunesl důkazní břemeno proto, že soudu včas (tj. předtím, než došlo ke koncentraci řízení) nenavrhl jako důkaz znalecký posudek. K tomu stěžovatel uvedl, že i poté, co došlo ke koncentraci řízení, bylo dle §120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), povinností soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel upozornil na to, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v jeho zamítavém výroku, avšak učinil tak z jiného důvodu než soud prvního stupně, a to aniž by před vydáním svého rozhodnutí účastníky se svým právním názorem seznámil a umožnil jim se k tomuto právnímu názoru vyjádřit. Ve vztahu k právě uvedenému pak stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu [konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93) a nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65)], z níž vyplývá, že dospěje-li odvolací soud k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně, je tato skutečnost důvodem pro kasační rozhodnutí odvolacího soudu tak, aby účastníkům řízení byla otevřena možnost se k tomuto novému právnímu názoru vyjádřit a případně též navrhnout potřebné důkazy. Stěžovatel konečně soudům vytkl též to, že tyto vyložily předmětná ustanovení smlouvy o dílo formalisticky, v rozporu se zákonnými pravidly pro výklad právních úkonů a bez toho, že by zjišťovaly skutečnou vůli smluvních stran a zohlednily konkrétní okolnosti, za nichž byla smlouva (vč. dodatků) uzavřena a následně realizována.
IV.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. V podrobnostech pak Ústavní soud k námitkám stěžovatele uvádí následující.
11. Ústavní soud předně nemohl přisvědčit námitce, že odvolací soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrdil, avšak učinil tak s jiným odůvodněním, než o jaké své rozhodnutí opřel soud prvního stupně (namísto aby jej odvolací soud zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení), čímž měl stěžovatele zbavit možnosti vůči novému právnímu posouzení odvolacího soudu skutkově a právně argumentovat. To proto, že odvolací soud postupoval z pohledu Ústavního soudu zcela v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, konkrétně s ustanovením §219 občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.
12. Jde-li o odkaz stěžovatele na právní závěry vyslovené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 a sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999, pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že odkaz na tato rozhodnutí není v nyní souzené věci přiléhavý, neboť obě stěžovatelem namítaná rozhodnutí se váží k ustanovení §219 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005, podle něhož platilo, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, bylo-li věcně správné. Tato právní úprava však byla zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, novelizována tak, že nově je odvolací soud oprávněn odvoláním napadené rozhodnutí potvrdit, je-li "ve výroku" věcně správné. Tato zdánlivě nepatrná změna §219 občanského soudního řádu s sebou přinesla významné a dalekosáhlé důsledky, neboť odvolací soud má nově potvrdit nejen rozhodnutí soudu prvního stupně, které je založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale kupř. i rozhodnutí, které je postaveno na nesprávném právním názoru, avšak přesto je co do výroku správné. Touto novelizací tak byla překonána letitá judikatura Ústavního soudu, na niž odkazoval také stěžovatel a podle které byla změna právního náhledu odvolacího soudu důvodem pro jeho kasační rozhodnutí [shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 2502/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 52/56 SbNU 561)].
13. Ústavní soud považuje za nutné doplnit, že nová úprava §219 občanského soudního řádu ovšem nikterak nezasáhla do zákazu překvapivých rozhodnutí, resp. do požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné a tito měli možnost se k němu vyjádřit. Ústavní soud však nemá za to, že by rozhodnutí odvolacího soudu napadené nyní posuzovanou ústavní stížností bylo rozhodnutím, k němuž se stěžovatel neměl možnost vyjádřit a uplatnit právní argumentaci ve svůj prospěch. To proto, že skutečnost, že ujednání o ceně díla obsažené ve smlouvě o dílo ze dne 30. 7. 2004, o nějž stěžovatel opíral svůj nárok na zaplacení dosud neuhrazené části ceny díla ve výši 96.160,- Kč, bylo kompletně změněno a nahrazeno ujednáním obsaženým v dodatku smlouvy č. 1 ze dne 30. 7. 2005, na níž následně odvolací soud postavil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby stěžovatele, byla již od počátku řízení namítána vedlejšími účastnicemi, a to jak v rámci řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci jejich vyjádření k odvolání stěžovatele. Stěžovatel tak měl dle názoru Ústavního soudu možnost se k této námitce vedlejších účastnic, mj. na níž tyto stavěly svou procesní obranu a které následně přisvědčil též odvolací soud, vyjádřit. Ústavní soud proto nemohl uzavřít, že by stěžovateli bylo odepřeno právo být slyšen před soudem a právo vyjádřit se ke své věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
14. Důvodnou Ústavní soud neshledal ani námitku, že by soudy interpretovaly předmětná ustanovení smlouvy o dílo a jejích dodatků formalisticky, v rozporu se zákonnými pravidly pro výklad právních úkonů a bez toho, že by zjišťovaly skutečnou vůli smluvních stran a zohlednily konkrétní okolnosti, za nichž byla smlouva (vč. dodatků) uzavřena a následně realizována, neboť žádné z právě naznačených pochybení se dle názoru Ústavního soudu z obsahu napadených rozhodnutí nepodává. Jde-li o argumentaci stěžovatele vztahující se k otázce výkladu předmětných ujednání, pak má Ústavní soud za to, že tato představuje toliko nesouhlas stěžovatele s právním názorem odvolacího soudu, jehož věcného přezkumu se stěžovatel po Ústavním soudu nyní domáhá. Tato pravomoc však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již bylo uvedeno výše.
15. Jde-li o námitku, jíž stěžovatel brojí proti závěru soudu prvního stupně, dle něhož stěžovatel neunesl důkazní břemeno, a s ní související tvrzení stěžovatele, že to nebyl on, koho důkazní břemeno tížilo, že soud prvního stupně neprovedl všechny jím navržené důkazy a že bylo povinností soudu, aby i při koncentraci řízení provedl jiné než účastníky navržené důkazy (zde znalecký posudek), pokud potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo, pak se Ústavní soud těmito námitkami nezabýval. To proto, že tyto námitky se vztahují k závěru, na němž soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil, když tento žalobu stěžovatele zamítl proto, že shledal smlouvu o dílo ze dne 30. 7. 2004 absolutně neplatnou. Závěr o tom, že stěžovatel neprokázal oprávněnost žalovaného nároku, neboť ohledně určitých skutečností neunesl důkazní břemeno, soud prvního stupně uvedl toliko obiter dictum. Rovněž odvolací soud založil své rozhodnutí na zcela jiném závěru, než že by stěžovatel neunesl důkazní břemeno, jak uvedeno shora. Ústavní soud se proto těmito námitkami stěžovatele blíže nezabýval, neboť i v případě, že by dospěl k závěru stran jejich důvodnosti, by tato skutečnost nemohla nic změnit na výsledku řízení.
16. Pokud pak jde o rozhodnutí dovolacího soudu, ve vztahu k tomuto rozhodnutí stěžovatel ve své ústavní stížnosti nenabídl žádnou ústavněprávní argumentaci, byť zrušení tohoto rozhodnutí rovněž navrhl. Postačí proto uvést, že Ústavní soud ani ve vztahu k tomuto rozhodnutí neshledal důvody pro kasační zásah (shodně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2675/15 ze dne 12. 1. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V.
17. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu