ECLI:CZ:US:2016:2.US.3401.15.1
sp. zn. II. ÚS 3401/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Dalibora Mlejnského, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, kterou se domáhá vyslovení (I.) zákazu Policii České republiky pokračovat v porušování jeho práva na nakládáním se zadrženými věcmi a (II.) příkazu vrátit stěžovateli věci, které mu byly odňaty v rámci dříve uskutečněných domovních prohlídek, za účasti Policie České republiky - Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky (dále jen "policie") porušovat základní práva stěžovatele na disponování s majetkem a přikázal Policii České republiky vrátit věci, které mu byly odňaty v rámci domovní prohlídky provedené dne 2. 10.2013 na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 0 Nt 6055/2013, v rámci prohlídky jiných prostor provedené dne 2. 10. 2013 na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 0 Nt 6541/2013, a dále v rámci prohlídky jiných prostor provedené dne 18. 11. 2013 na základě nařízení Státního zastupitelství v Linci, Rakouská republika ze dne 13. 11. 2013, č. j. 5 HSt 7/13 h, realizované na základě žádosti o právní pomoc Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 11. 2013, čj. 1 KZN 206/2012-351.
2. Stěžovatel se domáhal vrácení zajištěných věcí naposledy podáním ze dne 29. 7. 2015, jímž žádal Vrchní státní zastupitelství v Praze, aby vykonalo dohled nad postupem Městského státního zastupitelství v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 1 KZN 110/2015 dle ustanovení §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). V odpovědi na toto podání Vrchní státní zastupitelství označilo jako zcela nepřiléhavé tvrzení stěžovatele, že v době, kdy byly realizovány předmětné prohlídky, zde nebylo důvodné podezření, že by se v místech, kde byly tyto prohlídky prováděny, mohly nacházet konkrétní věci mající souvislost s prověřovanou trestnou činností. Dále pak uvedlo, že nelze dojít k závěru, že by zajištění předmětných věcí již nebylo k dalšímu řízení třeba, resp. že by nepřicházelo do úvahy jejich propadnutí nebo zabrání, přičemž dodalo, že teprve poté, co budou provedeny veškeré potřebné úkony tohoto probíhajícího řízení, bude možno o osudu těchto zajištěných věcí rozhodnout. Proto vrchní státní zastupitelství shledalo podnět stěžovatele nedůvodným a naopak postup městského státního zastupitelství zákonným a nepřijalo vůči němu žádná další opatření.
3. Uvedený postup policie a státního zastupitelství dle stěžovatele porušil jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny; dále se stěžovatel dovolává též čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel má za to, že s ohledem na délku vedeného trestního řízení a délku zajištění předmětných věcí již tyto nejsou k dalšímu řízení třeba a nepřichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání, protože u nich orgány činné v trestním řízení neprokázaly spojitost s jakoukoliv trestnou činností, byť na počátku řízení se o takové podezření opíraly. Proto stěžovatel soudí, že by mu měly být vráceny, kdy navíc namítá, že důvodnost trvání zajištění dotčené orgány odůvodnily toliko obecným konstatováním, že věc je stále ve stadiu prověřování a díky její složitosti nemohlo být doposud rozhodnuto o dalším procesním postupu. Pokud jde o věci odňaté v Rakousku a převezené do České republiky, tak tyto věci drží policie neoprávněně, neboť není najisto postaveno, že příkaz k prohlídce jiných prostor vydaný dožádaným rakouským justičním orgánem je zákonný a důvodný. Nadto tento příkaz nebyl doposud stěžovateli doručen, a to i přesto, že o uvedeném pochybení jsou české orgány činné v trestním řízení informovány, takže ten nemohl uplatnit své zákonné právo na opravný prostředek. Orgány činné v trestním řízení tak vůči stěžovateli překračují své zákonné oprávnění vymezené trestním řádem. Závěrem pak stěžovatel vytýká, že ani po třech letech vedeného trestního řízení se k údajnému podezření z trestné činnosti směřujícímu proti jeho osobě nemohl vyjádřit, tedy ani k charakteru a původu věcí odňatých v rámci výše specifikovaných prohlídek, v čemž rovněž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s dosavadním postupem orgánů činných v tomto trestním řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoliv pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak napravit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13).
7. Majetkové zajišťovací instituty, upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu, Ústavní soud obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72).
8. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04). Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení musí posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků.
9. V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 a další). Kritérium přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku má přitom i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02). K tíži obviněných, a tím spíše k tíži jiných subjektů dotčených trestním řízením, totiž nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti, kdy by neúměrné prodlužování vyšetřování takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem, a mohlo by založit nepřiměřenost předmětného zásahu (srov. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07).
10. Výše citovaných závěrů judikatury zdejšího soudu se v nyní posuzované věci dovolává též stěžovatel. Po zvážení všech relevantních skutečností však Ústavní soud dospěl k závěru, že zásah do jeho vlastnických práv nadále splňuje požadavek proporcionality a nelze jej tedy označit za protiústavní. Takto musí Ústavní soud zdůraznit, že z jednotlivých vyjádření státních orgánů (především policie a státního zastupitelství) vydaných v průběhu dotčeného trestního řízení vyplývá, že zajištění předmětných věcí je důvodné, a to s ohledem na stav tohoto řízení a prověřovanou trestnou činnost. Stejně tak ve výše citovaném vypořádání posledního stěžovatelova podnětu vrchní státní zastupitelství (byť jen ve stručnosti) vyložilo, s oporou v provedených vyšetřovacích úkonech, jaké konkrétní skutečnosti nasvědčují tomu, že je dán důvod k zajištění předmětných věcí s ohledem na úroveň podezření ze spáchání trestné činnosti stěžovatelem, kdy též přiléhavě připomnělo, že toto podezření zvyšuje již fakt, pokud fyzická osoba podezřelá z trestné činnosti spojené z korupcí, úplatného zneužívání pravomoci úřední osoby či legalizace výnosů z trestné činnosti, alokuje finanční prostředky v řádech desítek milionů korun, a to nikoli na bankovních účtech, ale ve formě hotovosti uložené např. v domácnosti nebo v bezpečnostních schránkách v zahraničí. V daném případě je přitom nezbytné vzít v úvahu komplikovaný charakter a také závažnost trestné činnosti. To se logicky projevuje i v komplikovaném průběhu samotného vyšetřování předmětné trestné činnosti, včetně jeho délky.
11. Stěžovatelovi lze proto přisvědčit pouze v tom směru, že v době rozhodování Vrchního státního zastupitelství v Praze již trvalo zajištění finančních prostředků delší dobu. Nicméně nelze již souhlasit s jeho názorem, že by tato doba byla s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu zjevně nepřiměřená. Časový aspekt trvání zajištění totiž nelze vnímat izolovaně, nýbrž je třeba zohlednit specifické okolnosti každého trestního řízení (v daném případě je nezbytné vzít v úvahu především komplikovaný charakter a také závažnost trestné činnosti). Ačkoliv tedy plynutím času legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení ubývá a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce, tak do takového stavu, kdy by druhý uvedený faktor převýšil onen prvý zmíněný, doposud případ stěžovatele nedospěl, neboť doba zajištění předmětných věcí prozatím není zjevně nepřiměřená okolnostem případu a průběhu vyšetřování. Uvedené však samozřejmě nevylučuje, že v budoucnu nutnost garance základních práv stěžovatele již převáží, kdy tento časový faktor musí ve svých postupech a úvahách náležitě zohledňovat též orgány činné v trestním řízení a v tomto směru jej musí reflektovat při posuzování důvodnosti dalšího trvání zajištění dotčených věcí dle příslušných ustanovení trestního řádu tak, aby se jednalo i nadále o přiměřené omezení vlastnického práva stěžovatele.
12. Pokud pak jde o námitky ohledně věcí odňatých stěžovateli v Rakousku a převezených do České republiky, platí totéž co výše uvedené, kdy pouze okrajem musí Ústavní soud odmítnout námitku stěžovatele, že dotčený příkaz k prohlídce jiných prostor mu nebyl doposud doručen, neboť sám stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal jako přílohu inkriminované rozhodnutí soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 0 Nt 6548/2013, jímž je tato prohlídka nařízená. Stěžovatel tedy zjevně ve své dispozici tento příkaz má, přičemž pokud by snad zpochybňoval postup rakouských orgánů, tak k jejich přezkumu nejsou české orgány (a to ani Ústavní soud) v této fázi řízení příslušné.
13. Stejně tak musí Ústavní soud odmítnout tvrzení stěžovatele, že se doposud nemohl vyjádřit k údajnému podezření z trestné činnosti směřujícímu proti jeho osobě, neboť jak vyplývá z mnoha jeho podání (jež též zaslal Ústavnímu soudu), svá práva brání v průběhu dotčeného trestního řízení mnohými způsoby, přičemž na jednotlivá jeho podání, v nichž se velmi často vyjadřuje též k podstatě prověřované trestné činnosti, příslušné orgány řádně reagují. Zde navíc musí Ústavní soud připomenout, že možnost vznášení námitek ohledně podezření ze spáchání trestné činnosti úzce souvisí s jednotlivými fázemi trestního řízení, kdy především až po určitých procesních rozhodnutích (např. vznesení obvinění či podání obžaloby), je dotčená osoba oprávněna podat dle příslušných ustanovení trestního řádu konkrétní námitky.
14. Závěrem tedy lze v souhrnu konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu dotčených orgánů státu žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu