ECLI:CZ:US:2016:3.US.1316.15.2
sp. zn. III. ÚS 1316/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1/ Ing. Tomáše Moláčka a 2/ Ing. Marcely Moláčkové, oba zastoupeni JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem, sídlem Hošťálkova 29, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2015 sp. zn. 28 Cdo 3302/2014, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013 sp. zn. 28 Co 570/2013 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. září 2013 sp. zn. 10 C 230/2010, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a 1/ Dipl. Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda, 2/ Kristiny Colloredo-Mansfeldové, 3/ Města Dobříš, sídlem Mírové náměstí 119, Dobříš, a 4/ České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jsou názoru, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé s ústavní stížností spojují návrh na zrušení rubrikovaného zákonného ustanovení.
2. Stěžovatelé požadují, aby Ústavní soud věc vrátil k dalšímu řízení jinému okresnímu soudu než Okresnímu soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud"), a rozhodl, že soudkyně senátu 28 Co Krajského soudu v Praze ve složení JUDr. Martina Štolbová, JUDr. Olga Píšová a JUDr. Zdenka Krupová jsou v případě, že by tato soudní věc byla v budoucnu opětovně postoupena v rámci odvolání ke Krajskému soudu v Praze, z důvodu podjatosti z tohoto řízení vyloučeny.
3. Stěžovatelé rovněž uplatnili návrh, aby Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti přerušil do doby pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 A 57/2012, pravomocného rozhodnutí o následné kasační stížnosti stěžovatelů u Nejvyššího správního soudu a následného podání jejich ústavní stížnosti v této věci.
4. Okresní soud nadepsaným usnesením rozhodl výrokem I., že žaloba, jíž se stěžovatelé domáhali určení, že vedlejší účastníci 1/ a 2/ nejsou podílovými spoluvlastníky, každý z nich ideální jednou polovinou, pozemku parc. č. X v kat. úz. a obci Dobříš, a že se tímto navrhovaným rozhodnutím soudu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006 č. j. 2695/92, 3834/92, 4153/92, 4158/92, RVI 7/2006, se podle §250g odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), odmítá. Dále okresní soud zamítl podmíněný žalobní návrh stěžovatelů ze dne 14. 2. 2013 "na přerušení řízení do doby, než bude ukončeno řízení vedené orgány činnými v trestním řízení ve věci trestního oznámení na JUDr. Jiřinu Kubovou, ředitelku Pozemkového úřadu Příbram, a ve věci trestního oznámení na JUDr. Josefa Pelcnera a Renatu Zazvonilovou" (výrok II.), a zamítl rovněž návrh žalobců ze dne 25. 2. 2013 na přerušení řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení ustanovení §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") (výrok III.). O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků řízení "nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení" (výrok IV.).
5. K odvolání stěžovatelů a vedlejšího účastníka 1/ rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným usnesením tak, že odmítl odvolání stěžovatelů proti výroku I. a výroku II. usnesení okresního soudu (výrok I.), usnesení okresního soudu ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem 1/ změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit mu společně a nerozdílně náklady řízení v konkretizované výši (výrok II.), dále usnesení okresního soudu ve výroku I. a ve zbylém rozsahu výroku IV. (o nákladech řízení ve vztahu stěžovatelů a ostatních účastníků řízení) potvrdil (výrok III.), stěžovatelům uložil zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníkovi 1/ náklady odvolacího řízení ve specifikované výši (výrok IV.) a konečně rozhodl ve vztahu stěžovatelů a zbylých vedlejších účastníků tak, že nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
6. Oba soudy při posuzování žaloby podle ustanovení §244 o. s. ř. dospěly k závěru, že stěžovatelé nejsou osobami aktivně legitimovanými k podání žaloby podle páté části o. s. ř., a shledaly nevyhnutelným odmítnutí této žaloby podle ustanovení §250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dále vycházely z toho, že stěžovatelé nebyli a nejsou účastníky řízení ve věci restituční, která byla pravomocně skončena vydáním rozhodnutí Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006, neboť vymezení okruhu účastníků řízení podle ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě je speciálním ustanovením, jež má přednost před obecným rámcem účastenství ve správním řízení, jak jej dříve stanovil §14 odst. 1 tehdy platného správního řádu [zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)]. Z uvedených důvodů neshledaly soudy důvodný ani návrh stěžovatelů na přerušení řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě.
7. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů s vysvětlením, že rozhodnutí pozemkového úřadu (o restitučním nároku oprávněných osob) se přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby oprávněné podle restitučního předpisu, byť tato třetí osoba tvrdí, že je vlastníkem dotčené nemovitosti. Konstatoval, že oprávnění podat žalobu podle §246 odst. 1 o. s. ř. by přicházelo v úvahu tehdy, jestliže by bylo prokázáno, že vlastníkem sporného pozemku byla třetí osoba (resp. stěžovatelé) již ke dni účinnosti zákona o půdě, a že tedy byla osobou povinnou.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé v obsáhlé a opakovaně doplňované ústavní stížnosti polemizují se závěry soudů především v otázce, zda tzv. "třetí osoba, tedy osoba, která nebyla účastníkem restitučního řízení před pozemkovým úřadem, ale byla katastrálním vlastníkem sporného pozemku (tj. stěžovatelé), je aktivně legitimována k podání žaloby podle páté části občanského soudního řádu na zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu, na základě kterého tato třetí osoba pozbyla vlastnictví ke spornému pozemku".
9. Stěžovatelé namítají, že tzv. oprávněné osoby (vedlejší účastníci 1/ a 2/) jednoznačně nesplnily restituční podmínky dané v zákoně o půdě; konkrétně nedoložily písemnosti prokazující československé státní občanství původních vlastníků pozemku (na druhé straně naopak "třetí osoby" - tj. stěžovatelé - v soudním řízení předestřely dokumenty prokazující pozbytí československého občanství specifikovaných původních vlastníků).
10. Stěžovatelé zpochybňují argumentaci okresního soudu a krajského soudu, které se soustředily k úvaze, že při kolizi nabývacích titulů má přednost titul pozdější vedoucí k originárnímu nabytí vlastnictví, tj. rozhodnutí pozemkového úřadu "s právními důsledky zániku vlastnictví dosavadních vlastníků" (rozhodnutí Pozemkového úřadu Příbram ze dne 24. 10. 2006 č. j. 2695/92, 3834/92, 4153/92, 4158/92, R VI 7/2006).
11. Oponují rovněž konstatování soudů, že při řešení duplicitního zápisu vlastnictví k pozemku nejsou rozhodné jejich výhrady poukazující, že pozemek byl vydán restituentům zřejmě neoprávněně v rozporu se zákonem o půdě, neboť "je třeba vycházet z presumpce správnosti správního aktu" [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 389/01 (N 25/29 SbNU 215)].
12. Stěžovatelé setrvávají v přesvědčení, že v řízeních o určovací žalobě vedeném Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 14 C 53/2008, i v řízení, z něhož se odvíjí nyní projednávaná ústavní stížnost, došlo k porušení jejich práva na přístup k soudu.
13. Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. 22 Cdo 3069/2005 a usnesení téhož soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3707/2009, z nichž dovozují, že rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemohlo mít vliv na existenci jejich vlastnického práva.
14. Dále stěžovatelé vymezují tři okruhy výhrad směřujících proti rozhodnutím napadeným ústavní stížností, jimiž dovozují porušení práva na spravedlivý proces, resp. odepření práva na přístup k soudu. Zaprvé, Nejvyšší soud neprovedl vlastní právní kvalifikační úvahu a pouze odkazoval na svoji judikaturu. Zadruhé, soudy se nezabývaly předběžnou otázkou, co je to blokační ustanovení a kdo je oprávněná osoba ve smyslu zákona o půdě. Jmenovitě tím, zda za tzv. "oprávněnou osobu" ve smyslu ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě je považován již od okamžiku uplatnění restitučního nároku každý žadatel, který učiní restituční podnět (vznese nárok) k pozemkovému úřadu bez ohledu na to, zda restituční podmínky později splní či nikoliv, nebo je "oprávněnou osobou" ve smyslu ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě jen osoba, která splní všechny podmínky vymezené v §4 tohoto zákona, tedy např. doložení československého státního občanství. Další předběžnou otázku představoval interpretační problém, zda tzv. "blokační ustanovení" podle §5 odst. 3 zákona o půdě se "aktivuje" okamžitě při uplatnění restitučního nároku žadatele (domnělé, údajné oprávněné osoby, tedy osoby, která učinila restituční nárok, ale nesplnila všechny podmínky dané v zákoně o půdě, nutné pro vydání majetku; pojem "oprávněná osoba" je v této fázi podle stěžovatelů pouze "novinářskou zkratkou") nebo až po splnění všech zákonných podmínek daných zákonem o půdě, např. doložením dokladu prokazujícího československé státní občanství. Podle stěžovatelů z vnitřní logiky věci plyne, že pokud neexistuje oprávněná osoba, nemůže existovat ani osoba povinná. Stěžovatelé poukazují, že je třeba důsledně rozlišovat dva případy; jednak situaci, kdy restituční nárok oprávněných osob je bez jakýchkoliv pochyb skutečně oprávněný, jednak stav, kdy nárok zákonný není. Zatřetí, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4589/2010 nelze považovat za obdobnou (typově shodnou) věc s případem stěžovatelů.
15. Stěžovatelé dále upozorňují na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2001 sp. zn. I ÚS 163/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 816/10. Dovozují, že Nejvyšší soud v jejich věci usnesením ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 462/2011 uplatnil k otázce aktivní legitimace k podání žaloby podle části páté o. s. ř. úvahy, vybočující z jeho vlastní ustálené praxe.
16. Stěžovatelé nesouhlasí ani s usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 1680/11, zejména se zde obsaženým závěrem, že soudy se v rámci svých rozhodnutí s jejich argumentací již vypořádaly.
17. Ústavní stížností napadená rozhodnutí se vyznačují překvapivostí, a tedy odporují principu předvídatelnosti. Podle stěžovatelů kolidují s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 3503/10 (N 82/65 SbNU 107).
18. Krajský soud posoudil po skutkové a právní stránce stejnou věc v rámci jednoho řízení dvakrát, a to diametrálně odlišným způsobem. Jednoznačným důkazem ukazujícím na libovůli při rozhodování soudkyně JUDr. Olgy Píšové je její naprosto nepředvídatelná, překvapivá změna právního názoru, když v řízení o určovací žalobě i v řízení dle části páté o. s. ř. (srov. usnesení krajského soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 28 Co 151/2011) zastávala právní názor, že stěžovatelé jsou aktivně legitimováni k podání žaloby podle části páté o. s. ř, aby pak v dalším rozhodnutí, aniž by se změnila skutková podstata sporu či judikatura, změnila svůj právní názor tak, že stěžovatelé již aktivně legitimováni nejsou (srov. usnesení krajského soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 28 Co 570/2013).
19. Soudy pochybily rovněž potud, že neakceptovaly argumentaci stěžovatelů stran rozporu ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě, coby ustanovení zákona, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, s ústavním pořádkem a nepodaly u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto ustanovení. Touto formou mohla být již v roce 2013 vyřešena otázka přístupu k soudu v rámci řízení podle části páté o. s. ř.
20. Nejvyšší soud dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení shledal za nepřípustné s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném do dne 31. 12. 2013. Ze strany dovolacího soudu jde o klasický pozitivistický přístup k právu bez ohledu na širší souvislosti této soudní kauzy, bez ohledu na spravedlnost.
21. K dalšímu porušení práva na spravedlivý proces došlo nejen v rovnosti "zbraní", ale i formou nadřazeného přístupu ze strany pozemkového úřadu i soudů, což stěžovatelé chápou jako šikanu. Ačkoli z vnitřní logiky věci by Státní pozemkový úřad a Město Dobříš měly podporovat argumentaci stěžovatelů, Ústřední pozemkový úřad vypsal veřejnou zakázku ohledně poskytování právních služeb, kterou za přibližně jeden milion Kč a daň z přidané hodnoty získala advokátní kancelář Toman a partneři. Tyto právní služby zahrnovaly i zpochybňování nároků stěžovatelů. Město Dobříš absolutně rezignovalo na svoji povinnost starat se o svěřený majetek obce s péčí řádného hospodáře. Soudy měly stěžovatelům v zájmu spravedlivého řízení poskytnout bezplatné právní zastoupení, byť o něj nežádali.
22. Stěžovatelé odepírání možnosti obeznámit se s restitučním spisem považují za diskriminační a porušující zásadu spravedlivého procesu, a to jmenovitě rovnost "zbraní". Stěžovatelé vedou tento soudní spor od roku 2008 a dosud jim pozemkový úřad neumožnil nahlédnout do správního spisu. Zvláštní žalobu na nahlédnutí do správního spisu řeší soudy rovněž od téhož roku.
23. Dále stěžovatelé uplatňují oponenturu ve vztahu k otázce státního občanství vedlejších účastníků 1/ a 2/. Stěžovatelé odkazují na potvrzení Ministerstva vnitra ze dne 2. 6. 1994, jímž se deklaruje pozbytí státního občanství České republiky u Weikharda Colloredo Mannsfelda (původní vlastník ideálního podílu ve výši 9/10 sporné nemovité věci). Československé státní občanství je možno doložit i cestovním dokladem (srov. §20 někdejšího platného zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky), přičemž stěžovatelé odkazují na cestovní doklad vydaný Weikhardu Colloredo-Mannsfeldovi v roce 1946, kde v kolonce "příslušnost" je uvedeno " bez domovské a státní příslušnosti". Na základě žádosti právního zástupce vedlejšího účastníka 2/ pak Úřad městské části Praha 1, odbor matrik, provedl řízení a dne 29. 1. 2010 vydal rozhodnutí, že "žádosti o vydání potvrzení o státním občanství České republiky se nevyhovuje".
24. Zcela zásadního pochybení se pozemkový úřad dopustil tím, že otázku státního občanství řešil sám, ačkoli ji měl považovat za předběžnou. Zákon České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v ustanoveních §20 a 24 jasně uváděl, který správní orgán se zabývá šetřením státního občanství. Rozhodně jím nebyl pozemkový úřad. Zvláštní úprava ve věci šetření státního občanství podle zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, má přednost před úpravou obecnou dle dřívějšího zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
25. Z informace Městské části Praha 1, odboru matrik, ze dne 2. 7. 2009 č. j. ÚMČP1 074874/2009 vyplývá, že u tohoto správního orgánu byla podána žádost ve věci šetření státního občanství pana Weikharda Colloredo-Mannsfelda. Toto správní řízení nebylo nikdy dokončeno. S ohledem na výše uvedené nemělo být napadené správní rozhodnutí pozemkového úřadu dne 24. 10. 2006 vydáno, neboť stále nebyla vyřešena předběžná otázka ve věci občanství Weikharda Colloredo-Mannsfelda, a to s ohledem na zákonnou úpravu §29 odst. 1 a 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
26. Stěžovatelé vytýkají, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2430/13 (N 27/72 SbNU 305) vůči vedlejší účastnici 2/ projevil překvapivou vstřícnost, když podle prováděcích předpisů k tzv. norimberským zákonům vydaným v roce 1935, a aplikovaným též v Protektorátu Čechy a Morava, byl židovský původ určován podle členství prarodičů v židovských náboženských obcích. Údaje o náboženské příslušnosti byly uvedeny v matrikách, v žádostech o cestovní pasy, domovních přihláškách atd. Knižní publikace nemohla být v daném období stěžejním dokladem, a nemůže být relevantním důkazem ani dnes, když proti ní stojí v protikladu úřední záznamy z matričních knih.
27. Stěžovatelé zpochybňují postup, kdy poté, co je krajský soud svým rozsudkem ze dne 2. 7. 2009 č. j. 28 Co 593/2008, 28 Co 228/2009-366 odkázal na část pátou o. s. ř. (tj. "do správního soudnictví"), a spis byl následně postoupen zpět k okresnímu soudu, opětovně v dané věci rozhodoval soudce JUDr. Josef Pelcner, ač dle schváleného rozvrhu práce nebyl povolán řešit věci správního soudnictví. Citace z rozvrhu práce senátu 14 C Okresního soudu v Příbrami v rozhodném znění zní: "Z nápadu se vyjímají žaloby pro zmatečnost a věci s cizím prvkem, obchodní věci Cm, věci pracovněprávní, věci D, E a správního soudnictví".
28. Stěžovatelé se vyslovují, že "jako mantra" se nesla v řízení o určení od nalézacího až po Ústavní soud slova "presumpce správnosti pozemkového úřadu i kdyby bylo vadné či nezákonné". Stěžovatelé však od počátku řízení namítali nicotnost rozhodnutí pozemkového úřadu, a to nicotnost kvalifikovanou, judikovanou podle ustanovení §77 odst. 2 správního řádu.
29. Stěžovatelé v doplnění ústavní stížnosti rovněž upozorňují na věcné souvislosti s dalšími řízeními vedenými před Ústavním soudem, jmenovitě evidovanými pod sp. zn. III. ÚS 894/16 (kde se jejich argumentace vztahuje k nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu ve smyslu §77 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) a sp. zn. II. ÚS 2384/16 (zde odkazují na §77 odst. 1 téhož zákona a dovozují věcnou nepříslušnost pozemkového úřadu).
30. Závěrem stěžovatelé žádají, aby tehdy, pokud s touto ústavní stížnosti neuspějí, Ústavní soud obiter dictum konstatoval, jak měli hájit své vlastnické právo k pozemku v případech, kdy pozemkový úřad vydá v rozporu s restitučními předpisy tento pozemek restituentům, aby jim nebylo ze strany soudů odpíráno právo přístupu ke spravedlnosti. Pokud stěžovatelé s touto ústavní stížnosti uspějí, tedy bude jim přiznáno právo domáhat se zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu dle části páté o. s. ř., pak žádají Ústavní soud o stanovisko, jak mohou získat sporný pozemek opět do svého vlastnictví v případě, že rozhodnutí pozemkového úřadu bude soudem zrušeno, když zde stále bude soudní rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 14 C 53/2008, které v rámci určovací žaloby určilo sporný pozemek do vlastnictví restituentů a tříletá lhůta pro podání žaloby na obnovu či pro zmatečnost již uplynula.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
31. V souvislosti se zánikem funkce soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Kůrky byla předmětná věc (tomuto soudci zpravodaji přidělená a ke dni 16. 12. 2015 neskončená), na základě ustanovení §12 odst. 17 (přechodná ustanovení) rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (č. j. Org. 65/15), přidělena novému soudci zpravodaji, a to prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc., čemuž (jakož i rozhodnutí pléna o ustavení senátů ze dne 8. 12. 2015 č. j. Org. 60/15) odpovídá složení senátu; Ústavní soud stěžovatele o této změně vyrozuměl.
32. Přípisem ze dne 27. 1. 2016 soudce Josef Fiala navrhl, aby IV. senát Ústavního soudu rozhodl o jeho vyloučení z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod spisovou značkou III. ÚS 1316/15. Prohlásil, že se jako soudce zpravodaj cítí být podjatý, neboť je v pracovních kontaktech se zástupcem stěžovatelů JUDr. Janem Tuláčkem jako odborným redaktorem právnických nakladatelství a naposledy i jako spoluautorem komentáře.
33. Čtvrtý senát Ústavního soudu podle §36 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením §38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu rozhodl usnesením ze dne 8. 2. 2016 tak, že soudce Josef Fiala není vyloučen z projednání a rozhodování věci. Vysvětlil, že prosté pracovní kontakty - byť intenzivnější povahy - důvod podjatosti založit nemohou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2127/14 nebo ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 808/13 a dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2007, č. j. 1 Nc 695/2007-43, výklad in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha I. 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2015, s. 85). V případě soudců Ústavního soudu jsou navíc zcela běžné užší profesní vazby na reprezentanty nakladatelství právnické literatury, resp. na další členy autorských kolektivů při publikování odborné literatury - a tak to také vnímá právnická i laická veřejnost. Jestliže by měly být tyto vazby bez dalšího důvodem podjatosti, mohlo by to v určitých typových situacích vést k významnému omezení či dokonce ohrožení rozhodovací činnosti soudu. Určující pro vyloučení soudce nemohou být toliko vztahy pracovní, profesní či kolegiální, nýbrž teprve bližší (přátelské či osobní) vazby, které ovšem v projednávaném případě dány nejsou. Čtvrtý senát zohlednil i okolnost, která dále oslabuje důvody pro vyloučení soudce zpravodaje Josefa Fialy, totiž že JUDr. Jan Tuláček v dané věci vystupuje toliko jako zástupce stěžovatelů - advokát, nejde tedy o věc, na které by byl bezprostředně zainteresován jako účastník řízení.
IV.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
34. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
35. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
36. Ve věci stěžovatelů má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.
37. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména opakují svou argumentaci uplatněnou již v předchozích řízeních, na kterou soudy dostatečně reagovaly; je třeba připomenout, že je záležitostí soudů, a nikoliv Ústavního soudu, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů.
38. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení odkazoval na vlastní prejudikaturu, jmenovitě na usnesení ze dne 10. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4589/2010 a usnesení ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3707/2009. Obě usnesení jsou založena na úsudku, že rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) o tzv. restitučním nároku oprávněných osob se přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné podle restitučních právních předpisů, byť tato třetí osoba (resp. v nyní projednávané věci stěžovatelé) tvrdí, že je vlastníkem dotčené nemovitosti.
39. Tyto závěry dovolací soud situoval do teleologického kontextu konstatováním, že účel restitučního řízení představuje vyřešení vztahu mezi povinnými a oprávněnými osobami, nikoli tedy řešení sporu mezi účastníky správního řízení na straně jedné a osobami třetími (stěžovateli) na straně druhé.
40. Soudy dovodily, že oprávnění stěžovatelů podat žalobu podle §246 odst. 1 o. s. ř. by přicházelo v úvahu pouze tehdy, jestliže by bylo prokázáno, že vlastníky sporné nemovitosti byli již ke dni účinnosti zákona o půdě, tedy že byli osobami povinnými. Vzhledem k tomu, že daným rozhodnutím pozemkového úřadu podle soudů práva ani povinnosti stěžovatelů nebyla založena, změněna, zrušena, určena ani zamítnuta, stěžovatelé osobami oprávněnými k podání žaloby podle §246 odst. 1 o. s. ř. nejsou.
41. Tyto závěry rozhodující soudy v nyní projednávané věci aplikovaly právě s důrazem na skutečnost, že stěžovatelé ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě vlastníky sporného pozemku nebyli, respektive opak ani netvrdí.
42. Obsahové těžiště kritiky těchto závěrů dovolacího soudu představuje výtka stěžovatelů, že jim v důsledku této interpretace nebyl otevřen dostatečný procesní prostor ke zpochybnění vlastnického titulu vedlejších účastníků 1/ a 2/ v rámci řízení podle části páté o. s. ř. S touto výhradou spojují rovněž návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě.
43. Těmito otázkami se nicméně zabýval Nejvyšší soud a dospěl k ústavněprávně konformnímu závěru, že k vypořádání právních vztahů duplicitně zapsaných vlastníků slouží jiné právní nástroje, a to buď souhlasné prohlášení těchto vlastníků [srov. §45 odst. 3 a §40 odst. 3 již zrušené vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška)] nebo žaloba na určení, zda tu právo či právní vztah je či není ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., ve znění do dne nabytí účinnosti zákona č. 293/2013 Sb.
44. Řečené nekoliduje ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 3503/10 (N 82/65 SbNU 107), usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2001 sp. zn. I ÚS 163/2000 a usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 816/10. Možno připomenout též usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. III. ÚS 73/06 a ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. III. ÚS 74/06, která vycházejí ze srovnatelných skutkových a právních poměrů.
45. Dlužno zaznamenat, že okresní soud v řízení, jehož účastníky na straně žalované byli stěžovatelé, rozsudkem ze dne 24. 6. 2008 č. j. 14 C 53/2008-143 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. 14 C 53/2008 určil, že vedlejší účastníci 1/ a 2/ jsou podílovými spoluvlastníky sporné nemovitosti. Krajský soud se rozsudkem ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 28 Co 593/2008, 28 Co 228/2009 se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 3. 2011 č. j. 28 Cdo 462/2011-819 dovolání stěžovatelů odmítl. Ústavní stížnost stěžovatelů proti těmto rozhodnutím Ústavní soud usnesením ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 1680/11 odmítl s poukazem na §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatelé relevanci tohoto řízení oponují námitkou, že "jako mantra" se nesla v řízení o určení od nalézacího až po Ústavní soud slova "presumpce správnosti pozemkového úřadu i kdyby bylo vadné či nezákonné", přičemž sami "od počátku řízení namítali nicotnost rozhodnutí pozemkového úřadu, a to nicotnost kvalifikovanou, judikovanou, tedy podle ustanovení §77 odst. 2 správního řádu". Tuto argumentaci stěžovatelé uplatňují v dalších dosud neskončených řízeních o ústavních stížnostech zapsaných pod sp. zn. III. ÚS 894/16 (kde se jejich argumentace vztahuje k nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu ve smyslu §77 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) a sp. zn. II. ÚS 2384/16 (zde odkazují na §77 odst. 1 téhož zákona a dovozují věcnou nepříslušnost pozemkového úřadu). Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, který obsahuje výslovně požadavek na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a proto není otevřen procesní prostor pro přezkum závěrů obsažených v rozhodnutích, proti nimž směřují tyto další ústavní stížnosti (tj. sp. zn. III. ÚS 894/16 a II. ÚS 2384/16). Z obdobných důvodů nelze vyhovět ani požadavku stěžovatelů, aby Ústavní soud do odůvodnění svého rozhodnutí pojal "metodické pokyny", jaké procesní prostředky měli uplatnit.
46. Tím jsou jednotlivé námitky stěžovatelů směřující proti úsudku, že nejsou osobami oprávněnými k podání žaloby podle §246 odst. 1 o. s. ř., vypořádány.
47. Nelze ovšem pominout potřebu zabývat se též dalšími výtkami, které stěžovatelé rovněž uplatňují.
48. Z výše řečeného vyplývá, že stěžovateli formulovaná detailní oponentura rozhodnutí pozemkového úřadu (včetně jednotlivých otázek týkajících se presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci, státního občanství a nemožnosti tuto argumentaci dále rozvinout kvůli odepření přístupu do restitučního spisu) se vztahuje právě k situaci, kdy by stěžovatelé osobami legitimovanými k využití tohoto procesního prostředku byli, čímž však míjí prostor, jenž byl - z hledisek relevantního právního posouzení věci (v řízení před soudy i řízení o ústavní stížnosti) - určující. Pokud jde o argumentaci stěžovatelů ohledně časového vymezení pojmu "oprávněná osoba" ve smyslu §9 odst. 8 zákona o půdě a okamžiku "aktivace" tzv. blokačního ustanovení podle §5 odst. 3 zákona o půdě, lze sdílet závěr dovolacího soudu, podle kterého výsledek řízení na těchto otázkách vystavěn není.
49. Za těchto okolností ani stěžovateli uvažované "erudované" zastoupení by nemohlo vést k účinnému posílení jejich procesní situace. Stěžovatelé ostatně opak relevantně nedovozují a připouštějí, že o bezplatné právní zastoupení nežádali; za připomenutí stojí též obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 263/06, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 264/06, ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 370/06, ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 472/06, ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 596/07, ze dne 7. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 434/08 (U 4/49 SbNU 655), ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 1857/08 a ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2461/09].
50. Praktický dosah výhrady, že rozhodoval soudce JUDr. Josef Pelcner, ačkoli - jak stěžovatelé dovozují - podle schváleného rozvrhu práce nebyl povolán "řešit věci správního soudnictví", je omezen skutečností, že ústavní stížností napadené usnesení okresního soudu vydala soudkyně Mgr. Kateřina Boudníková, a nikoli uvedený soudce.
51. Pokud jde o námitky stěžovatelů stran náhrady nákladů řízení, výše rekapitulované limity ústavněprávního přezkumu platí o to více ohledně rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem (obecného) soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)]. V nyní projednávaném případě ovšem Ústavní soud konstatuje, že v postupu krajského soudu a v jeho rozhodnutí o nákladech řízení neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož jeho odůvodnění týkající se náhrady nákladů řízení je dostatečně přesvědčivé. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatelů, když odůvodnění ústavní stížnosti dále namítá "klasický pozitivistický přístup k právu bez ohledu na širší souvislosti této soudní kauzy, bez ohledu na spravedlnost" (daný - obecně řečeno - nedoceněním povahy a složitosti předmětné právní věci), jímž má být zatíženo zejména usnesení dovolacího soudu odkazující na §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném do dne 31. 12. 2013, avšak tím se nevypořádává se shora naznačenými omezeními přezkumu otázek týkajících se náhrady nákladů řízení. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na to, co bylo právě uvedeno, nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími o nákladech řízení byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelům ústavním pořádkem.
52. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
53. Spolu s ústavní stížností Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
54. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
55. Již vzhledem k tomu, že ústavní stížnost postrádala způsobilost k věcnému projednání, nebylo možné vyhovět ani dalším (četným) akcesorickým návrhům, tj. zejména aby Ústavní soud věc vrátil k dalšímu řízení jinému okresnímu soudu než Okresnímu soudu v Příbrami a konstatoval, že soudkyně senátu 28 Co krajského soudu v konkretizovaném složení jsou z důvodu podjatosti vyloučeny; tyto návrhy rovněž sdílí osud ústavní stížnosti, a proto ani není nutné o nich rozhodovat samostatným výrokem. Ústavní soud nevyhověl ani akcesorickému návrhu na přerušení řízení, přičemž ani zde nebyl samostatný výrok nezbytný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu