ECLI:CZ:US:2016:3.US.1321.16.1
sp. zn. III. ÚS 1321/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Marií Balejovou Siebrovou, advokátkou, sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2016 č. j. 7 Co 2398/2015-436 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. září 2015 č. j. 9 C 48/2007-400, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 26. 4. 2016 návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
3. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře přísně ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Z obsahu samotné stížnosti plyne, že stěžovatel podal proti napadeným rozhodnutím rovněž dovolání, přičemž vyjádřil obavu, že by jeho dovolání mohlo být odmítnuto pro vady či z nějakého podobného důvodu. Z toho důvodu požádal, aby Ústavní soud učinil výjimku z pravidel přípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. K tomu musí Ústavní soud konstatovat, že součástí zásady subsidiarity ústavní stížnosti je mimo jiné povinnost stěžovatele vyčerpat opravné prostředky bez vad, k čemuž v případě dovolání slouží mimo jiné institut povinného zastoupení advokátem. K tomu se sluší dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť pokud by jím podané dovolání, splňující zákonné podmínky, neuspělo, bude moci ústavní stížností napadnout i rozhodnutí dovolacího soudu, stejně jako namítat porušení ústavních práv v předchozích fázích soudního řízení. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu pro opožděnost, neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Totožně rozhodl Ústavní soud například v usnesení ze dne 3. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 3731/12 nebo v usnesení ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4894/12, kde poukázal na případy v judikatuře Ústavního soudu, kdy ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná pro souběžné podání dovolání, dovolání však posléze bylo odmítnuto jako nepřípustné ze zákona a přesto Ústavní soud ústavní stížnost považoval za včasnou (kupř. usnesení ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1461/11).
5. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Nadto je třeba poznamenat, že opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).
6. Aplikovat ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu pak v dané věci nelze. Touto výjimkou z pravidel přípustnosti řeší zákon situace, kdy stěžovatel podá opravný prostředek, avšak příslušný orgán v rozhodování o něm zůstává nečinný. To se však v posuzovaném případě nestalo. Stěžovatel podal ústavní stížnost v krátké době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu a současně podal dovolání. Průtahy v jednání dovolacího soudu tak shledat nelze. Celková doba soudního řízení nehraje při aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu žádnou roli.
7. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu