ECLI:CZ:US:2016:3.US.2604.16.1
sp. zn. III. ÚS 2604/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Syrovátky, t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného JUDr. Martinem Grobelným, advokátem, sídlem Sokolská tř. 21, Ostrava 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2016 sp. zn. 3 To 96/2016 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. července 2016 sp. zn. 54 T 4/2013, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. 54 T 4/2013 stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž mu uložil trest zákazu činnosti a rozhodl o jeho povinnosti nahradit poškozeným škodu. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, přičemž odvolací řízení není dosud skončeno.
3. Krajský soud shora uvedeným usnesením rozhodl tak, že stěžovatel se podle §69 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. řádu bere do vazby, písemný slib stěžovatele se podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijímá, a účelu vazby nelze podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario dosáhnout dohledem probačního úředníka nad stěžovatelem.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení krajského soudu z hledisek ústavního práva neobstojí, jestliže vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu spojuje s poukazem na skutečnost, že se mu nepodařilo doručit rozsudek téhož soudu ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. 54 T 4/2013, a to i přes opakované pokusy a vyhlášené celostátní pátrání. Vrchní soud přitom uvedené úvahy krajského soudu nepřípustně bagatelizoval.
6. Stěžovatel oponuje výtkou, že jelikož má zřízenou datovou schránku, do které mu bylo možno doručit jakoukoli písemnost (ať již předmětný rozsudek, případně výzvu soudu o poskytnutí součinnosti, výzvu k dostavení se k orgánům činným v trestním řízení či předvolání k určitému úkonu apod.), vydání příkazu k zatčení bylo zcela nedůvodné, zadržení pro účely doručení rozsudku postrádalo opodstatnění a vzetí do vazby se vyznačovalo neodůvodněností, vnitřní rozporností a ignorováním práva na svobodu pohybu.
7. Pokud není písemnost doručována při úkonu trestního řízení, dovozuje dále stěžovatel, doručování do datové schránky se charakterizuje předností vůči ostatním způsobům doručování. Soud je povinen si z úřední povinnosti při doručování písemností v trestním řízení ověřit, zda má adresát zřízenou datovou schránku, a v případě kladného zjištění, je povinen doručovat jejím prostřednictvím.
8. Jelikož si stěžovatel datovou schránku zřídil, byl pro orgány činné v trestním řízení dosažitelný. Kdyby jakoukoli písemnost v rámci daného řízení obdržel, součinnost - jejíž nedostatek mu soudy vytýkají - by řádně poskytl, byť pracoval v Nizozemsku, což činil v souladu se svobodou pohybu osob a na základě pracovní smlouvy, přičemž hradil pojištění.
9. Organizační potíže na straně soudu, který s ním komunikoval nesprávně a v rozporu se zákonem, nelze klást k jeho tíži a toto pochybení nemůže vést bez dalšího k závěru o existenci důvodné obavy ze skrývání se či vyhýbání se trestnímu řízení. Obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení. V daných souvislostech ke splnění uvedených podmínek nedošlo.
10. Rozhodnutí soudu o naplnění vazebních důvodů, dovozuje dále stěžovatel, nemůže zůstat situováno toliko v teoretické rovině, pokud ke dni vzetí do vazby orgány činné v trestním řízení de facto žádnou součinnost pro účely trestního řízení nevyžadovaly a šlo pouze o doručení rozsudku soudu prvního stupně, kdy stěžovatel důvodně očekával, že je obdrží do datové schránky.
11. Nutno zdůraznit, že pokud orgány činné v trestním řízení chtějí zajistit přítomnost stěžovatele v České republice, disponují v rámci trestního řízení instrumenty, kterým mu mohly ve vycestování do zahraničí zamezit (§77a tr. řádu). Stěžovatel však ve svobodě pohybu nebyl žádným rozhodnutím soudu omezen a pokládá za protiústavní spatřovat důvod vazby v okolnosti, že pracoval v zahraničí za situace, kdy jej tyto orgány zákonným způsobem (doručením do datové schránky) k součinnosti nevyzvaly.
III.
Procesní podmínky projednání návrhu
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní podmínky projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva (srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
15. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
16. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické, ale rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228, též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
17. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát, na rozdíl od státu autoritářského, musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
18. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní, srov. níže) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
19. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Pokud by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy).
20. Za východisko vlastního posouzení stěžovatelových námitek považuje Ústavní soud zjištění, že soudy vycházely z podezření, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, že tyto skutky mají všechny znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel, a s ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
21. Jak bylo předznačeno, výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu (tzv. útěková vazba) v situaci, kdy vazba trvá již delší dobu. Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517; bod 33.), že riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Další trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. V daném případě nicméně jde o usnesení o vzetí do vazby, resp. procesně navazující rozhodnutí o instanční stížnosti, proto se stěžovatel nemůže bezprostředně dovolávat judikatury Ústavního soudu vycházející z ustálené rozhodovací praxe ESLP, dle které závažnost hrozícího trestu je dostatečným důvodem pro vazbu pouze na omezenou dobu a po uplynutí určitého času ji ESLP vnímá pouze jako jeden z argumentů, kterými je možné podepřít hrozbu útěku v případě propuštění z vazby na svobodu (srov. tamtéž).
22. V řadě svých usnesení Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, z vnitřní logiky věci v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku nebo skrývání se značně zesílena (usnesení ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 3/03, usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku Ústavní soud považoval šest let (usnesení ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 2511/10), sedm let (usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 3/03), devět let (usnesení ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 3219/11), čtrnáct let (usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1577/08) či patnáct let [nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 185/14 (N 56/73 SbNU 119)].
23. Podle judikatury ESLP se z Úmluvy podává, že zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považované za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 1968 ve věci Wemhoff v. Německo, stížnost č. 2122/64, odst. 9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, a které reflektuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny obecné podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost. K porušení čl. 5 Úmluvy tak v těchto situacích může dojít například, porušil-li soudní orgán v odsuzujícím rozsudku závažným způsobem právo na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ze dne 24. 3. 2005 ve věci Stoichkov v. Bulharsko, stížnost č. 9808/02, odst. 58, či rozsudek ESLP ze dne 12. 2. 2013 ve věci Yefimenko v. Rusko, stížnost č. 152/04, odst. 102-104).
24. Krajský soud v Ostravě stěžovateli dosud nepravomocným rozsudkem uložil trest odnětí svobody v délce pět roků a šest měsíců, tedy v poněkud nižší výměře, než kterou Ústavní soud posuzoval v citované judikatuře (dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti a rozhodl o jeho povinnosti nahradit poškozeným škodu).
25. Stěžovatel ke stanovené výši trestu svoji oponenturu nesoustředí; i kdyby případná takto zaměřená kritika v souvislosti s vazebním důvodem podle §67 písm. a) tr. řádu mohla mít určitou relevanci, přesto by ke shledání porušení jeho práva na osobní svobodu nepostačovala.
26. Ústavní soud vždy též posuzuje, zda celkový výsledek řízení je výsledkem spravedlivého procesu a je v souladu s ústavně chráněnými hodnotami.
27. Ústavní soud považuje za významné, že ačkoli soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení rozvinul ohledně otázky absence doručování do datové schránky úvahu nesprávnou, resp. zavádějící, je současně zjevné, že v rozhodném směru uplatnily oba soudy (zejména však vrchní soud) názory standardní.
28. Stěžovatel nezpochybňuje, že - aniž by cokoliv oznámil orgánům činným v trestním řízení - odešel pracovat do Nizozemského království, přičemž tuto změnu svého pobytu nesdělil, a byl tak pro orgány činné v trestním řízení fakticky nedosažitelným. Řečené učinil při vědomí, že je proti němu vedeno trestní stíhání a že byl, byť nepravomocně, odsouzen k trestu odnětí svobody. Podle vrchního soudu tímto svým jednáním projevil úmysl vyhýbat se trestnímu stíhání a zejména případnému důsledku v podobě trestu odnětí svobody, který mu byl nepravomocně uložen v dosti citelné výměře. O jeho úmyslu, konstatoval dále stížnostní soud, mimo jiné svědčí i skutečnost, že předchozí telefonní čísla, která užíval v době pobytu na území České republiky, byla zcela nekontaktní, což mimo jiné potvrzuje v rámci úředního záznamu jeho bývalá manželka.
29. S ohledem na chování stěžovatele tak zmíněná obava z vyhýbání se trestnímu stíhání nabyla zcela konkrétních rozměrů. Jestliže stěžovatel v rámci svého výslechu při vzetí do vazby uvádí, že v té době, tedy v době vyhlášení rozsudku, měl již dohodnutou práci v Nizozemsku a omlouval se z účasti u hlavního líčení, v němž byl vyhlašován rozsudek, vrchní soud zdůraznil, že z této písemné omluvy, taková skutečnost nevyplývá, neboť pouze žádal soud, aby se nařízené hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti bez uvedení důvodu.
30. Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu bude třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. Aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato, trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. V posuzovaném případě - jak bylo předznamenáno - však jde o usnesení o vzetí do vazby, resp. procesně navazující rozhodnutí o instanční stížnosti, a ani s ohledem na délku vazebního řízení Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
31. Dlužno v obecné rovině zaznamenat, že pokud stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě přetrvávají po celou dobu jejího trvání, a jestliže zákonnost vazby byla předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval (srov. rozsudky ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05).
32. Zjištěné okolnosti představují zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soudy shledaly vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.
33. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které vrchní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly podle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
34. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
35. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu