ECLI:CZ:US:2016:3.US.3624.15.1
sp. zn. III. ÚS 3624/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Martina Čecháčka, t. č. ve Vazební věznici Ostrava, právně zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem, se sídlem v Opavě, Nákladní 3002/2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. října 2015 č. j. 1 To 446/2015-18, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Okresního soudu v Opavě, 2) Okresního státního zastupitelství v Opavě a 3) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo podle něj dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
Žádostí ze dne 14. srpna 2015 požádal obviněný Okresní soud v Opavě o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ve smyslu §33 odst. 2 trestního řádu. V žádosti konstatoval, že dosud byl schopen si z předchozích příjmů a úspor hradit náklady zvoleného obhájce sám, nadále však prostředky k takovým úhradám nemá, neboť po vzetí do vazby dnem 21. dubna 2015 nemůže vykonávat zaměstnání, a proto nepobírá ani žádnou mzdu. Nemá přitom jiný zdroj příjmů a nevlastní žádný majetek vyšší hodnoty.
Okresní soud v Opavě rozhodl usnesením ze dne 17. září 2015 sp. zn. 0 Nt 384/2015 tak, že obviněnému přiznal právo na bezplatnou obhajobu, neboť dospěl k závěru, že okolnosti uvedené ve vyšetřovacím spise spíše potvrzují tvrzení obviněného o tom, že nemá prostředky k další úhradě nákladů zvoleného obhájce.
Proti usnesení okresního soudu podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. října 2015 č. j. 1 To 446/2015-18 tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené usnesení zrušil a nově rozhodl, že obviněný nemá nárok na bezplatnou obhajobu. Krajský soud se ztotožnil s námitkami státní zástupkyně, že obviněný je mlád, nemá žádné pracovní omezení, byl před vzetím do vazby zaměstnán, přilepšoval si opravami aut, bydlel u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost a žádné dluhy či jiné závazky neuváděl. Obviněný je navíc podle něj schopen se následně zařadit do pracovního procesu, má totiž zachovaný pracovní poměr.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti usnesení krajského soudu, neboť má za to, že odepřením bezplatné obhajoby došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Namítá, že v projednávané věci nebylo sporu o tom, že stěžovatel osvědčil aktuální nedostatek finančních prostředků, což vzal okresní soud za prokázané a následně to nerozporovala ani státní zástupkyně či krajský soud. Výlučným důvodem pro odepření bezplatné obhajoby byl tedy podle něj předpoklad krajského soudu, že stěžovatel bude v budoucnu schopen si finanční prostředky zajistit.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy mají při posuzování nároku na bezplatnou obhajobu hodnotit pouze aktuální majetkovou situaci obviněného, nikoli jeho budoucí majetkové poměry. Je podle něj nepřijatelné, aby mu nárok na bezplatnou obhajobu byl odepřen pouze s všeobecným odkazem na jeho nízký věk a práceschopnost. Poukazuje na to, že v jeho případě existuje objektivní překážka, aby si mohl finanční prostředky obstarat, a tou je jeho umístění ve vazbě, jakož i hrozba poměrně vysokého nepodmíněného trestu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu má být poskytována obhajoba "na dluh", který má uhradit někdy v budoucnu. Má za to, že tím by byl prakticky zbaven možnosti zvolit si obhájce na plnou moc. Podle stěžovatele v jeho případě nelze aplikovat judikaturu Ústavního soudu, která obdobný postup obecných soudů aprobovala. Naopak by mělo být přihlédnuto k výkladu přijatému Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 11 Tz 49/2011, případně v judikatuře Ústavního soudu týkající se ustanovení §30 o. s. ř. a s ním souvisejícího ustanovení §138 o. s. ř., které pojednává o ustanovení zástupce účastníkovi v občanském soudním řízení (nález sp. zn. I. ÚS 731/13).
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků spravedlivého trestního procesu, přičemž je garantováno jak článkem 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i článkem 40 odst. 3 Listiny. V systému Úmluvy je toto právo vázáno na kumulativní splnění dvou podmínek: dotčená osoba postrádá dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. dubna 1983 ve věci Pakelli proti Německu, stížnost č. 8398/78, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int]. Podle článku 40 odst. 3 Listiny pak zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, podle nějž musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů.
Posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží obecným soudům, které posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry stěžovatele. Ústavnímu soudu pak přísluší přezkoumat pouze to, zda obecnými soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování ve smyslu §33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokou možností uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3640/14, I. ÚS 4044/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).
V projednávaném případě stěžovatel krajskému soudu především vytkl, že při posuzování, zda má dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby, nehodnotil pouze jeho aktuální finanční situaci, nýbrž přihlížel rovněž k jeho potenciálním majetkovým poměrům v budoucnu.
K tomu Ústavní soud připomíná svoji dosavadní judikaturu, v níž vyložil, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků není sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2661/11, sp. zn. I. ÚS 624/06 a sp. zn. I. ÚS 2824/11). Pokud obecné soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim podle názoru Ústavního soudu z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejde o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4618/12, sp. zn. III. ÚS 841/06). Ústavní soud přitom obdobně rozhodoval i v případech, kdy byl stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2852/15, sp. zn. III. ÚS 2661/11).
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi akceptoval, pokud obecné soudy při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu vycházely z tzv. celkové majetkové potenciality obviněného. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy krajský soud shodně s návrhem státní zástupkyně přihlédl nejen k aktuální finanční situaci obviněného, ale také k jeho věku, předchozí pracovní činnosti, schopnosti se následně zařadit do pracovního procesu i absenci jiných finančních závazků, jakož i dalším skutečnostem, které mohly ve svém souhrnu ovlivňovat majetkové poměry obviněného. Jelikož Ústavní soud neshledal důvod, jenž by opodstatnil případný odklon od shora uvedeného právního názoru opakovaně vyjádřeného v četné judikatuře Ústavního soudu, dospěl k závěru, že postup krajského soudu lze považovat za ústavně konformní. K porušení základních práv stěžovatele proto podle názoru Ústavního soudu nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu Ústavního soudu