ECLI:CZ:US:2016:4.US.2872.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2872/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, Evropská 663/Ústavní stížnost se odmítá.32, Praha 6, zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem Josefa Knihy 177, Rokycany 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 9. 7. 2015 č. j. 58 Co 313/2014-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 26 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel jako soudem pověřený soudní exekutor po předchozím souhlasu oprávněného rozhodl v souladu s ustanovením §55 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "exekuční řád") usnesením č. j. 067 EX 106741/08-89 o zastavení exekuce. Důvodem zastavení exekuce byla skutečnost, že v insolvenčním řízení sp. zn. MSPH 89 INS 8888/2011, souběžně vedeném s exekucí, bylo Městským soudem v Praze dne 10. 1. 2014 vydáno usnesení, jímž byl povinný mj. osvobozen od placení pohledávek oprávněného exekučně vymáhaných prostřednictvím stěžovatele. Zaniklo tak právo přiznané exekučními tituly. Soudní exekutor současně rozhodl, že povinný je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce částku 7 865 Kč (včetně DPH), a oprávněnému na náhradě nákladů oprávněné/ho v exekuci částku ve výši 13 189 Kč.
Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že se usnesení stěžovatele mění tak, že se stěžovateli ani oprávněné/mu náhrada nákladů exekuce nepřiznává a stěžovatel je povinen uhradit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 050 Kč.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudu, podle nichž mu nelze přiznat náklady řízení, neboť osvobozením povinného od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení zanikly veškeré jeho závazky vůči věřitelům, kteří se do insolvenčního řízení přihlásili či měli přihlásit, přičemž takovým věřitelem byl i stěžovatel. Stěžovatel namítá, že o nákladech exekuce bylo rozhodováno až poté, co insolvenční řízení bylo pravomocně skončeno. Pokud pohledávka stěžovatele na nákladech exekuce do insolvenčního řízení nemohla být zahrnuta, nemůže se na ni vztahovat osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení podle §414 odst. 1 a násl. insolvenčního zákona.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že podle jeho ustálené judikatury rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je v zásadě doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09).
Ze shora uvedeného navíc vyplývá, že částka, jejíhož zaplacení se stěžovatel domáhá, je částkou bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu - často jen pro svou výši - není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod.
V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv stěžovatele (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09). O takový případ se však v této věci nejedná.
Ústavní soud dodává, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Krajský soud své závěry dostatečně odůvodnil a mj. poukázal i na to, že postup soudního exekutora, který výrokem o náhradě nákladů řízení založí po splnění oddlužení úpadce nový exekuční titul, jde přímo proti smyslu oddlužení a zcela devalvuje pravidla insolvenčního řízení, neboť vytváří nové dluhy pro oddluženého povinného. Ústavní soud dodává, že též přihlédl ke své předchozí judikatuře, kdy respektoval rozhodnutí exekučních soudů, které v případě zastavení exekuce z důvodů oddlužení nepřiznaly exekutorovi náklady řízení (např. sp. zn. I. ÚS 2605/15, II. ÚS 3767/14, III. ÚS 1275/15).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu