ECLI:CZ:US:2016:4.US.3474.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3474/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Traffictrade s.r.o. se sídlem Karlík, Zahradní 399, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem Písek, Velké náměstí 7/12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4287/2014-306 ze dne 4. 8. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 72/2014-266 ze dne 30. 4. 2014.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že v posuzované věci podala původní oprávněná návrh na nařízení exekuce na základě vykonatelného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2012 č. j. 47 Co 196/2011-581, kterým byla stěžovatelce (povinná) uložena povinnost vrátit žalobkyni předmět kupní smlouvy uzavřené mezi těmito účastníky. Exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 6. 2012. Uvedený rozsudek (exekuční titul) byl po nařízení exekuce zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2013. Okresní soud Praha-západ proto usnesením ze dne 9. 9. 2013 exekuci zastavil a zrušil příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce a rozhodl o náhradě nákladů exekuce. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2014 změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech exekuce tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 282 298 Kč, a ve výroku IV. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky zamítl, neboť rozhodnutí krajského soudu shledal věcně správným.
Stěžovatelka s právními závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí a shodně jako v předchozím řízení namítá nesprávné právní posouzení věci, v jehož důsledku je jako povinná zavázána hradit náklady exekuce prováděné na základě nezákonného soudního rozhodnutí. V daném případě by měla nést veškeré náklady související s exekucí oprávněná, protože byla stěžovatelkou vyrozuměna o skutečnostech a důvodech nezákonnosti exekučního titulu, a přesto podala návrh na nařízení exekuce. Stěžovatelka je přesvědčena, že v jejím případě selhala soudní ochrana. Tuto skutečnost nemůže změnit ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10, podle něhož se může domáhat náhrady škody proti státu, neboť je jí známo, že Ministerstvo spravedlnosti citovaný nález nerespektuje.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, pak vyplývá, že je v zásadě doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). S ohledem na zmíněný princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09). O takový případ v projednávané věci nejde.
Ústavní soud konstatuje, že obdobnou právní situací se již ve své předchozí judikatuře zabýval (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1524/12, I. ÚS 1762/11, I. ÚS 3357/13, II. ÚS 1799/14), přičemž dospěl k závěru, že byla-li při zastavení exekuce z důvodu zrušení exekučního titulu uložena náhrada nákladů řízení povinnému, je tento postup v souladu s nálezem sp. zn. II. ÚS 594/10. V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl: "Co se týče povinného, na nějž povinnost hradit náklady exekuce po zrušení napadeného rozhodnutí přejde, je tato povinnost odůvodněna tím, že v době nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími (tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení). Povinný však měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/09, domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup". Srov. také usnesení II. ÚS 1524/12, III. ÚS 1524/12, nález sp. zn. II. ÚS 2085/08, obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1500/15, I. ÚS 1219/15.
Uvedené závěry se vztahují i na nyní projednávanou věc a jsou pro Ústavní soud s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné; v podrobnostech proto postačí na shora označená rozhodnutí Ústavního soudu odkázat.
Ústavní soud dodává, že neústavnost napadeného usnesení nemůže založit ani pouhá hypotetická úvaha stěžovatelky, podle níž nemusí být se svým návrhem na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem uplatněným u Ministerstva spravedlnosti úspěšná. Ostatně nárok lze následně vymáhat soudně.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu