ECLI:CZ:US:2016:4.US.3484.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3484/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ilony Dočkalové a 2) Libora Němečka, zastoupených JUDr. Richardem Tomankem, advokátem se sídlem Hlinky 142a, 603 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 74 C 98/2013-30 ze dne 27. 5. 2014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 197/2014-45 ze dne 9. 9. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1353/2015-146 ze dne 31. 8. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 18. 2. 2016 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdili, že jimi bylo dotčeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně jeho jednotlivé složky, a to právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně mělo dojít k porušení zásady právní jistoty.
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadená rozhodnutí byla vydána v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále též "krajský soud") pod sp. zn. 74 C 98/2013, v němž se stěžovatelé proti žalovanému Michalu Procházkovi domáhali uložení povinnosti zdržet se poškozování dobrého jména, cti, důstojnosti a zasahování do jejich osobnostních práv, a dále úhrady nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč pro každého z nich. V průběhu tohoto řízení stěžovatelé požádali o osvobození od placení soudního poplatku a ustanovení zástupce. Po posouzení předložených dokladů a tvrzených skutečností krajský soud této jejich žádosti částečně vyhověl, když usnesením č. j. 74 C 98/2013-30 ze dne 27. 5. 2014 stěžovatelům přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny (výrok I.), nicméně zástupce z řad advokátů jim neustanovil (výrok II.). K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 1 Co 197/2014-45 ze dne 9. 9. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně následně potvrdil.
Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatelé jsou schopni vzhledem ke svým sociálním, majetkovým a finančním poměrům uhradit soudní poplatek v poloviční výši, tj. každý z nich 1 500 Kč. Přihlédly přitom mimo jiné ke skutkovým tvrzením stěžovatelů, obsaženým v žalobě, které podle jejich názoru neospravedlňují požadovanou náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč. Co se týče žádosti o ustanovení zástupce, obecné soudy z dosavadního postupu stěžovatelů v daném řízení, jakož i četnosti jimi podaných žalob (celkem sedm), dovodily, že stěžovatelé jsou osobami, jež jsou způsobilé hájit své zájmy samy.
Rozhodnutí krajského soudu napadli stěžovatelé dále dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1353/2015-146 ze dne 31. 8. 2015 odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelé se tedy obrátili na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyjádřili přesvědčení, že jejich poměry a zvlášť závažné důvody, spočívající v jejich neúnosné finanční situaci spojené s četnými zdravotními komplikacemi, měly vést k tomu, že soud rozhodne o jejich osvobození od soudních poplatků, a to zcela. V souladu s judikaturou Ústavního soudu bylo navíc třeba při posouzení jejich schopnosti úhrady soudního poplatku vycházet zásadně i ze skutečností rozhodných v budoucnu, tj. zohlednit soudní výlohy jako celek, např. náklady dokazování, které v řízení o ochranu osobnosti dosahují nemalých částek. Možnost, že by se v jejich věci jednalo o případ svévolného či zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, stěžovatelé vyloučili. Dle jejich názoru splnili rovněž všechny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů. V této souvislosti stěžovatelé uvedli, že ochrana jejich zájmů v řízení o ochranu osobnosti, které je natolik specifické, že je vedeno v prvním stupni u krajských soudů, vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť nelze očekávat, že by je byla v tomto řízení schopna řádně zastupovat osoba, jež není odborníkem.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků či ustanovení advokáta, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tyto při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatelů zasáhnout (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 3135/14e dne 20. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 206/15 ze dne 5. 8. 2015 a řada dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Podobná situace v projednávaném případě ovšem nenastala. Z napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhy i námitkami stěžovatelů řádně zabývaly a své závěry náležitě odůvodnily. V jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Způsob posouzení naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý, daným okolnostem přiměřený a ve vztahu k základním právům stěžovatelů šetrný. Rovněž obecnými soudy provedené zhodnocení schopnosti stěžovatelů hájit v řízení svá práva nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů.
K pokračující polemice stěžovatelů dlužno podotknout, že právo na spravedlivý proces tak, jak jej zakotvila Listina a jak jej stvrzuje i čl. 6 Úmluvy, nelze vykládat způsobem, že se jedná o nárok na to, aby instituty, které objektivní procesní právo účastníkům řízení nabízí, byly využity za všech okolností dle vlastních požadavků jednotlivých procesních subjektů. Jakým způsobem mělo dojít k zásahu do jejich osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, stěžovatelé pak nijak nevysvětlili.
Za daného stavu, kdy nebylo zjištěno reálné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo proto Ústavnímu soudu než předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu