ECLI:CZ:US:2017:1.US.1217.17.1
sp. zn. I. ÚS 1217/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Blanky Čížkové, právně zastoupené JUDr. Pavlou Boučkovou, advokátkou se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 20. ledna 2017, č. j. 2 VZV 1/2012-5946, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2017, sp. zn. 5 To 13/2017, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví, neboť porušují její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka je jedinou dědičkou a právní nástupkyní svého bratra, pana Luboše Měkoty, který zemřel dne 9. 3. 2013. Za života pana Luboše Měkoty bylo zahájeno a posléze rozšířeno jeho trestní stíhání pro zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství a zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství. Za života obviněného bylo v souvislosti s trestním stíháním orgány činnými v trestním řízení rozhodnuto o zajištění náhradních hodnot, a to peněžních prostředků na účtech u bank a jiných subjektů, zaknihovaných cenných papírů, nemovitostí a obchodních podílů. Poté, co pan Luboš Měkota zemřel, státní zástupce zastavil jeho trestní stíhání. Po jeho smrti se stěžovatelka jako jediná právní nástupkyně pana Měkoty opakovaně žádostmi domáhala zrušení zajištění náhradních hodnot. V průběhu přípravného řízení dozorující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci rozhodl podle §79a tr. řádu, ve znění účinném do 17. 3. 2017 (dále jen "tr. řád"), o zrušení zajištění náhradní hodnoty některých zaknihovaných cenných papírů, některých nemovitostí a některých peněžních prostředků na účtech. V části státní zástupce rozhodl o zajištění peněžních prostředků na blíže specifikovaných bankovních účtech včetně peněžních prostředků na účet v budoucnu došlých až do výše 1 740 000 000 Kč a specifikovaných zaknihovaných cenných papírů, jako výnosu z trestné činnosti. Toto usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo předmětem posouzení Ústavním soudem v rámci řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky, která se jimi cítila být dotčena na svých ústavně zaručených právech. Řízení vedené pod sp. zn. II. ÚS 2048/14 skončilo odmítnutím ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
3. Výše zmíněným usnesením Vrchního státního zastupitelství bylo rozhodnuto mimo jiné o zajištění zaknihovaných cenných papírů - zaknihovaných hypotečních zástavních listů, emitenta Československá obchodná banka, a.s., o jmenovité hodnotě 100 000 Kč v počtu 35 kusů (dále jen "předmětné dluhopisy"). U předmětných dluhopisů nastala jejich konečná splatnost dne 20. 4. 2016. Z tohoto důvodu státní zástupce vydal bance souhlas, aby hodnotu zajištěných cenných papírů, jakož i souvisejících úrokových výnosů vyplatila na účet, jehož peněžní prostředky byly v tomtéž trestním řízení rovněž usnesením státního zastupitelství zajištěny jako výnos z trestné činnosti, přičemž zajištění se vztahuje i na prostředky na účet dodatečně došlé, bude-li i u nich dán důvod zajištění. Banka následně potvrdila provedení výplaty hodnoty předmětných dluhopisů v celkové výši 3 500 000 Kč na uvedený účet.
4. Po vyplacení peněžitého ekvivalentu předmětných dluhopisů již další zajištění samotných cenných papírů nebylo v trestním řízení třeba. Proto státní zástupce z úřední povinnosti usnesením ze dne 10. 11. 2016, č. j. 2 VZV 1/2012-5865, rozhodl o zrušení jejich zajištění. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, která byla usnesením nadřízeného Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 5. 1. 2017, č. j. 5 NZT 16/2012-533, zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí nadřízené státní zastupitelství poukázalo na to, že ve stížnosti stěžovatelka namítá absenci zákonného podkladu pro zajištění peněžních prostředků a požaduje, aby bylo omezeno zajištění peněžních prostředků tak, aby se na nově došlé peněžní prostředky nevztahovalo. Samostatným pokynem proto Nejvyšší státní zastupitelství uložilo, aby tuto část podání stěžovatelky vrchní státní zastupitelství posoudilo rovněž jako žádost o omezení stávajícího zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu a o takové žádosti rozhodlo.
5. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci následně podle závazného pokynu uloženého nadřízeným státním zastupitelstvím podání stěžovatelky vyhodnotilo jako žádost o omezení zajištěním peněžních prostředků na bankovním účtu ve výši 3 500 000 Kč. Napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci bylo rozhodnuto tak, že se nevyhovuje žádosti stěžovatelky o omezení zajištění peněžních prostředků na účtu, které na účet dodatečně došly jako peněžní ekvivalent předmětných dluhopisů. Stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
6. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka předně namítá, že žádnou žádost o omezení zajištění nepodala. Ve skutečnosti se jednalo o opravný prostředek proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Orgán činný v trestním řízení postupoval nesprávně, pokud ze stěžovatelčina podání dovozoval projev vůle, který stěžovatelka zjevně neměla v úmyslu uplatnit. Postup vrchního státního zastupitelství stěžovatelku znevýhodňuje a zkracuje ji na dalších právech, především v právu uplatnit žádost o omezení nebo zrušení zajištění po dobu dalších 30 dnů.
7. Podle názoru stěžovatelky je nepřípustné, aby orgány činné v trestním řízení po smrti Luboše Měkoty a po tom, co bylo jeho trestní stíhání zastaveno, vedly dokazování zaměřené na prokazování jeho "viny" a snažily se jej "usvědčit" z "trestné činnosti". Zemřelý obviněný nemůže uplatnit svá procesní práva a obhájit se. Stěžovatelka se domnívá, že podmínky pro zabrání věci nebudou v posuzované věci splněny.
8. Nepřiměřená je podle jejího názoru i délka zajištění. O zajištění předmětných dluhopisů bylo rozhodnuto státním zastupitelstvím dne 23. 11. 2012, v době podání ústavní stížnosti trvalo tedy více než čtyři roky. O dalším postupu nebylo rozhodnuto a věc se v době podání ústavní stížnosti nacházela v přípravném řízení. Podle názoru stěžovatelky je irelevantní dělení doby zajištění na dobu, kdy byly prostředky zajištěny za doby života pana Měkoty, a na období, kdy zajištění dopadá na samotnou stěžovatelku. Není zřejmé, jaké úkony orgány činné v trestním řízení provádějí ani v jakém časovém horizontu bude věc předložena soudu. Zajištění peněžních prostředků přitom nemůže trvat libovolně dlouho.
9. Podle názoru stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci nebyl příslušný o věci rozhodnout. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Z něho dovozuje, že místně příslušným soudem měl být Vrchní soud v Praze.
10. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.
11. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že v předmětné trestní věci státní zástupce podal dne 28. 4. 2017 u Městského soudu v Praze obžalobu na obviněné Ing. Antonína Koláčka, Jiřího Diviše, Mgr. Petra Krause, Ing. Oldřicha Klimeckého, CSc., Ing. Marka Čmejlu a Ing. Roberta Sýkoru. V obžalobě podle §178 tr. řádu státní zástupce navrhl uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, ve znění účinném od 18. 3. 2017, mimo jiné všech majetkových hodnot zajištěných stěžovatelce. Městský soud v Praze v této věci vedené pod sp. zn. 2 T 3/2017 dosud meritorně nerozhodl, ani nenařídil hlavní líčení. Podáním obžaloby přešla pravomoc rozhodovat o zajištění majetku na soud (na předsedu senátu).
12. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2017 zamítl žádost stěžovatelky ze dne 27. 6. 2017 o zrušení zajištění majetku, kdy tato žádost směřovala vůči veškerému majetku zajištěnému stěžovatelce. Ta si proti usnesení podala stížnost, o které dosud Vrchní soud v Praze nerozhodl.
13. Účastník připomíná, že o předchozích rozhodnutích vztahujících se k zajištění majetku Ústavní soud již v minulosti opakovaně rozhodoval. Účastník vysvětluje, že v přípravném řízení bylo rozhodnuto o zajištění majetku stěžovatelky v podobě zaknihovaných cenných papírů a v podobě peněz na bankovních účtech. Zajištění peněžních prostředků se vztahovalo i na peněžní prostředky dodatečně došlé na příslušné bankovní účty (§79a odst. 2 tr. řádu, nyní od 18. 3. 2017 §79e odst. 5 tr. řádu). U některých zajištěných cenných papírů docházelo v průběhu jejich zajištění ke vzniku práva na úrokový výnos z nich, případně dosáhly své splatnosti, kdy zajištění dopadalo i na úrokové výnosy. Státní zástupce v takových případech v rámci svých oprávnění a povinností podle zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zejména §10 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona) příslušné bance, která byla administrátorem emise cenných papírů, k její žádosti uděloval souhlas k výplatě úrokových výnosů a jistiny cenných papírů na účty stanovené původním smluvním ujednáním mezi bankou a majitelem cenných papírů. Jednalo se o účty, na které také dopadalo zajištění v trestním řízení. Příslušné majetkové hodnoty tak byly i v této formě nadále zajištěny. Pokud takto byla vyplacena jistina cenných papírů na bankovní účet, státní zástupce následně zrušil zajištění samotných cenných papírů, kterého již nebylo třeba. Obsahem výroku rozhodnutí bylo pouze to, že zajištění konkrétních cenných papírů se ruší. Stěžovatelka proti takovým rozhodnutím brojila stížností, v níž namítala, že rozhodnutím o zrušení zajištění cenných papírů fakticky došlo k zajištění peněz pocházejících z cenných papírů, s čímž nesouhlasila. S tímto právním názorem se státní zástupce neztotožnil. Rozhodnutí o zrušení zajištění cenných papírů nebylo podkladem a titulem k zajištění peněžních prostředků pocházejících z cenných papírů. Státní zástupce navíc rozhodoval o zrušení zajištění cenných papírů až v době, kdy již peníze z nich byly poukázány na bankovním účtu. S ohledem na znění ustanovení §146a tr. řádu státní zástupce stížnosti předložil k rozhodnutí nadřízenému státnímu zástupci, který je vždy zamítl jako nedůvodné, současně však dozorovému státnímu zástupci závazně uložil, aby příslušné části stížnosti, kterými stěžovatelka fakticky brojila proti existujícímu zajištění peněz z cenných papírů posoudil jako žádost stěžovatelky o omezení zajištění takových peněz. Proto státní zástupce dalším rozhodnutím o takové žádosti nově rozhodl, kdy ji v žádném z případů nevyhověl z důvodů, které v odůvodnění uvedl. Taková rozhodnutí stěžovatelka napadla další stížností, která byla zamítnuta v příslušných případech vždy rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci. K tomuto "dvojkolovému" rozhodování státní zastupitelství vedla snaha o poskytnutí ochrany práv stěžovatelky, zejména zajištěním soudního přezkumu rozhodnutí státního zástupce. Takový mechanismus proběhl opakovaně. Předmětem nynější ústavní stížnosti jsou rozhodnutí učiněná jako třetí v pořadí. Časová podmínka podání další žádosti o zrušení či omezení zajištění majetku až po 30 dnech od právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelku fakticky neomezila, neboť další žádost ze stejných důvodů nepodala ani před uplynutím 30 dní od právní moci daného rozhodnutí, ani později.
14. K namítané délce zajištění účastník připomíná, že i přes relativní dlouhou dobu trvání přípravného řízení je jasně znatelný procesní postup orgánů činných v trestním řízení, kdy po skončeném vyšetřování státní zástupce podal obžalobu. Trestní věc je skutkově, důkazně i právně náročná, což poznamenalo délku přípravného řízení i v jeho závěrečné fázi připadající na přípravu obžaloby. Vyšetřovací spis obsahuje více než 22 tis. listů bez příloh, s čímž je spojena i časová náročnost jeho samotné administrace - seřazení, svázání a očíslování. Poté, co policejní orgán uznal vyšetřování za skončené, musel podle §166 tr. řádu umožnit obviněným, obhájcům a poškozené v přiměřené lhůtě prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování, což rovněž vyžádalo s ohledem na okolnosti značný časový prostor. Po zaujetí stanoviska k navrhovaným doplněním a zpracování návrhu na podání obžaloby policejní orgán spis s návrhem předložil státnímu zástupci (v září 2016). Při prostudování spisu a posouzení komplikovaných otázek skutkových i právních bylo nutné vypořádat se i s novými důkazy doručenými ze Švýcarska na základě dřívějších žádostí o právní pomoc, opakovaně bylo umožněno osobám zmocněným obviněnými i stěžovatelkou nahlížet do spisu. Zpracovaná obžaloba má 123 stran a obsahuje podrobný důkazní návrh s konkrétními odkazy na jednotlivé důkazy ve vyšetřovacím spise, jakož i podrobné odůvodnění skutkového a právního posouzení věci.
15. Relativně dlouhou dobu zajištění účastník nemíní bagatelizovat, nicméně chce přesně vystihnout, od kdy zajištění skutečně omezovalo samotnou stěžovatelku. Připomíná, že stěžovatelčino dědické právo vzniklo až poté, co dědictví odmítla matka zůstavitele, čímž se stěžovatelka stala výlučnou dědičkou ze zákona ve třetí dědické skupině, jako sestra o sedm let mladšího zůstavitele. O oprávněných očekáváních dědice za těchto okolností nemůže být podle názoru účastníka řeč. Stav zajištění majetku existoval již za života zůstavitele a stěžovatelka do této situace toliko vstoupila. Podle dědického rozhodnutí byla určena celková čistá hodnota dědictví na částku 4 161 764 379 Kč, kdy v trestním řízení v době podání obžaloby byl zajištěn majetek považovaný za stěžovatelčin ve výši 1 482 608 100,54 Kč. Zajištěním části nabytého majetku tak stěžovatelka nebyla uvržena do stavu nouze.
16. Účastník zdůrazňuje, že trestní stíhání proti Luboši Měkotovi bylo pravomocně zastaveno usnesením ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 2 VZV 1/2012-1916, neboť obviněný zemřel. V té době byl u něj zajištěn majetek jako náhradní hodnota výnosu z trestné činnosti. Proto byly následně urychleně provedeny úkony za účelem zjištění, zda tento majetek, který děděním nabyla stěžovatelka, nelze považovat za získaný trestným činem nebo za odměnu za něj. Na základě učiněných zjištění státní zástupce u části majetku zajištění zrušil a u další části rozhodl o zajištění jako možného výnosu z trestné činnosti. Úkony k prokazování viny Luboše Měkoty nebyly činěny, postup byl zaměřen ke zjištění, jakým způsobem byla ta která část majetku zajištěného původně u Luboše Měkoty získána. U části majetku, u něhož jeho zajištění stále trvá, je státní zástupce toho názoru, že by mohl být zabrán podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, a proto v tomto směru učinil v podané obžalobě příslušný návrh podle §178 odst. 1 tr. řádu. Účastník je přesvědčen o tom, že provádění úkonů vedoucích k prokázání existence zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření je součástí dokazování v trestním řízení, a to bez ohledu na to, že trestní stíhání bylo zastaveno. Opačný výklad by vedl k faktické nemožnosti uložení zabrání věci v takových případech, kdy existuje jasný veřejný zájem na tom, aby z protiprávní činnosti nikdo neměl ekonomický prospěch. Vyřešení otázky, zda majetek byl získán trestným činem pro účely uložení ochranného opatření, v sobě nenese difamující prvek odsuzujícího rozsudku.
17. Otázku místní příslušnosti soudu rozhodujícího v přípravném řízení vyřešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 7 Td 40/2016. Na jeho závěry účastník nyní odkázal.
18. Účastník je přesvědčen o tom, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s trestním řádem a do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasáhly pouze v takové míře a rozsahu, který odpovídá zákonné úpravě (trestním řádu). Účastník se domnívá, že takové zásahy jsou z ústavněprávního hlediska akceptovatelné z důvodu nezbytnosti zajištění plnění úkolů státu při potírání trestné činnosti a odčerpávání ekonomického prospěchu trestnou činností získaného. Ústavní stížnost proto účastník nepovažuje za důvodnou, neboť se s jejími dílčími argumenty neztotožňuje.
19. K ústavní stížnosti se dále vyjádřil Vrchní soud v Olomouci. Předně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Domnívá se, že porušení ústavně zaručených práv se nedopustil. Dodává, že dne 28. 4. 2017 byla u Městského soudu v Praze ve věci podána obžaloba.
20. Vyjádření účastníků Ústavní soud zaslal na vědomí stěžovatelce. V reakci k nim uvedla, že délku zajištění považuje za nepřiměřenou, neboť trvá již pět let a teprve před sedmi měsíci byla podána obžaloba. Pokud na tuto délku vztáhneme pravidla pro délku vazebního stíhání (jedna třetina trvání by měla připadat na přípravné řízení, dvě třetina na řízení před soudem), jehož délka již byla beztak překročena, lze zřejmě očekávat, že trestní řízení bude trvat patnáct let. Spisový materiál je obsáhlý, státní zastupitelství však vykonávalo dozor nad celým přípravným řízením a nejednalo se tedy o věc pro něj novou. Stěžovatelka znovu připomíná, že není přípustné, aby státní moc prokazovala jednotlivci jeho majetkovou trestnou činnost, ačkoli zemřel a nemůže se hájit. Domnívá se, že takový postup je v rozporu se zásadou presumpce neviny zdůrazňovanou i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Nesouhlasí s názorem státního zastupitelství, že nepřítomnost pachatele v řízení, v němž má být uloženo zabrání věci, je vyvažována právy zúčastněné osoby.
21. Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vyšel ze zjištění, že stěžovatelka se opakovaně na Ústavní soud v minulosti obránila. Její ústavní stížnosti byly usneseními sp. zn. I. ÚS 3783/13 ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 2048/14 ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3387/14, ze dne 13. 1. 2015 a sp. zn. I. ÚS 1133/15 ze dne 1. 9. 2015 odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Řadu námitek stěžovatelka znovu uplatňuje i nyní a Ústavní soud neshledal důvod, aby se od závěrů vyslovených v těchto usneseních odkláněl. Proto na ně v podrobnostech odkazuje.
22. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, 1996, str. 243 a násl.) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a v zákonem určených případech i soudnímu přezkumu, tomu pak v zásadě jednoznačně přísluší rozhodnout o meritu věci, pokud je mu věc s obžalobou předána. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zhola nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
23. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. tr. řádu, představují majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srovnej Handyside v. the United Kingdom - Application no. 5493/72 - §62). Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
24. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
25. Potřebnost a odůvodněnost použitého majetkového zajišťovacího prostředku jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každé fázi řízení, kdy musí důkladně posoudit, zda jeho použití je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Této povinnosti příslušný státní zástupce v projednávané věci dostál, když na základě žádostí stěžovatelky či z úřední povinnosti ve vztahu k majetku původně obviněného Luboše Měkoty opakovaně rozhodl o zrušení zajištění náhradní hodnoty - některých zaknihovaných cenných papírů, některých nemovitostí a peněžních prostředků na účtu u banky, a to v těch případech, kdy dospěl k závěru, že se nepotvrdilo podezření, že by tyto majetkové hodnoty mohly být výnosem z trestné činnosti. K věci tedy nepřistupoval mechanicky, ale naopak postupně zužoval rozsah zajištěných majetkových hodnot a reflektoval i trestním řádem předvídaný flexibilní charakter institutu zajištění. Jak připomněl Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2048/14, v takovém přístupu se projevuje i respekt k šířeji vnímanému principu presumpce neviny, což je důležité zejména v situacích, kdy se zajišťuje majetek osoby odlišné od osoby trestně stíhané, jako tomu je v nyní projednávaném případě.
26. Stěžovatelce nelze dát za pravdu v tom, že rozhodnutím vrchního státního zastupitelství o zrušení zajištění předmětných dluhopisů bylo nově rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků představujících jejich ekvivalent. Zajištění vyplacených peněžních prostředků, které orgány činné v trestním řízení považují za výnos z trestné činnosti, bylo prohlášeno již dřívějším rozhodnutím Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 12. 2. 2014, č j. 2 VZV 1/2012-3082. O stížnosti proti němu rozhodoval soud a následně tento postup prověřil i Ústavní soud v rámci řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 2048/2014 (ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dne 25. 11. 2014). Ústavní soud ve svém usnesení jasně konstatoval, že v odůvodnění napadených rozhodnutí o zajištění jsou uvedeny konkrétní skutečnosti vzbuzující podezření, že tato část majetkových hodnot je výnosem z trestné činnosti a proč tedy bylo nutné přistoupit k rozhodnutí o použití (přesněji řečeno) zachování institutů zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech a zajištění zaknihovaných cenných papírů ve vztahu k majetku stěžovatelky.
27. Obdobnou situací, totiž vyplacením peněžitého ekvivalentu za hypoteční zástavní listy na zajištěný účet, kam došel jako dodatečná platba, se Ústavní soud v rámci posouzení předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky rovněž zabýval. Jak už bylo uvedeno, řízení vedené pod sp. zn. II. ÚS 3387/14 skončilo dne 13. 1. 2015 rozhodnutím o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
28. K opakované námitce stěžovatelky lze jen dodat, že k její stížnosti proti rozhodnutí o zrušení zajištění předmětných dluhopisů věc přezkoumalo nejprve nadřízené nejvyšší státní zastupitelství (neboť se nejedná o případ uvedený v ustanovení §146a tř. řádu). Jeho rozhodnutí ostatně ani není napadeno projednávanou ani jinou ústavní stížností. Současně závazným pokynem podřízenému vrchnímu státnímu zastupitelství uložilo, aby převažující argumentaci vyhodnotilo jako žádost o omezení zajištění, rozhodlo o ní a věc případně ke stížnosti stěžovatelky předložilo soudu.
29. Samotným vyplacením hodnoty předmětných dluhopisů a jejich úrokového zhodnocení na zajištěný bankovní účet a následným zrušením zajištěním předmětných dluhopisů nedošlo k žádné změně rozsahu zajištění. V samotné transformaci takového majetku nelze spatřovat důvod pro zrušení nebo omezení zajištění. Tvrzený charakter (tedy důvodné podezření, že se jedná o výnos z trestné činnosti) se nahrazením předmětných dluhopisů peněžním ekvivalentem po skončení jejich splatnosti nijak nezměnil.
30. Otázkou případného dotčení zásady presumpce neviny v případě obviněného, který zemřel, jeho trestní stíhání bylo proto zastaveno, nebude tedy odsouzen, a případné možnosti uložit v budoucnu ochranné opatření zabrání věci se Ústavní soud již zabýval v rámci řízení vedeného pod sp. zn. I. ÚS 1133/15 a na závěry tam uvedené i nyní odkazuje. Obecně lze v této souvislosti odkázat rovněž na závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 586/16.
31. Ústavní soud považuje za nedůvodnou i námitku nepříslušnosti Vrchního soudu v Olomouci k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Otázku příslušnosti k rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o zajištění věcí a majetku řeší výslovně ustanovení §146 odst. 2 písm. b) a §146a odst. 1 tr. řádu. Při řešení otázky příslušnosti pro tento typ řízení proto nelze vycházet z ustanovení §26 tr. řádu, upravujícího obecně příslušnost soudu pro rozhodování v přípravném řízení. Na tento případ tak nedopadají závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14.
32. Z těchto ustanovení vyplývá, že v uvedených věcech rozhoduje o stížnosti soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal. Pro konkrétní stanovení příslušnosti soudu zde nemá význam ustanovení §26 tr. řádu, neboť se vztahuje pouze na případy, kdy soud činí vlastní úkony v přípravném řízení formou prvostupňových rozhodnutí. Proto je k rozhodnutí o stížnosti příslušný ten soud, jehož obvod působnosti je totožný s obvodem působnosti státního zástupce, který napadené usnesení vydal (srov. §7 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů; dále viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1789).
33. Účelem závěrů obsažených ve zmíněném nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 je vyloučit libovůli ve výběru soudu v případě, kdy příslušný návrh podle §26 tr. řádu podává státní zástupce krajského či vrchního státního zastupitelství. Výše uvedený výklad ustanovení §146a odst. 1 tr. řádu je proto ústavně souladný, neboť neponechává dozorujícímu státnímu zástupci žádný prostor pro podobný libovolný výběr soudu rozhodujícího o stížnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1518/15). Takový závěr ostatně Ústavní soud již vyslovil v usnesení ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3758/16, kterým odmítl ústavní stížnost podanou obviněným Ing. Antonínem Koláčkem.
34. Stěžovatelka však správně poukazuje na faktor plynutí času, který může mít při posouzení ústavnosti zásahu do práv značný význam.
35. V tomto směru je vhodné upozornit zejména na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) [a podobný nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)], ve kterém Ústavní soud vyslovil, že každé "zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti", totiž "musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli," kdy "tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho", přičemž "k tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti (...) nelze přisvědčit tvrzení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství o tom, že k průtahům došlo např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod. Neúměrné prodlužování vyšetřování by takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem. Neúměrné a nedůvodné protahování přípravného řízení by tedy mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu."
36. Nutno uvážit, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že se jedná o institut zatímního charakteru, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (viz např. odmítavá usnesení sp. zn. II. ÚS 3674/13, II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění se však situace podstatně mění.
37. To však neznamená, že déletrvající zajištění je "automaticky" bez dalšího nepřípustné. Další možnost jeho trvání je však podmíněna tím, že zajištění vyhoví přísnějšímu testu, než jaký by postačoval v případě zajištění kratšího, totiž testu obohacenému o uvážení přiměřenosti zajištění z pohledu délky jeho trvání. V tomto směru je třeba uvážit především dva okruhy otázek. Za prvé délku trvání zajištění samotnou a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení či naopak. Přihlédnout je na místě i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje.
38. Ústavní soud v posuzované věci neshledal okolnosti shodující se s případy řešenými v nálezech sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07, ve kterých se jednalo o situaci, kdy ani po více než šestileté době nebylo skončeno ani přípravné řízení a nebylo ani zřejmé, kdy skončeno bude, když věc byla vrácena policejnímu orgánu.
39. V posuzované věci od data zajištění majetku (v listopadu 2012) do současnosti uplynula doba 5 let. Ve věci je stíháno šest osob pro velmi závažnou majetkovou trestnou činnost, která souvisí s dalšími trestními řízeními. Spisový materiál je velmi rozsáhlý. Jedná se o věc, která si vyžaduje opakované využívání právní pomoci ze zahraničí. Podle vyjádření obou účastníků se případ v dubnu 2017 posunul podáním obsáhlé obžaloby do soudního stádia trestního řízení. V obžalobě státní zástupce navrhl uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, ve znění účinném od 18. 3. 2017, mimo jiné všech majetkových hodnot zajištěných stěžovatelce. Zajištěné prostředky představují zhruba třetinu jmění značného rozsahu, jehož nabytí dědictvím stěžovatelka nemohla předvídat, což intenzitu zásahu do jejích práv rovněž oslabuje.
40. Ústavní soud tak dobu trvání zajištění v posuzované věci vzhledem k popsaným okolnostem považuje za přiměřenou.
41. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu