ECLI:CZ:US:2017:1.US.13.17.1
sp. zn. I. ÚS 13/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti MIVEP a. s., Všechromy 56, Strančice, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., nám. Míru 341/15, Praha 2, proti příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem Praha - východ dne 26. 10. 2016 č. j. 0 Nt 1250/2016-3 a proti jinému zásahu spočívajícím v postupu Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, při provádění prohlídky jiných prostor a pozemků konané dne 1. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 1. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 1. 11. 2016 byla Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu SKPV, provedena prohlídka jiných prostor a pozemků, v prostorách blíže vymezených v příkazu k domovní prohlídce vydaného soudcem Okresního soudu Praha - východ dne 26. 10. 2016 č. j. 0 Nt 1250/2016-3.
Stěžovatelka je toho názoru, že vydaný příkaz obsahuje řadu vad a byl vydán na základě nepravdivých, klamavých a účelově interpretovaných podkladů. Stěžovatelka je toho názoru, že v rámci nařízené prohlídky bylo porušeno právo na zákonného soudce, neboť o vydání příkazu rozhodl Okresní soud Praha - východ, který však nebyl a není místně příslušným soudem pro nařízení takových úkonů. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal v rozporu s ustanovením §18 odst. 1 a §26 odst. 1 tr. ř. návrhy na vydání příkazu, který však nebyl místně příslušný, neboť v jeho obvodu nedošlo ke spáchání prověřovaných trestných činů. Tvrzenému spáchání trestné činnosti mohlo podle stěžovatelky dojít jen v místě, kde sídlí specializovaný finanční úřad, jakožto místně příslušný finanční úřad daňového subjektu, tj. v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 7. Podle konstantní judikatury je z hlediska místní příslušnosti u trestného činu zkrácení daně rozhodující sídlo příslušného finančního úřadu, u kterého daňový subjekt podává daňové přiznání.
Pochybení spatřuje stěžovatelka i v tom, že soud povolil prohlídku v příliš širokém rozsahu, kdy Policie ČR byla oprávněna zabavovat veškeré podklady, nikoliv jen ty, které se týkají prověřované obchodní činnosti stran dispozic s ochrannými známkami. Věcný rozsah příkazu je podle stěžovatelky příliš obecný. Odůvodnění údajné trestné činnosti není opřeno o žádné objektivní důkazní prostředky a stojí toliko na nezdůvodněných podkladech.
Podle stěžovatelky nebyly rovněž splněny podmínky pro neodkladnost a neopakovatelnost prohlídky. Soud opřel důvod pro neodkladnost prohlídky jen o obecnou citaci zákonného ustanovení tr. ř. Z odůvodnění nelze seznat, že by se jednalo o úkon, který nebude možno provést po zahájení trestního stíhání. Neodkladnost provedení prohlídky je postavena jen na tvrzení, že daňový subjekt odmítl předložit podklady správci daně, což považuje stěžovatelka za nepravdivé a zkreslující.
Závěrem stěžovatelka poukázala též na nepřiměřenost zásahu, neboť Policie ČR zajišťovala podklady, které má již jiný státní orgán k dispozici.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (pravomocně neukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému, procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http//:nalus.usoud.cz).
Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) Ústavní soud poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků je tedy "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263)].
K námitce místní příslušnosti soudu, resp. jeho nepříslušnosti, odkazuje Ústavní soud na související věc evidovanou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 6/17, bylo připomenuto, "že zákonná právní úprava příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení obsažená v ustanovení §26 trestního řádu je lex specialis k obecným ustanovením trestního řádu o věcné i místní příslušnosti soudů. Ve své judikatuře přitom dovodil, že v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny by byl takový výklad ustanovení §26 trestního řádu, podle kterého by bylo ponecháno na úvaze státnímu zástupci krajského nebo vrchního státního zastupitelství, jaký z okresních soudů v jeho obvodu zvolí, resp. ke kterému z nich příslušný návrh podá, neboť každé procesní ustanovení je nutné vykládat tak, aby nedávalo orgánům veřejné moci prostor pro libovůli a chránilo předvídatelnost výkonu státní moci jako důležitý prvek výše zmíněného principu právní jistoty. Ústavně konformním výkladem ustanovení §26 trestního řádu, souladným s čl. 38 odst. 1 Listiny, je proto nutno dospět k takovému závěru, že pokud příslušný návrh podává státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba aplikovat rovněž obecnou úpravu místní příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost okresního soudu určit podle kritérií stanovených v ustanovení §18 trestního řádu, tj. z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí, zvolit ten, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (201/2016 Sb.)]".
Z příkazu k provedení domovní prohlídky vyplývá, že místo jiných prostor a pozemků, jsoucí ve vlastnictví stěžovatelky, se nachází v okrese Praha - východ a z toho důvodů není pochyb o tom, který soud je místně příslušný. Navíc se jedná o místo, kde má sídlo prověřovaná společnost Mountfield a. s.
Obdobně, jako ve shora uvedené věci, Ústavní soud odmítá úvahu stěžovatelky, podle níž je pro určení místní příslušnosti soudu k vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodné sídlo Specializovaného finančního úřadu (v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 7). Z dosavadních poznatků orgánů činných v trestním řízení jasně vyplývá, že podstatné indicie nasvědčují tomu, že místo spáchání prověřované trestné činnosti spadá do obvodu Okresního soudu Praha-východ. Příkaz tedy vydal soud místně příslušný.
Námitkami nedostatečného odůvodnění prohlídky jako neodkladného úkonu se Ústavní soud již ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. Ve svých rozhodnutích zdůraznil, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy i se značným časovým odstupem a zpravidla pouze (resp. maximálně) na základě podkladů ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li samozřejmě o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže již Ústavní soud k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přikračovat jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného (či neopakovatelného) úkonu nebyly dány ani žádné věcné důvody, nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti [za všechny příklady srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4183/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 131/70 SbNU 211)]. Byť totiž nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde o takovou vadu, která dosahuje ústavněprávní roviny, a která by proto měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost (či neopakovatelnost) postupu by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08 ze dne 26. 3. 2009 (U 9/52 SbNU 821)]. Ústavní soud považuje za klíčové, že základní důvody jsou z obsahu příkazů zřejmé (především hrozící ztráta nebo zničení předmětných důkazních materiálů).
V souvislosti s námitkou nedostatečného vymezení hledaných dokumentů Ústavní soud připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle nichž "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám, ani v případě postupu dle §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle §85 odst. 3 ve spojení s §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
Ze shora uvedených důvodů považuje Ústavní soud napadený příkaz k domovní prohlídce za odůvodněný zásah do domovní svobody stěžovatelky, neboť byl vydán v souladu s požadavky kladenými na omezení domovní svobody trestním řádem i judikaturou Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 10. 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu