ECLI:CZ:US:2017:1.US.2334.16.1
sp. zn. I. ÚS 2334/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. B., zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 84/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 100/2016-32 ze dne 11. 5. 2016 a o návrhu na zrušení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí správního soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "s. ř. s.").
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím č. j. OAM-340/ZA-ZA14-ZA02-2015 ze dne 10. 8. 2015 neudělilo stěžovatelce mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Žaloba stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí byla rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 1 Az 35/2015-57 ze dne 31. 3. 2016 zamítnuta. Nejvyšší správní soud následně usnesením č. j. 1 Azs 100/2016-32 ze dne 11. 5. 2016 odmítl kasační stížnost stěžovatelky pro nepřijatelnost dle §104a s. ř. s., neboť neshledal, že by kasační stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky.
S popsaným výsledkem řízení se stěžovatelka neztotožnila, pročež se obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítla, že materiály, z nichž vycházel Odbor azylové a migrační politiky ministerstva, nejsou aktuální a neodpovídají současné situaci na Ukrajině. Ministerstvu dále stěžovatelka vytkla, že nedodržuje zásadu jednotné azylové politiky v Evropské unii, což má být patrné z toho, že v České republice je počet úspěšných žádostí o azyl řádově nižší, než v Evropské unii jako celku (45% úspěšnost žadatelů v EU oproti 1,5% v České republice). Co se týče ustanovení §104a s. ř. s., stěžovatelka jej označila za diskriminační, neboť způsobuje, že soudní ochrana ve věcech mezinárodní ochrany je pouze jednostupňová. Tyto argumenty stěžovatelka pak v ústavní stížnosti podrobně rozvedla, vyjadřujíc přesvědčení, že jí měl být azyl, případně mezinárodní doplňková ochrana poskytnuta.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ustanovení §104a s. ř. s. umožňuje Nejvyššímu správnímu soudu odmítnout kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. V souladu s odst. 3 citovaného ustanovení nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. Zákon tak ponechává na uvážení Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, event. soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů.
V nyní posuzované věci se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry městského soudu, že v případě stěžovatelky nebyly splněny předpoklady pro udělení azylu či mezinárodní doplňkové ochrany. Při té příležitosti odkázal na svou judikaturu (např. usnesení č. j. 7 Azs 265/2014-17 ze dne 15. 1. 2015), v níž se opakovaně vyjádřil k otázce povahy konfliktu na Ukrajině a jeho možným dopadům na situaci žadatelů o mezinárodní ochranu, k čemuž dodal, že na dříve vyslovených názorech setrvává, neboť situace na Ukrajině se spíše uklidňuje, než že by docházelo k eskalaci konfliktu. Pozornosti kasačního soudu navíc neuniklo, že stěžovatelka před svým odchodem žila na západě Ukrajiny, tedy v oblasti vzdálené několik stovek kilometrů od Luhanské a Doněcké oblasti, která je dějištěm ozbrojeného konfliktu. Ohledně tvrzení stěžovatelky, že byla vystavena pronásledování pro své náboženské přesvědčení, či kvůli členství jejího nevlastního syna ve speciálních jednotkách Berkut, Nejvyšší správní soud poukázal na obsah spisu, ze kterého nic takového nevyplývalo. Nepřisvědčil též výtce stěžovatelky týkající se údajné neaktuálnosti podkladů. Dle Nejvyššího správního soudu byly informace o zemi původu, z nichž ministerstvo vycházelo, relevantní, důvěryhodné a vyvážené, ve vztahu ke stěžovatelkou uváděným skutečnostem aktuální a ověřené z různých zdrojů. Odpovídaly tedy požadavkům kladeným na ně příslušnou judikaturou.
Ve světle tohoto shrnutí považuje Ústavní soud závěr Nejvyššího správního soudu, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, za ústavně konformní. Zejména s přihlédnutím k tomu, že Nejvyšší správní soud své odmítavé stanovisko nad rámec ustanovení §104a odst. 3 s. ř. s. odůvodnil. Do samotného uvážení Nejvyššího správního soudu o přijatelnosti kasační stížnosti může přitom Ústavní soud zasáhnout pouze zcela výjimečně, pokud by zjistil, že došlo k jeho zneužití (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 597/06 ze dne 9. 11. 2006 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2283/11 ze dne 22. 3. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Výskyt podobného pochybení nebyl však zaznamenán.
Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi naznačil (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 948/16 ze dne 15. 7. 2016 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1237/16 ze dne 9. 8. 2016), že respektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, v souladu s níž se dle dostupných informací na Ukrajině nejedná o tzv. totální konflikt, který by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 265/2014-17 ze dne 15. 1. 2015, usnesení č. j. 3 Azs 259/2014-26 ze dne 25. 3. 2015, usnesení č. j. 2 Azs 194/2015-28 ze dne 18. 9. 2015, usnesení č. j. 8 Azs 131/2015-24 ze dne 10. 12. 2015; pro srovnání viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 226/2015-59 ze dne 10. 2. 2016 ve vztahu k Afghánistánu). Stěžovatelka současně neuvedla dostatečně konkrétní skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že existují závažné důvody se domnívat, že jí v případě vycestování zpět na Ukrajinu hrozí reálné nebezpečí špatného zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak jej vymezuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2008 ve věci Saadi proti Velké Británii, stížnost č. 13229/03, §128 - 133).
Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nevznesla žádné relevantní námitky, které by byly způsobilé zvrátit závěry Nejvyššího správního soudu, resp. které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelkou předložené systémové argumenty a geopolitické úvahy by mohly mít význam pouze v případě, že by se konkrétním způsobem negativně promítly do její právní sféry. K ničemu takovému, alespoň dle zjištění příslušných orgánů, ovšem nedošlo. Rovněž tvrzení o vyšší míře úspěšnosti žadatelů o azyl v jiných zemích Evropské unie nijak neprokazuje, že by právě žádosti stěžovatelky o mezinárodněprávní ochranu mělo být vyhověno. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti tedy nemůže být tento argument relevantní. Totéž lze říci i o námitkách stěžovatelky ve vztahu k ustanovení §104a s. ř. s., které se pohybovaly výlučně v obecné rovině, a nebylo z nich zřejmé, jakým způsobem "jednoinstančnost" soudního řízení zasáhla do jejích práv. Nehledě na to, že Nejvyšší správní soud, přestože shledal kasační stížnost nepřijatelnou, se nad rámec tohoto výroku argumentací stěžovatelky zabýval. Fakticky tak mělo předmětné soudní řízení povahu řízení dvojinstančního.
Na podkladě shora řečeného Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Společně s ní odmítl dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i návrh na zrušení §104a s. ř. s., neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu