ECLI:CZ:US:2017:1.US.2664.17.2
sp. zn. I. ÚS 2664/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavních stížnostech stěžovatele Ing. Zdeňka Urbana, zastoupeného Mgr. Terezou Ječnou, advokátkou, se sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, proti usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové, ze dne 3. 5. 2017, č. j. NCOZ-1516-960/TČ-2016-417503-C, č. j. NCOZ-1516-968/TČ-2016-417503-C a č. j. NCOZ-1516-963/TČ-2016-417503-C; a proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 9. 6. 2017, č. j. 14To 172/2017-19, č. j. 14To 176/2017-17 a č. j. 14 To 173/2017-19, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanými ústavními stížnostmi, které splňují podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu porušení jeho základních práv a svobod zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaného, dílem nedokonaného, ukončeného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že jako daňový poradce poskytoval některým spoluobviněným právní pomoc a finančně ekonomické rady ve věcech daní a v souvisejících věcech. Stěžovatel tak měl pomoci ke způsobení škody České republice ve výši celkem 134.338.015 Kč a pomoci k pokusu o neoprávněné vyplacení nadměrného odpočtu DPH a zkrácení této daně a tím způsobit škodu ve výši celkem 19.989.584 Kč.
Napadenými usneseními ze dne 3. 5. 2017 zajistila Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Hradec Králové (dále jen "policejní orgán") jako náhradní hodnotu peněžní prostředky včetně jejich příslušenství a také peněžní prostředky dodatečně došlé včetně jejich příslušenství na blíže specifikované bankovní účty, jejichž majitelem je stěžovatel. Policejní orgán odůvodnil napadená usnesení tak, že v rámci šetření předmětné trestní věci sice bylo vyvinuto úsilí dohledat výnos z trestné činnosti odpovídající specifikované škodě, kterou měl způsobit stěžovatel, tento se však policejnímu orgánu nepovedlo dohledat, ale podařilo se mu zadokumentovat majetek, který by mohl sloužit jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti. Své rozhodnutí policejní orgán odůvodnil tím, že existuje důvodná obava, že obvinění se budou snažit svůj majetek vyvést z dosahu orgánů činných v trestním řízení.
Proti těmto rozhodnutím brojil stěžovatel stížnostmi, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadenými usneseními ze dne 9. 6. 2017 zamítl. Proti výše uvedeným usnesením policejního orgánu i proti na ně navazujícím usnesením krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnosti, ve kterých namítá porušení svého práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, práva svobodně podnikat zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v ústavních stížnostech uvádí, že vydání napadených usnesení policejního orgánu je nezákonné, neboť nebyly splněny podmínky k jeho vydání stanoveny v §79g zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád"), a že předmětné zajištění má pro něj nevratné finanční následky, jelikož není schopen hradit zákonné poplatky včetně daní, sociálního a zdravotního pojištění, smluvních závazků či hypotéčních úvěrů. Stěžovatel rovněž namítá porušení principu presumpce neviny, když byl soudem fakticky označen za vinného ještě předtím, než bylo trestní stíhání pravomocně ukončeno. Upozorňuje na to, že účelem institutu zakotveného v ustanovení §79g trestního řádu má být omezení práv vlastníka zajišťované věci, aby tato nemohla být vyvedena z dosahu orgánů činných v trestním řízení, nikoli odejmutí věci. Stěžovatel má za to, že v důsledku vydání napadených rozhodnutí mu fakticky hrozí ekonomická likvidace, což považuje za rozporné s principem proporcionality.
Ústavní soud usnesením ze dne 5. 9. 2017 řízení o obou ústavních stížnostech spojil a poté posoudil obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že tyto představují zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavních stížnostech, konfrontoval je s postupem orgánů činných v trestním řízení a obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 či usnesení sp. zn. II. ÚS 998/17 ze dne 9. 5. 2017; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z: http://nalus.usoud.cz).
Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)]. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu č. 1, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)]. Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků.
V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003 či usnesení sp. zn. II. ÚS 998/17 ze dne 9. 5. 2017). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, citován výše, či usnesení sp. zn. I. ÚS 554/03 ze dne 28. 7. 2004). Kritérium přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku má přitom i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 723/02 ze dne 24. 8. 2004). K tíži obviněných, a tím spíše k tíži jiných subjektů dotčených trestním řízením, totiž nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti, kdy by neúměrné prodlužování vyšetřování (či prověřování) takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem, a mohlo by založit nepřiměřenost předmětného zásahu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)].
Výše citovaných závěrů judikatury zdejšího soudu se v nyní posuzované věci dovolává též stěžovatel. Po zvážení všech relevantních skutečností však Ústavní soud dospěl k závěru, že zásah do jeho vlastnických práv splňuje požadavek proporcionality a nelze jej označit za protiústavní. Z napadených rozhodnutí policejního orgánu i soudu dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že zajištění předmětných věcí je důvodné, a to s ohledem na stav tohoto řízení a prověřovanou trestnou činnost, přičemž policejní orgán i soud uvedly konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že byly spáchány výše vymezené trestné činy a že z tohoto jednání měli obvinění (včetně stěžovatele) majetkový prospěch. Napadeným usnesením policejního orgánu nelze vytýkat nepřezkoumatelnost a policejní orgán neporušil zásadu proporcionality, neboť s ohledem na výši škody, která měla být způsobena uvedenou trestnou činností, a s ohledem na výši zajištěné částky na účtu stěžovatele, není dán předpoklad, že by toto zajištění bylo v rozporu se zásadou proporcionality. Navíc z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozhodující orgány vyvinuly úsilí k dohledání výnosů z trestné činnosti odpovídající vyčíslené škodě, jelikož se jim však nepodařilo tento výnos v uvedeném rozsahu dohledat, nýbrž se jim podařilo dohledat majetek, který by mohl být použit jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, tak přistoupily k jeho zajištění dle ustanovení §79g odst. 1 trestního řádu. Tento postup je v souladu se zákonnou úpravou zajištění věcí v rámci trestního řízení, pročež Ústavní soud neshledal, že by se jednalo o nedůvodný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Pokud pak stěžovatel postup policejního orgánu v podobě užití předmětného majetkového zajišťovacího institutu hodnotí jako likvidační, Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje, neboť v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení dochází "pouze" k dočasnému omezení možnosti dotčeného jednotlivce disponovat s majetkovými hodnotami a tedy k dočasnému omezení jeho vlastnického práva, nikoliv k trvalému zbavení vlastnického práva dotčeného jednotlivce, což je naopak charakteristickým znakem konfiskace.
Co se týče tvrzení stěžovatele, že v důsledku vydání napadených rozhodnutí není schopen hradit zákonné poplatky a že mu fakticky hrozí ekonomická likvidace, krajský soud v napadených usneseních uvedl, že stěžovatel má jiné možnosti, jak z příjmů z jeho pracovní činnosti obstarat potřebné záležitosti, a dále stěžovatele odkázal na ustanovení §79g odst. 2 trestního řádu, podle kterého může být z důležitých důvodů povoleno provedení úkonu ze zajištěné náhradní hodnoty. Ústavní soud sice nepřehlédl, že stěžovatel již minimálně jednou tento postup částečného uvolnění zajištěných finančních prostředků neúspěšně absolvoval, avšak případná neústavnost nevyhovění jeho konkrétní žádosti nepodléhá přezkumu v tomto řízení, zabývajícím se samotným rozhodnutím o zajištění prostředků. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových práv na majetek či na spravedlivý proces napadenými rozhodnutími. Ostatně stěžovatel ani ve svých stížnostech adresovanéých krajskému soudu, ani ve svých ústavních stížnostech nekonkretizoval skutečně vzniklou újmu (zásah do svých majetkových práv), jež mu snad již vznikla; jeho tvrzení se pohybují pouze na úrovni nepříliš konkrétních hypotéz.
Ve věci tvrzeného nedostatečného odůvodnění napadených usnesení krajského soudu pak Ústavní soud připomíná, že usnesení o zajištění věci či náhradní hodnoty (resp. rozhodnutí o stížnosti proti tomuto usnesení) nemají charakter rozhodnutí o vině a trestu, nýbrž se jedná o rozhodnutí toliko zatímní, zajišťovací, učiněná v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto. Tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na preciznost, přesnost a podrobnost jejich odůvodnění, přičemž v případě nyní napadených usnesení musí Ústavní soud konstatovat, že splňují požadavky na ně kladené v judikatuře Ústavního soudu, neboť z nich jsou seznatelné základní parametry, jež musí takováto rozhodnutí obsahovat. Takto se krajský soud věnoval jak okolnostem samotného trestního stíhání (především podezření, že stěžovatel spáchal dané trestné činy), tak i okolnostem zajištění předmětných peněžních prostředků, včetně jejich zákonnosti, důvodnosti a přiměřenosti. V souvislosti s námitkou stěžovatele, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení principu presumpce neviny, je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jež jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Jinými slovy, je přirozené, že rozhodování o zajištění nemůže spočívat na principu jistoty bez důvodných pochybností, jak tomu má být u rozhodnutí meritorních. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů totiž přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoliv jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2911/17 ze dne 17. 10. 2017). Jakkoli tedy stěžovatel považuje daná rozhodnutí za zcela nedostatečné, z hlediska ústavního přezkumu zásahu do práva na majetek i práva na spravedlivý proces napadená usnesení obstojí a není dán důvod pro derogační zásah Ústavního soudu.
Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu dotčených orgánů státu žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, a jako takové je usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud současně nevyhověl návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť to citované zákonné ustanovení ex lege vylučuje s ohledem na výsledek řízení o této ústavní stížnosti, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (srov. výslovně §62 odst. 4 věta prvá zákona o Ústavním soudu: "Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení...").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu