ECLI:CZ:US:2017:1.US.734.16.1
sp. zn. I. ÚS 734/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Budského, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Osadní 12A, Praha 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 28 C 249/2013-98 ze dne 1. 10. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 4/2015-135 ze dne 4. 3. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3313/2015-152 ze dne 1. 12. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění ze dne 11. 4. 2016 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že rozsudkem č. j. 28 C 249/2013-98 ze dne 1. 10. 2014 Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") postupem dle §696 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, určil, že v místě a čase obvyklé nájemné za užívání bytu s příslušenstvím, nacházejícím se v pátém patře domu na adrese v P., užívaného žalovaným (stěžovatelem) na základě dohody o nájmu bytu ze dne 30. 11. 2005 činí 5 800 Kč měsíčně, a to počínaje dnem 12. 6. 2013. Stěžovateli byla současně uložena povinnost nahradit náklady řízení žalobců - Ing. Jaroslava Krameše a Lenky Kramešové, jakož i náklady státu - znalečné.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem č. j. 55 Co 4/2015-135 ze dne 4. 3. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel následně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 3313/2015-152 ze dne 1. 12. 2015 odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před obecnými soudy nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav věci, zejména nebyla dostatečně vyřešena otázka, jaká je skutečná výměra předmětného bytu. Stěžovatel se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že přesná plocha bytu není pro určení nájemného podstatná, a v tomto duchu rozporoval výměry předložené žalobci i výměru bytu zjištěnou ve věci ustanovenou znalkyní. Podle stěžovatele v řízení vypracovaný znalecký posudek pak i v dalších aspektech vzbuzoval pochybnosti o své správnosti. Znalkyně se například spokojila s informací poskytnutou žalobci o výši nájemného v bytech, které tito vlastní v dané lokalitě, aniž by prováděla jiná šetření stran výše nájemného. Znalkyně se také nevypořádala s jeho námitkami poukazujícími na neuspokojivý stav bytu, kterýžto faktor měl být při určení výše nájemného zohledněn. Za stav bytu jsou odpovědni žalobci, stěžovatel tudíž považoval za nelogické, aby u nich uplatňoval slevu na nájemném, jak navrhoval soud prvního stupně. Uvedené výtky stěžovatel završil konstatováním, že obecné soudy pochybily, pokud své rozhodnutí založily na předmětném znaleckém posudku. Soud prvního stupně navíc zatížil řízení vadou, když řádně nepoučil účastníky ve smyslu ustanovení §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), resp. stěžovateli, který nebyl právně zastoupen, neobjasnil obsah tohoto poučení. Tento nedostatek činí podle stěžovatele jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Úvodem nutno poznamenat, že samotný fakt, že stěžovatel byl ve sporu neúspěšný, nelze bez dalšího hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces. O rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by mohlo jít jen tehdy, pokud by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takovou situaci se v posuzované věci ovšem nejedná.
Jak si Ústavní soud ověřil, ve věci bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy svá rozhodnutí současně řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157), přičemž se vypořádaly i se všemi námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry obecných soudů jsou pak výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti.
Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že nenechaly znalecký posudek vyčíslující nájemné obvykle placené za užívání bytů obdobných tomu, o nějž jde v řešené kauze, přezkoumat jiným znalcem, je třeba podotknout, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku dle §127 odst. 2 o. s. ř. a ponechává je na úvaze soudu. Vyžádání revizního posouzení se může jevit patřičným především tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3311/2012 ze dne 3. 7. 2013, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1356/2014 ze dne 2. 7. 2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1124/2014 ze dne 12. 8. 2014, dostupné na www.nsoud.cz). Aplikováno na projednávaný případ, jestliže obvodní i městský soud zaujaly náležitě odůvodněné stanovisko, že námitky stěžovatele nezakládaly důvodné pochybnosti o správnosti daného posudku, není možné spatřovat žádný procesní nedostatek v tom, že k přezkoumání v něm obsažených odborných závěrů revizního znalce neustanovily.
Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy připomíná, že v soudním řízení ustanovená znalkyně provedla místní šetření v dotčeném bytě za přítomnosti stěžovatele. Ve znaleckém posudku tato následně porovnala výsledky svého kontrolního měření podlahové plochy bytu s údaji uváděnými v předchozím období. Rozporoval-li stěžovatel zjištění znalkyně s tím, že do výměry bytu zahrnula i tzv. hluchá místa (např. sokly apod.), v tomto směru se mu dostalo vyčerpávající odpovědi ze strany odvolacího soudu, který správně poznamenal, že "tolerance přesnosti v rozmezí plochy sprchového koutu není právně významná". Na pravdě se nezakládá ani tvrzení stěžovatele, že určení výše obvyklého nájemného se odvíjelo pouze od "vzorků" poskytnutých žalobci, neboť znalkyně vycházela nejen z nich, ale též z inzerce a výše nájemného vybíraného ve srovnatelných obecních bytech. Znalkyně konečně při určení nájemného přihlédla i k faktickému stavu bytu. Z řečeného je tedy zjevné, že stěžovatelem uplatněné námitky proti znaleckému posudku nemohly obstát.
Nepřípadná je rovněž výhrada vážící se k absenci řádného poučení o koncentraci řízení ze strany soudu prvního stupně. Za rozhodující Ústavní soud považuje skutečnost, že stěžovateli byl dán fakticky neomezený prostor se písemně i v průběhu dvou jednání vyjádřit k věci, resp. k argumentaci protistrany a k obsahu provedených důkazů, jakož i navrhovat důkazy vlastní. Obvodní soud navíc řádně účastníky na konci druhého jednání poučil dle §119a odst. 1 o. s. ř. Jinými slovy, stěžovateli nebylo bráněno adekvátně reagovat na průběh řízení, pouze dostatečně nedbal svých práv a možnosti, které mu procesní předpisy k ochraně práv poskytují, nevyužil.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal nic, co by svědčilo o existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu