ECLI:CZ:US:2017:2.US.2818.17.1
sp. zn. II. ÚS 2818/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Martinou Kubincovou, advokátkou, se sídlem Pod Jarovem 2031/20, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, č. j. 27 Cdo 1001/17-136, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 11 Co 291/15, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 9. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 1 a 2, a v článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že již proti napadeným rozhodnutím dříve podala ústavní stížnost, ta však byla usnesením sp. zn. I. ÚS 2250/17 ze dne 9. 8. 2017 z důvodu nedostatku právního zastoupení odmítnuta.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, sp. zn. 16 C 46/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující relevantní skutečnosti. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 11. 6. 2015, č. j. 16 C 46/2011-46, nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením ze dne 18. 5. 2017, č. j. 27 Cdo 1001/2017-136, dovolací soud vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě 10 dnů odstranila nedostatek povinného zastoupení předložením plné moci prokazující, že je v dovolacím řízení zastoupena advokátem, případně doklad osvědčující, že má sama odpovídající právnické vzdělání. Stěžovatelka přípisem ze dne 29. 5. 2017 sdělila dovolacímu soudu, že se z důvodu nemajetnosti obrátila dne 25. 4. 2017 na Českou advokátní komoru se žádostí o určení advokáta do dne 30. 5. 2017. Česká advokátní komora stěžovatelce dle jejího tvrzení sdělila, že o její žádosti může být rozhodnuto nejdříve ve lhůtě 30 dní. Stěžovatelka proto po Nejvyšším soudu žádala, aby jí buď stanovil advokáta, nebo prodloužil lhůtu k odstranění vady nedostatku zastoupení advokátem. Nejvyšší soud poté ústavní stížností napadeným usnesením dovolací řízení zastavil. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že stěžovatelce nelze přiznat ani částečné osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Za této situace u ní nelze pokládat za splněné ani předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení ve smyslu §30 o. s. ř. Jelikož stěžovatelka ani přes výzvu dovolacího soudu neodstranila nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v její věci nejde o bezúspěšné uplatňování práva, neboť žaloba je důvodná. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a tvrdí, že rozhodováním soudů v nalézacím řízení jí bylo bráněno v řádném uplatňování jejích práv, když soudy ji opakovaně odmítaly osvobodit od soudních poplatků a ustanovit jí advokáta. Stěžovatelka také nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, a upozorňuje, že jestliže je podána žádost o osvobození od soudního poplatku, musí o ní být nejprve rozhodnuto, a teprve poté mohou byt soudem činěny další procesní úkony. Před tímto rozhodnutím nelze účastníka vyzvat, aby poplatek zaplatil, nebo řízení dokonce pro nezaplacení zastavit. Stěžovatelka navíc žádala Nejvyšší soud o posečkání z důvodu prodlev na straně České advokátní komory při určování advokáta, a současně předložila soudu nový důkaz - usnesení stavebního odboru Městského úřadu ve Valašském Meziříčí ze dne 15. 2. 2017, č. j MěÚVM 16426/17, který prokazuje, že zjednodušená dokumentace rodinného domu, na základě které rozhodoval Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, neodpovídá skutečnému provedení stavby domu č. p. X K.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Ústavní soud na tomto místě připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/2009 ze dne 30. dubna 2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. srpna 2000 (U 28/19 SbNU 275)]; případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
7. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy se otázkou, zda má stěžovatelka nárok na osvobození od soudních poplatků, dostatečným způsobem zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Při zjišťování rozhodných skutkových okolností vycházely z údajů poskytnutých jim stěžovatelkou a jejich postupu v této otázce nelze z ústavněprávních hledisek nic vytknout. Na zjištěný skutkový stav pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Nejvyšší soud pak řádně odůvodnil, proč bylo namístě dovolací řízení zastavit.
8. Podle §241 o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Ve smyslu ustanovení §241b odst. 3 věta poslední nebyl-li nedostatek podmínky uvedené v §241 ani ve lhůtě určené ke splnění této podmínky odstraněn, předseda senátu soudu prvního stupně dovolací řízení zastaví.
9. Taková situace nastala i v projednávané věci, kdy dovolací soud zastavil řízení z důvodu nedostatku právního zastoupení, který nebyl stěžovatelkou ve lhůtě stanovené výzvou soudu odstraněn. Nebylo tedy důvodu, jak namítá stěžovatelka, věc předkládat soudu prvního stupně, aby rozhodl o její žádosti o ustanovení advokáta a osvobození od soudních poplatků, neboť o tomto již Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl pro stěžovatelku negativním způsobem usnesením ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. 16 C 46/2011. Opačný postup by znamenal další neefektivní kolo žádostí a opravných prostředků [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011 sp. zn. 25 Cdo 803/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterých v případě, že již bylo ve věci osvobození od soudních poplatků pravomocně rozhodnuto a nedojde ke změně poměrů žádajícího účastníka, další takový návrh soud pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae)]. Obě citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu byla předmětem přezkumu Ústavního soudu, který jejich závěry v usnesení sp. zn. II. ÚS 110/12 ze dne 10. 5. 2012 a v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2943/13 ze dne 15. 7. 2014 jako ústavně souladné aproboval.
10. K námitce stěžovatelky, že žádala Nejvyšší soud o prodloužení lhůty k odstranění vad, Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci stěžovatelka podala dovolání již dne 6. 4. 2016, nemůže tedy nyní úspěšně namítat, že soud nevyhověl její žádosti o prodloužení lhůty k odstranění vad podání, když se na Českou advokátní komoru obrátila s žádostí o určení advokáta až dne 25. 4. 2017, tedy více než po roce od podání dovolání. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatelka vede celou řadu sporů, jejíž nedílnou součástí je opakované podávání žádostí o ustanovení advokáta a osvobození od soudních poplatků. V případě neúspěchu pak stěžovatelka tato procesní rozhodnutí dále napadá odvoláním a dovoláním, jak tomu bylo také v dané věci, kdy dovolací soud rozhodoval o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků, a byl zamítnut její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. Lze tedy mít za to, že stěžovatelka je nepochybně s problematikou dovolacího řízení včetně podmínky povinného právního zastoupení obeznámena.
11. Ústavní soud v souzené věci závěrem konstatuje, jak již učinil např. ve věci stěžovatelky v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2867/17 ze dne 31. 10. 2017, že opakující se návrhy stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků v různých fázích řízení, kdy nedošlo ke změně jejích poměrů, představují pouhou polemiku stěžovatelky se shora uvedenými závěry a s jasnou judikaturou nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu (např. shora citovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 110/12 a IV. ÚS 2943/13). Tato polemika nemůže dle Ústavního soudu sama o sobě znamenat porušení základních práv stěžovatelky, resp. založit důvodnost ústavní stížnosti.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu