ECLI:CZ:US:2017:2.US.3473.16.2
sp. zn. II. ÚS 3473/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Janem Schödlbauerem, advokátem, se sídlem Staroměstské nám. 86, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1000/2016-25 ze dne 17. srpna 2016, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 50/2016-422 ze dne 18. února 2016 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 2 T 158/2015-385 ze dne 11. prosince 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 95 Ústavy České republiky.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Praze podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnuto.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že trestní řízení proti němu bylo vedeno právně neregulérním způsobem, kdy byla očividně ignorována zásada "v pochybnostech ve prospěch obviněného". V podstatě namítá, že orgány činné v trestním řízení postavily jeho obvinění na svědecké výpovědi poškozené bez jakéhokoliv dokreslení její opodstatněnosti. Očekával, že nalézací soud bude ve věci vystupovat nestranně, avšak i on se postavil na stranu žalující, přičemž hrubě zkresloval uváděné skutečnosti, choval se neprofesionálně a arogantně. Dle jeho názoru nelze brát zřetel na posudek vypracovaný znalkyní z oboru psychologie, vycházející pouze z vlastní výpovědi poškozené, když pocity úzkosti mohou vycházet právě ze strachu, že se její dokonalá lež prokáže a bude nařčena z křivého obvinění. Nadto je vše v rozporu s jeho doznáním, že s poškozenou měl styk opakovaně a po dohodě. Právo na spravedlivý proces bylo dle stěžovatele porušeno i tím, že výslech poškozené probíhal bez jeho účasti, takže s ní nebyl přímo konfrontován, ale byl pouze seznámen s tím, co vypověděla, přičemž k takovému postupu nebyl žádný relevantní důvod. Vyvstává i otázka, zda v jeho případě nedošlo postupem soudů, který označuje ve smyslu judikatury Ústavního soudu za formalistický a libovolný, k porušení práv uvedených v čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, neboť byl odsouzen bez jakéhokoliv přímého důkazu, respektive bez jakékoliv známky zavinění, podepřené lékařskou zprávou. Stěžovatel má dále za to, že v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku chybí skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čím byl naplněn zákonný znak trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, spočívající v násilí nebo pohrůžce bezprostředního násilí.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že soudy obou stupňů vzaly za podklad skutkových zjištění pouze nepravdivou svědeckou výpověď poškozené, takže byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování argumentuje.
9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti sobě stojí na jedné straně výpověď stěžovatele, hájícího se tím, že s poškozenou měl dobrovolný sex, a na straně druhé usvědčující výpověď poškozené. Tato situace nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatele v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Jestliže však soud po řádném vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další rozhodnutí, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Při hodnocení výpovědi poškozené, která stěžovatele usvědčovala z trestného jednání, si soud prvního stupně byl vědom toho, že jde o důkaz klíčový. Zaměřil proto dokazování i na objasnění osoby poškozené. V tomto směru měl zásadní význam znalecký posudek z oboru psychologie, který vyzněl ve prospěch poškozené; ta je dle jeho závěrů osobou bez sklonů ke zkreslování popisovaných událostí či lhavosti. Na tom nemůže nic změnit ani opačný názor stěžovatele. Nadto je výpověď poškozené podpořena i dalšími, byť nepřímými důkazy, vyjmenovanými a zhodnocenými soudem prvního stupně. Pokud tedy soud prvního stupně logicky vysvětlil, proč svědecké výpovědi poškozené uvěřil a proč naopak považoval obhajobu stěžovatele za nevěrohodnou a rozpornou s jinými ve věci provedenými důkazy, z hlediska ústavního nelze jeho postupu cokoliv vytknout. Podstatné je, že soud prvního stupně provedené důkazy vyhodnotil ve shodě s jejich obsahem, že je nijak nedeformoval, a že při jejich hodnocení ani jinak nevybočil z rámce daného ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu.
11. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ostatně plně ztotožnil i soud odvolací, který neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadami, jež by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku soudu prvního stupně, a konstatoval, že skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Ani odvolací soud nepochyboval o věrohodnosti poškozené, jejíž výpověď označil za konzistentní a dílem podpořenou i dalšími důkazy. Přitom neshledal nic, co by poškozenou mohlo vést ke křivému obvinění stěžovatele a riskování svého trestního stíhání. Obhajobu stěžovatele naopak označil za zcela osamocenou. V jeho rozhodnutí nechybí ani patřičná reakce na odvolací námitky procesní povahy, které stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti. Odvolací soud se tak řádně vypořádal nejen s námitkami směřujícími do obsahu protokolu o hlavním líčení a nepořízení zvukového záznamu, ale i s výhradami stěžovatele stran provedení výslechu poškozené v nepřítomnosti stěžovatele, kdy soud prvního stupně ve smyslu §209 odst. 1 tr. řádu stěžovatele vykázal na dobu výslechu poškozené z jednací síně. Výslechu poškozené však byl přítomen obhájce, který jí mohl klást otázky, přičemž soud seznámil stěžovatele po jeho návratu do jednací síně s obsahem výpovědi poškozené a umožnil mu, aby se k ní vyjádřil. Stěžovatel mohl také poškozené klást prostřednictvím předsedy senátu otázky, čehož však nevyužil. Nelze proto dospět k závěru, že by uvedeným postupem soudu prvního stupně, učiněným zcela v souladu s §209 odst. 1 tr. řádu, byla porušena zásada kontradiktornosti dokazování.
12. Námitky, směřující proti skutkovým zjištěním, řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními neshledal žádný extrémní rozpor. Naopak konstatoval, že skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, především konzistentní výpověď poškozené, o jejíž pravdivosti nevznikly žádné pochybnosti.
13. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
14. Pokud stěžovatel dodatečně v rámci doplnění ústavní stížnosti vznáší námitku, že v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku chybí skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čím byl naplněn zákonný znak trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, spočívající v násilí nebo pohrůžce bezprostředního násilí, jedná se o nepřípustnou námitku, neboť ji stěžovatel uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu jde o tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, a nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post), [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 577/02 ze dne 19. 9. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 604/02 ze dne 5. 12. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013, nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 4. 8. 2016]. Uvedenou námitku měl stěžovatel uplatnit nejpozději v řízení před Nejvyšším soudem, neboť podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu představuje jeden ze zákonem předvídaných dovolacích důvodů. Nad uvedený rámec však lze konstatovat, že popis skutku obsažený ve výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedený v odůvodnění tohoto rozsudku (viz poslední odstavec na str. 5) odpovídá tomu, že byl spáchán trestný čin znásilnění podle §185 tr. zákoníku.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu