ECLI:CZ:US:2017:2.US.4033.16.1
sp. zn. II. ÚS 4033/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného JUDr. Alexanderem Nettem, advokátem se sídlem Hlavní 40, Brno, proti příkazu vydanému soudcem Okresního soudu v Olomouci dne 15. 9. 2014, č. j. 0 Nt 2112/2014-21, za účasti Okresního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu a záznamů uchovaných v soukromí na datových úložištích elektronických dat. V odůvodnění napadeného příkazu soud uvedl, že je dáno důvodné podezření z toho, že nejméně od roku 2009 do současnosti blíže specifikované osoby (včetně stěžovatele) v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek sjednávaly pro obchodní společnosti přednost nebo výhodnější podmínky některému ze soutěžitelů, uzavíraly dohody o určení ceny a o rozdělení trhu a narušovaly tak hospodářskou soutěž a porušovaly závazná pravidla zadávacího řízení při veřejných zakázkách za účelem ovlivnit průběh těchto veřejných zakázek ve prospěch konkrétních obchodních společností, přičemž jednaly jako organizovaná zločinecká skupina. Jelikož podstatná část komunikace mezi osobami zainteresovanými na prověřovaných zakázkách probíhala prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků, mohla být realizací napadeného příkazu zajištěna data relevantní pro probíhající trestní řízení, jakož i údaje umožňující stanovit přesnou míru odpovědnosti jednotlivých osob v případě konkrétních prověřovaných veřejných zakázek.
2. Uvedený příkaz dle stěžovatele porušil jeho právo na důvěrnost komunikace zaručené čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); krom toho se stěžovatel dovolává též čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel předně zpochybňuje návrh na vydání napadeného příkazu, kdy uvádí, že v něm není popsána konkrétní trestná činnost, nýbrž je zde uveden popis trestné činnosti pouze pomocí obecných znaků příslušných skutkových podstat souvisejících s právní kvalifikací trestné činnosti. Nadto v něm není vymezeno období, za které mají být údaje poskytnuty, a ve vztahu k některým veřejným zakázkám je chybně uvedeno, že je ohledně nich také vedeno prověřování. Ve vztahu k samotnému příkazu pak stěžovatel rovněž má výhrady proti tomu, že popis inkriminované trestné činnosti je proveden pouze pomocí obecných znaků, ačkoliv požadavek na konkrétní vymezení trestního jednání musí akceptovat i soud, neboť jeho rozhodnutím je výrazným způsobem zasaženo do ústavně garantovaných práv dotčených osob. Dále stěžovatel namítá, že z odůvodnění příkazu není zřejmé, jaké důvody vedly soud ke stanovení počátku období na 1. 1. 2009 za situace, kdy v návrhu na vydání příkazu není počátek období stanoven a v záznamech o zahájení úkonu trestního řízení je počátek trestního jednání stanoven na měsíc červen 2010. Navíc se soud nikterak nevypořádal se skutečností, že dnem 1. 10. 2012 nabyl účinnosti zákon č. 273/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o elektronických komunikacích"), a některé další zákony (dále jen "zákon č. 273/2012"), dle kterého je právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací povinna uchovávat uvedené údaje po dobu 6 měsíců (a v jehož rámci bylo také nově upraveno ustanovení §88a trestního řádu). Stěžovatel se tudíž domnívá, že za této právní situace nemohl soud vydat příkaz na období od 1. 1. 2009 do 12. 9. 2014, ale pouze od data účinnosti právní úpravy obsažené v zákoně č. 273/2012 Sb., tj. od 1. 10. 2012, neboť pokud je v zákoně stanovena lhůta pro úschovu dat a je touto dobou vázána právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, nejsou orgány činné v trestním řízení oprávněny nad rámec takto stanovené zákonné lhůty vyžadovat data za období delší než 6 měsíců od data vydání příkazu. Stěžovatel se dovolává též čl. 38 odst. 1 Listiny, když zpochybňuje místní příslušnost Okresního soudu v Olomouci k vydání dotčeného příkazu, protože jako místo spáchání trestné činnosti v záznamu o zahájení úkonu trestního řízení ze dne 12. 3. 2012 byl určen Přerov, takže místně příslušným měl být správně Okresní soud v Přerově. Na uvedeném údajně nic nemění, pokud následně došlo k rozšíření místa spáchání trestné činnosti.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (pravomocně neukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nijak reparovat (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz).
6. Podstatou nyní projednávané věci je tvrzený zásah do soukromí realizovaný na základě příkazu soudu vydaného dle ustanovení §88a trestního řádu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soukromí každého člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod, přičemž připouští-li ústavní pořádek průlom do této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány [např. nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU 83)]. Právo na ochranu tajemství přepravovaných zpráv plynoucí z čl. 13 Listiny totiž spolu se svobodou osobní a s dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit na důkaz úcty k právům a svobodám člověka a občana [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 536/2000 ze dne 13. 2. 2001 (N 29/21 SbNU 251)].
7. Z hlediska ústavního pořádku je tedy porušení tajemství přepravovaných zpráv (včetně elektronických) možné jen v případech a způsobem stanoveným zákonem, přičemž soudní příkaz musí být písemný a odůvodněný. Z toho vyplývá, že musí být vydán ve vztahu k určité osobě, proti níž se trestní stíhání pro uvedené trestné činy vede, nebo vůči níž je důvodné podezření, že se takových trestných činů dopustila. Pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění vyloženo, o jaké indicie se takový závěr opírá. Pouhé trestní oznámení tak například samo o sobě, není-li doloženo alespoň indiciemi, z nichž lze důvodné podezření dovozovat, nepostačuje k nařízení zásahu do soukromí jedince. Příkaz musí být dále individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě a alespoň v minimální míře musí také konkrétně uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny a z čeho je to vyvozováno [srov. přim. nález sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 88/45 SbNU 291)].
8. Pokud však Ústavní soud s ohledem na shora uvedená referenční kritéria zhodnotil stěžovatelem napadený příkaz, neshledal, že by trpěl takovými vadami, pro které by byl nezbytný jeho derogační zásah. Pakliže totiž stěžovatel uvádí, že soud v tomto rozhodnutí (stejně jako státní zástupce v návrhu na jeho vydání) dostatečně konkrétně nepopsal trestnou činnost, z níž dotčené osoby podezříval, musí Ústavní soud konstatovat, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že v této fázi trestního řízení orgány činné v trestním řízení povětšinou nedisponují dostatečnými informacemi o vyšetřovaném jednání, neboť právě prostřednictvím vydaných příkazů je trestná činnost podrobněji osvětlena. Proto by bylo nelogické, aby byly na orgány činné v trestním řízení kladeny nepřiměřené povinnosti stran popisu dotčené trestné činnosti, neboť toto je často možné právě až jejich realizací. K naplnění podmínky konkrétního popisu prověřované či vyšetřované trestné činnosti tudíž postačí, pokud z tohoto popisu lze seznat alespoň její základní parametry. V tomto ohledu napadený příkaz obstojí, neboť obsahuje základní vymezení prověřovaného jednání (viz s. 4-5 příkazu a také s. 4-6 návrhu na jeho vydání), včetně uvedení toho, jaké další skutečnosti mohou být zjištěny jeho realizací, přičemž právě tyto důvody soud vedly k závěru, že je jeho prostřednictvím nezbytné zasáhnout do soukromí vyjmenovaných jedinců (včetně stěžovatele).
9. Jestliže stěžovatel dále namítá, že z odůvodnění napadeného příkazu není zřejmé, jaké důvody vedly soud ke stanovení počátku období zásahu do jeho soukromí na 1. 1. 2009, tak Ústavní soud upozorňuje, že již v návrhu na jeho vydání státní zástupce uvedl, že podstatou prověřovaného jednání je činnost vyvíjená od roku 2009 (viz s. 4 návrhu), pročež tento časový údaj zjevně převzal soud též do obsahu dotčeného příkazu. V této souvislosti pak musí Ústavní soud rovněž odmítnout argument stěžovatele, že soud s ohledem právní úpravu obsaženou v zákoně o elektronických komunikacích (ve znění zákona č. 273/2012 Sb.) mohl požadovat údaje pouze od 1. 10. 2012, neboť od tohoto data mají osoby zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací povinnost uchovávat zaznamenaná data po dobu pouze šesti měsíců. Ústavní soud si je samozřejmě vědom této úpravy, avšak musí zdůraznit, že ta vymezuje povinnosti, jejichž adresáty jsou pouze uvedené osoby zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací. Zákon o elektronických komunikacích však nezakazuje poskytnutí dotčených údajů i za delší časové období za situace, kdy jimi dotčené osoby disponují. S touto skutečností byl ostatně obeznámen též rozhodující soud, neboť v napadeném příkazu jasně uvedl, že si je vědom omezené povinnosti poskytovatelů služeb uchovávat inkriminovaná data po dobu delší než šesti měsíců. Přesto ho žádný právní předpis nelimitoval v možnosti požádat o poskytnutí údajů za celé období od 1. 1. 2009 do 12. 9. 2014; dotčená ustanovení zákona o elektronických komunikacích mohla pouze zapříčinit nemožnost získání požadovaných údajů. Ani tuto námitku stěžovatele tedy nelze považovat za ústavněprávně relevantní.
10. Závěrem musí Ústavní soud odmítnout argumentaci stěžovatele, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Zde Ústavní soud připomíná, že zákonná právní úprava příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení obsažená v ustanovení §26 trestního řádu je lex specialis k obecným ustanovením trestního řádu o věcné i místní příslušnosti soudů. Ve své judikatuře přitom zdejší soud dovodil, že v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny by byl takový výklad ustanovení §26 trestního řádu, podle kterého by bylo ponecháno na úvaze státnímu zástupci krajského nebo vrchního státního zastupitelství, jaký z okresních soudů v jeho obvodu zvolí, resp. ke kterému z nich příslušný návrh podá, neboť každé procesní ustanovení je nutné vykládat tak, aby nedávalo orgánům veřejné moci prostor pro libovůli a chránilo předvídatelnost výkonu státní moci jako důležitý prvek výše zmíněného principu právní jistoty. Ústavně konformním výkladem ustanovení §26 trestního řádu, souladným s čl. 38 odst. 1 Listiny, je proto nutno dospět k takovému závěru, že pokud příslušný návrh podává státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba aplikovat rovněž obecnou úpravu místní příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost okresního soudu určit podle kritérií stanovených v ustanovení §18 trestního řádu, tj. z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí, zvolit ten, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (201/2016 Sb.)]. Těmto podmínkám však nyní projednávaný případ dostál, neboť se podává, že příslušný návrh podalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci u Okresního soudu v Olomouci, který je řádně projednal a rozhodl o něm nyní napadeným příkazem. A již z odůvodnění tohoto návrhu vyplývá, že některé z prověřovaných skutků měly být spáchány též v obvodu Okresního soudu v Olomouci, pročež byla jednoznačně dána místní příslušnost tohoto soudu.
11. Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecného soudu (ani státního zastupitelství) při vydání napadeného příkazu žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny, které by svědčily o porušení tvrzených základních práv stěžovatele.
12. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu