ECLI:CZ:US:2017:3.US.1249.17.1
sp. zn. III. ÚS 1249/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Martinou Hajdovou, advokátkou, sídlem Sigmunda Freuda 20, Příbor, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. února 2017 č. j. 68 To 18/2017-347 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. února 2017 č. j. 68 To 19/2017-350, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na rovnost účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 13. 10. 2016 č. j. 4 T 74/2013-324 o tom, že v případě stěžovatele se neupouští od výkonu uloženého trestu veřejně prospěšných prací a tento se přeměňuje na peněžitý trest ve výši 15 300 Kč, jenž se v případě nevykonání nahradí trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dalším usnesením ze dne 13. 10. 2016 č. j. 4 T 74/2013-323 uložil okresní soud stěžovateli pořádkovou pokutu 3 000 Kč, neboť se bez omluvy nezúčastnil veřejného zasedání.
3. Obě usnesení okresního soudu napadl stěžovatel stížnostmi, které však byly napadenými usneseními krajského soudu odmítnuty pro opožděnost. Podle §143 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se stížnost podává do tří dnů od oznámení usnesení. Napadená usnesení okresního soudu byla stěžovateli oznámena dne 13. 10. 2016 a stížnosti byly podány ve dnech 23. 11. 2016 a 25. 11. 2016. Z toho důvodu je krajský soud považoval za opožděné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v postupu, kterým byly jeho stížnosti odmítnuty pro opožděnost, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Výklad krajského soudu považuje stěžovatel za nesprávný. Stěžovatel označuje za absurdní výklad, na jehož základě by obviněný musel po vyhlášení podat "bianco" stížnost, kterou by však mohl řádně odůvodnit až po doručení písemného vyhotovení. Takový výklad neumožňuje obviněným náležitě chránit své zájmy a domáhat se svých práv. Stěžující si osoba by neměla dle stěžovatele možnost reagovat na podrobné písemné odůvodnění napadeného usnesení, jehož znalost je pro podání kvalifikované stížnosti klíčová. Uvedený výklad by navíc nepřípustně zvýhodňoval osoby, které se vyhlášení usnesení osobně nezúčastní. Nepřiměřenost uvedeného výkladu je pak výraznější v případech, kdy obviněný není zastoupen obhájcem. V závažných případech je třeba obviněnému poskytnout dostatek času pro seznámení se s argumenty orgánů činných v trestním řízení. Vyhlášení podobných usnesení, jaká byla vydána ve věci stěžovatele, se navíc ve většině případů neúčastní státní zástupce, čímž je veřejná žaloba rovněž zvýhodněna, neboť jí lhůta pro podání stížnosti počíná plynout až doručením usnesení. Ve stěžovatelově případě nebyl státní zástupce veřejnému zasedání přítomen, zatímco stěžovatel byl k účasti nucen, a to i pořádkovými pokutami. Svůj právní názor stěžovatel opírá o opakované závěry judikatury Ústavního soudu (zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04 a III. ÚS 457/05), s nimiž je názor krajského soudu v rozporu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a aby současně odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí z důvodu jeho nepříznivé finanční situace. Dále navrhl, aby Ústavní soud uložil krajskému soudu povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jak ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
7. V posuzované věci je stěžovatelova argumentace je založena na nesouhlasu s výkladem §143 odst. 1 trestního řádu, jak jej provedl krajský soud. Ústavní soud však dospěl k závěru, že postup krajského soudu je ústavně konformní a odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud řešil tuto otázku v několika v podstatě totožných případech, kupř. usneseními ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 235/14, ze dne 16. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 1420/09 nebo ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3442/10. V usnesení ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1623/10 se pak Ústavní soud velmi podrobně vypořádal rovněž s totožnou argumentací týkající se obsahu závěrů nálezů ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) a ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 457/05 (N 4/40 SbNU 39), na které stěžovatel odkazuje. Ze stejných důvodů se jejich závěry neuplatní ani v posuzované věci.
8. Zárukou proti oslabení práva obhajoby na dostatečnou možnost odůvodnění své stížnosti je omezení, které stížnostnímu soudu brání v rozhodnutí o podané stížnosti dříve, než má obviněná osoba možnost se zcela seznámit s odůvodněním napadeného rozhodnutí (srov. nálezy ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 426/09 a ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09). Přesto však od ní lze spravedlivě požadovat, aby vůli podat stížnost projevila již v krátké době po seznámení se s podstatou (tedy zejména výrokem a tzv. nosnými důvody) usnesení.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Z totožných důvodů pak nemohl vyhovět ani vedlejším návrhům na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů stěžovatele v řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu