ECLI:CZ:US:2017:3.US.130.16.1
sp. zn. III. ÚS 130/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo nám. 91/5, Jihlava, zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. listopadu 2015 č. j. 10 KZT 16/2015-7 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 15. října 2015 č. j. ZT 215/2015-23, spojené s návrhem na zrušení části §45 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), vyjádřené slovy "a v přípravném řízení státní zástupce" a části §146 odst. 2 tr. řádu vyjádřené slovy "nadřízenému státnímu zástupci nebo", za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 10 a čl. 10a Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11, čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka s ústavní stížností spojila návrh, aby Ústavní soud zrušil výše uvedená ustanovení tr. řádu.
2. Usnesením ze dne 17. 8. 2015 policejní orgán Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, expozitura Hradec Králové zahájil pod č. j. OKFK-1762-59/TČ-2015-252300 trestní stíhání obviněné Ing. Aleny Vitáskové (dále jen "obviněná") pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se měla obviněná dopustit tím, že jako předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ"), ačkoli si byla vědoma skutečnosti, že JUDr. Renata Vesecká, Ph.D., nesplňuje ani částečně zákonem stanovenou podmínku pro výkon místopředsedkyně ERÚ, konkrétně podmínku nejméně sedmileté praxe v oboru energetiky, z toho tři roky v řídící nebo vedoucí funkci podle §17b odst. 4 písm. c) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen "energetický zákon"), přesto jako jediná oprávněná úřední osoba podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku nejprve úmyslně svým rozhodnutím č. 3/2014 č. j. 09948-2/2014-ERÚ ze dne 3. 11. 2014 účelově vytvořila ke dni 4. 11. 2014 nové systemizované místo místopředsedkyně ERÚ, do kterého téhož dne úmyslně a v rozporu s §17b odst. 3 energetického zákona v návaznosti na §17b odst. 4 písm. c) energetického zákona jmenovala JUDr. Renatu Veseckou, Ph.D. Tímto jednáním v období od 4. 11. 2014 do 4. 6. 2015 obviněná úmyslně opatřila JUDr. Renatě Vesecké, Ph.D., neoprávněný značný prospěch v celkové výši nejméně 788 013 Kč, kdy tyto finanční prostředky obdržela JUDr. Renata Vesecká postupně ve svém platu za funkci místopředsedkyně ERÚ, a dále způsobila v daném období škodu České republice - ERÚ ve výši nejméně 1 056 033 Kč, spočívající v platu vypláceném JUDr. Renatě Vesecké včetně povinných odvodů zaměstnavatele za zaměstnance.
3. Shora uvedeným usnesením státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě (dále jen "okresní státní zastupitelství") ustanovil ERÚ jako poškozenému v dané trestní věci opatrovníka pro výkon jeho práv JUDr. Alenu Prchalovou, Ph.D, advokátku, sídlem Husova 1288/25, Jihlava. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že obviněná byla ke dni rozhodnutí stále předsedkyní ERÚ a podle §17b energetického zákona předseda ERÚ řídí ERÚ, jedná jménem ERÚ navenek a rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutím ERÚ v prvním stupni. Obviněná by tak ve věci vystupovala současně jako zástupce poškozeného ERÚ, což je podle §44 odst. 1 tr. řádu vyloučeno, neboť oprávnění poškozeného nemůže vykonávat ten, kdo je v trestním řízení stíhán jako spoluobviněný, a tím spíše jako jediný obviněný. Podle §45 odst. 2 tr. řádu v případech, v nichž zákonný zástupce nemůže vykonávat svá práva v rámci trestního řízení a je nebezpečí z prodlení, v přípravném řízení státní zástupce ustanoví k výkonu těchto práv opatrovníka. Vzhledem k tomu, že ERÚ je ústředním orgánem státní správy bez nadřízeného státního orgánu, který by případně mohl převzít výkon práv poškozeného, nezbývá než ve věci ustanovit poškozenému ERÚ opatrovníka.
4. Stížnost poškozeného ERÚ proti tomuto rozhodnutí zamítla státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajské státní zastupitelství") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením. Konstatovala, že ačkoli §45 odst. 1 a 2 tr. řádu upravuje podmínky pro ustanovení opatrovníka k výkonu práv poškozeného pouze ve vztahu k fyzickým osobám, použije se toto ustanovení analogicky i na osoby právnické, u nichž konkrétní právní úprava chybí. Trestní řád v §45 odst. 1 stanoví, že v případech, je-li poškozená osoba zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo je-li její způsobilost k právním úkonům omezena, vykonává její práva podle tohoto zákona její zákonný zástupce. Podle §45 odst. 2 věty první tr. řádu v případech, v nichž zákonný zástupce poškozeného nemůže vykonávat svá práva uvedená v odstavci 1 a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce ustanoví k výkonu těchto práv poškozenému opatrovníka. Podmínka "nebezpečí z prodlení" je v daném případě splněna, neboť v tomto trestním řízení není zajištěno řádné zastoupení poškozeného a účinná ochrana jeho práv, a to při respektování platné úpravy v občanském zákoníku i v občanském soudním řádu. Podle §17 energetického zákona je ERÚ zřízen jako správní úřad pro výkon regulace v energetice, při výkonu působnosti postupuje ERÚ nezávisle, v čele úřadu stojí podle §17b odst. 1 energetického zákona předsedkyně ERÚ - obviněná, která jedná jménem úřadu navenek.
5. Obviněná je tak osobou, která je v předmětném trestním řízení na jedné straně oprávněna zastupovat poškozeného, na straně druhé je osobou obviněnou. Tato postavení jsou v jednom řízení neslučitelná, neboť není zajištěna ochrana oprávněných práv a zájmů poškozeného, když poškozený je v podstatě "občanskoprávním odpůrcem" obviněného. Na tuto skutečnost nemůže mít podle státní zástupkyně vliv ani zmocnění jiné osoby obviněnou pro dané trestní řízení, ani skutečnost, že v "době nepřítomnosti předsedy" je ve stejném rozsahu zastoupena místopředsedou ERÚ, neboť i za těchto okolností je nadána právy a povinnostmi spojenými s výkonem této funkce a kolize obou postavení v tomto řízení se tak nijak nesnižuje. Uvádí, že "veřejnoprávní vztah (v trestním řízení) nelze spojovat se vztahem ryze soukromé povahy, jímž trestní řízení vedené proti Ing. Aleně Vitáskové bezesporu je". V takových případech je povinností orgánů činných v trestním řízení ctít a hájit práva poškozených, a za tímto účelem ustanovit pro výkon práv poškozeného opatrovníka.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí státního zastupitelství jsou neplatná. Stěžovatelka dále uvádí, že je-li stát v postavení poškozeného, jde o soukromoprávní oblast, kde stát vystupuje jako právnická osoba. Právní subjektivita (právní osobnost) je tedy dána České republice s uvedením příslušné organizační složky. Namítá, že na napadených usneseních okresního i krajského státního zastupitelství není však poškozený označen jako "Česká republika, Energetický regulační úřad", ale jen jako "Energetický regulační úřad". Energetický regulační úřad není právnickou osobou a nemá způsobilost jednat v právních vztazích, tu má Česká republika. Proto podle stěžovatelky ERÚ nemůže mít postavení poškozeného a nemůže mu být ani ustanoven opatrovník. Obě napadená usnesení trpí právní vadou, neboť v soukromoprávní oblasti jednají s "nesubjektem" práva. Podle stěžovatelky jde o podstatnou právní vadu způsobující neplatnost napadených usnesení.
7. Dále stěžovatelka vytýká nedůvodnost ustanovení opatrovníka. Podle jejího názoru je ustanovení opatrovníka poškozenému proti jeho vůli zneužitím moci. V trestním řízení je primárně toto ustanovení určeno k prospěchu poškozeného, nikoli k jeho ovládnutí. Stěžovatelka tvrdí, že státní zástupce okresního státního zastupitelství však ustanovil opatrovníka ERÚ proto, že "ten nechtěl skákat, jak on bude pískat" a "vybájil údajnou škodu, která prý vznikla tím, že Česká republika poskytovala své zaměstnankyni plat". Nárok na náhradu škody je soukromoprávním nárokem. V soukromém právu platí právní zásada, že subjekty jsou si rovny a stát nemá nadřazené postavení. Tím, že státní zástupce ustanovil opatrovníka, aby si vynutil určité právní jednání ERÚ, tuto právní zásadu porušil. Státní zástupce podle stěžovatelky využil moci, aby "se svým názorem na údajnou škodu nebyl v příslušném trestním řízení jako Milouš Jakeš v roce 1989, tedy jako kůl v plotě", a "když poškozený odmítl být poslušný nástroj v jeho rukách, udělal z něj nesvéprávného". Napadenými usneseními tak byl porušen čl. 4 odst. 4 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, ve smyslu svobody při uplatnění nároků na případnou náhradu škody či tvrzení, že škoda nevznikla.
8. Posléze stěžovatelka dovozuje nemožnost ustanovit opatrovníka státu. Stěžovatelka odkazuje na zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "zákon o majetku ČR"). Uvádí, že tento zákon, který má povahu speciálního právního předpisu pro danou oblast s aplikační předností v oblasti zastupování státu v právních vztazích před jinými zákony, neumožňuje jmenování opatrovníka státu. Argumentuje, že stát ze své povahy nemůže mít opatrovníka, neboť stát je stále existujícím a fungujícím subjektem veřejného i soukromého práva. Dále zejména namítá, že přímo za ERÚ mohla jednat jiná osoba, zejména místopředseda ERÚ. Státu nelze ustanovit opatrovníka jen z důvodu případné podjatosti jednoho funkcionáře, ale je nutno věc řešit jednáním skrze jiného státního funkcionáře, jiný orgán či jinou organizační složku. Podle stěžovatelky je nemožné, aby působnost státních orgánů proti jejich vůli vykonávali advokáti.
9. Stěžovatelka namítá také porušení čl. 17 Listiny a zároveň nepřezkoumatelnost usnesení krajského státního zastupitelství. Cituje v této souvislosti větu obsaženou v odůvodnění usnesení krajského státního zastupitelství, v níž je uvedeno, že "nelze přehlédnout ani mediální výstupy, ani obsahovou stránku různých podání, která jsou jménem Energetického regulačního úřadu činěna...". Z uvedeného podle stěžovatelky vyplývá, že pro státní zastupitelství je důvodem ustanovení opatrovníka ERÚ skutečnost, že v souladu s ústavně zaručenou svobodou projevu vyjadřuje veřejně své názory a v souladu se svými zákonnými právy podává různá podání Policii České republiky a státnímu zastupitelství.
10. Rozhodnutí státního zástupce okresního státního zastupitelství stěžovatelka dále vytýká, že jím byl ustanoven opatrovník, který má v trestním řízení převzít pravomoci předsedkyně, místopředsedkyně a ostatních zaměstnanců, aniž by opatrovník splňoval zákonná kritéria pro jmenování předsedy (praxe v energetice). Upozorňuje, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), který je obecným právním předpisem pro právní jednání, včetně ustanovení opatrovníka právnické osobě, vyžaduje u opatrovníka splnění podmínek, které má mít člen statutárního orgánu.
11. Ustanovení opatrovníka považuje stěžovatelka za zásah do činnosti a nezávislosti ERÚ výkonnou mocí. Státní zastupitelství nesmí dávat pokyny ERÚ a tím spíše mu ani ustanovovat opatrovníka proti jeho vůli. Ustanovení opatrovníka je podle stěžovatelky významným zásahem do činnosti a nezávislosti ERÚ výkonnou mocí. Na podporu uvedené argumentace odkazuje na požadavky práva Evropské unie na nezávislost typu úřadů jako je ERÚ a na povinnost "evropsky konformního výkladu". Uvádí, že pokud stát nerespektuje nezávislost ERÚ, porušuje mezinárodní závazek dodržovat právo Evropské unie. Napadená usnesení podle stěžovatelky porušují i čl. 1 odst. 2, čl. 10 a 10a Ústavy.
12. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka na podporu své předchozí argumentace odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. IV. ÚS 576/2000 (N 61/22 SbNU 49) ve věci směnečného rukojemství obce Dolní Bečva a ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. III. ÚS 721/2000 (N 103/23 SbNU 39) týkajícího se neplatnosti úkonu starosty obce bez rozhodnutí obecního zastupitelstva - obec Březová. Podle jejího názoru lze tyto nálezy týkající se obcí jako osob veřejného práva použít analogicky i na posuzovaný případ.
13. Návrh na zrušení části §45 odst. 2 tr. řádu vyjádřené slovy "a v přípravném řízení státní zástupce" a §146 odst. 2 tr. řádu vyjádřené slovy "nadřízenému státnímu zástupci nebo" stěžovatelka odůvodňuje výhradou, že razantní omezení práv odvíjející se z ustanovení opatrovníka v demokratickém právním státě musí být pokryto právem na soudní ochranu. Omezuje-li však svéprávnost osoby státní zastupitelství v trestním řízení tím, že je poškozenému proti jeho vůli ustanoven opatrovník, má postižený právo jen na stížnost k nadřízenému státnímu zastupitelství. Tím je porušeno právo na soudní ochranu. Stěžovatelka upozorňuje, že zatímco občanské právo (srov. §56 odst. 1 občanského zákoníku) předpokládá omezení svéprávnosti pouze na základě soudního rozhodnutí, trestněprávní úprava umožňuje, aby státní zástupce svévolně zbavil poškozeného, který odmítá závěry orgánů činných v trestním řízení o existenci škody, jeho práv tím, že mu proti jeho vůli ustanoví opatrovníka, který nebude hájit zájmy poškozeného, nýbrž prosazovat náhled státního zastupitelství. Tyto rozdíly mezi občanskoprávní a trestněprávní úpravou nejsou jen nelogické tím, že poškozený v trestním řízení uplatňuje nárok na náhradu škody, tj. občanskoprávní nárok, nýbrž dosahují ústavněprávního rozměru, neboť odporují rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny a právu na rovné zacházení podle čl. 4 odst. 3 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzovaném případě k takovému závěru nedospěl.
15. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku; podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
16. Ústavní soud usnesením ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 2/16 odmítl návrh navrhovatelů 1. obviněné (tj. někdejší předsedkyně ERÚ Ing. Aleny Vitáskové) a 2. ERÚ, aby Ústavní soud: 1. vyslovil, že kompetenci jednat navenek v oblasti působnosti ERÚ má tento úřad, a to i jako organizační složka České republiky podle §17 energetického zákona, a že k řízení ERÚ a k jednání navenek, a to i ve formě organizační složky státu (Česká republika - ERÚ) v postavení poškozeného v trestním řízení je příslušná předsedkyně úřadu anebo místopředseda, pokud nemůže úřad zastupovat předsedkyně podle §17b energetického zákona, a 2. zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí, jimiž byl ERÚ jako poškozenému v trestním řízení vedeném proti Ing. Aleně Vitáskové ustanoven opatrovník. Ústavní soud předmětným usnesením rozhodl ve vztahu k navrhovatelce 1. (obviněné) podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (její návrh shledal za podaný někým zjevně neoprávněným) a stran navrhovatele 2. podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona (jeho návrh označil za nepřípustný).
17. Ústavní soud v bodě 31. a 32. citovaného usnesení konstatoval ohledně usnesení napadených rovněž nyní posuzovanou ústavní stížností, že jde o rozhodnutí vydaná v přípravném trestním řízení, jimiž byl ustanoven opatrovník k výkonu práv poškozeného. Rozhodnutí o ustanovení opatrovníka podle §45 odst. 2 tr. řádu vydává předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce. Ústavní soud připomenul, že i pro rozhodování o návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a §120 a násl. zákona o Ústavním soudu platí zásada subsidiarity [srov. např. nález ze dne 17. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 4/04 (U 5/32 SbNU 473) nebo ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 5/04 (N 147/46 SbNU 443)]. Ze zásady subsidiarity aplikované v dané věci především vyplývá, že Ústavní soud může rozhodovat jen v případě, že zde neexistuje jiný orgán, který je k tomu podle zákona příslušný (§122 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Další, obecnější projev této zásady spočívá v tom, že Ústavní soud přezkoumává zásadně až konečná rozhodnutí ve věci [srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01 (U 33/23 SbNU 383) a usnesení ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 216/10], což napadená rozhodnutí jako akty procesní povahy nesplňují. Tento aspekt principu subsidiarity souvisí též se zásadou sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci a lze ho - byť toliko komplementárně - uplatnit i v řízení o návrhu na rozhodnutí sporu o rozsah kompetencí. Ústavní soud dal posléze najevo, že namítaný kompetenční spor - jak ho vnímají navrhovatelé - je třeba primárně řešit v rámci dané soustavy rozhodujících státních orgánů - trestních soudů. Orgány příslušné učinit další (i konečné) rozhodnutí ve věci tedy představují trestní soudy, které budou rozhodovat v dalším průběhu trestního řízení. Zde lze uplatňovat námitky týkající se případného vadného procesního postupu, který navrhovatelé považují za kompetenční konflikt. Namítaný zásah, mající toliko procesní povahu a dopad, lze tedy v dané věci objasnit a v případě potřeby reparovat v rámci probíhajícího trestního řízení před trestními soudy. Odporovalo by smyslu ústavního soudnictví, zejména zmíněné zásadě subsidiarity, kdyby Ústavní soud vstupoval do probíhajícího a pravomocně neskončeného trestního řízení a posuzoval oprávněnost vznášených námitek za situace, kdy jejich prověření a eventuální náprava zjištěných vad je realizovatelná jinými procesními prostředky, o nichž nebylo s konečnou platností příslušným orgánem - soudem - rozhodnuto.
18. Jakkoli lze obsahové těžiště návrhu evidovaného pod sp. zn. Pl. ÚS 2/16 - přes určité pochybnosti Ústavního soudu, zda jde o kompetenční konflikt v pravém slova smyslu (srov. bod 30. citovaného usnesení) - ztotožnit s kompetenčním sporem [a to mezi ústředním správním úřadem - tj. ERÚ - a státním zastupitelstvím stran otázky, kdo má kompetenci zastupovat ERÚ navenek, resp., kdo má právo rozhodnout o takovém zastupování v trestním řízení v případě konfliktu zájmů, kdy osoba pověřená k takovému jednání ze zákona (předsedkyně ERÚ) je zároveň osobou obviněnou z trestných činů proti České republice (ERÚ) v postavení poškozeného], je nezbytné tyto závěry přenést i na nyní posuzovanou věc a ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
19. Aniž by se Ústavní soud vyjadřoval k meritu stěžovatelkou předestřené argumentace, dlužno připomenout usnesení ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1363/14, kde Ústavní soud v kontextu ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 345/2003, 5 Tdo 1312/2007, 11 Tdo 329/2008-I.) předeslal, že trestní řád použití analogie připouští, dokonce se na použití tohoto právního institutu na mnoha místech sám odvolává (srov. např. §138, §206 odst. 3, 4, resp. §235 odst. 2, apod.). Tento závěr - týkající se trestního práva procesního - nikterak nekoliduje s čl. 7 Úmluvy, resp. čl. 39 Listiny, podle nichž pouze zákon může určovat, co je trestným činem, a stanovit trest (nullum crimen, nulla poena sine lege), a trestní právo hmotné - vskutku - nesmí být aplikováno extenzivním způsobem v neprospěch obviněného, především prostřednictvím analogie. Jak dále Ústavní soud konstatoval, současně existují z použití analogie v trestním právu procesním výjimky, zejména tam, kde z povahy konkrétního ustanovení vyplývá její nepřípustnost (resp. zákaz). To platí jednak pro všechna ustanovení, která umožňují zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických osob a rovněž v případech, kde tr. řád obsahuje taxativní výčet případů, na které se má konkrétní ustanovení aplikovat. Použití analogie, která je v trestním právu procesním jinak přípustná, je vyloučeno mj. v případech, kdy zákonná úprava výslovně a jasně stanoví pravidla aplikace určitého ustanovení tak, že nezůstává žádný prostor pro aplikaci takového pravidla na jiné, byť zdánlivě totožné či obdobné případy. Ústavní soud v citovaném usnesení posléze konstatoval, že obě státní zastupitelství vycházela ze stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. 1 SL 738/2009, které deklaruje, že vyvstane-li v přípravném řízení možnost střetu zájmů u právnické osoby včetně obce či kraje, vystupující v postavení poškozeného (§43 odst. 1 nebo i podle odst. 3 tr. řádu), zejména tehdy, jestliže orgán jednající jménem takové právnické osoby je osobou důvodně podezřelou ze spáchání trestného činu (§158 odst. 7 věta druhá tr. řádu) nebo obviněným, přichází v úvahu, aby státní zástupce ustanovil poškozené právnické osobě opatrovníka (§45 odst. 2 tr. řádu per analogiam); vždy se souhlasem osoby, která se má stát opatrovníkem. Ustanovení §45 odst. 1 tr. řádu ve znění účinném ode dne 18. 3. 2017 výslovně konstatuje, že opatrovníka je třeba neprodleně ustanovit také v případě, že je nebezpečí z prodlení a poškozený je právnickou osobou a nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení.
20. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že coby ústřední správní úřad náleží mezi organizační složky státu, a není proto právnickou osobou (§3 odst. 1 a 2 zákona o majetku ČR). Podle §21 občanského zákoníku se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu stát (tj. Česká republika, nikoliv její organizační složka; obdobně §6 zákona o majetku ČR). Uvedenému vymezení musí odpovídat rovněž způsob označování v rozhodnutích státních orgánů. I kdyby byl možný meritorní ústavněprávní přezkum této otázky, bylo by třeba konstatovat, že jakkoli v daném směru došlo k pochybení, jde jen o zřejmou nesprávnost, tedy vadu, kterou nebyla zkrácena ústavní práva stěžovatelky. Námitky týkající se uvedeného nedostatku proto nelze vyhodnotit jako ústavněprávně relevantní.
IV.
Posouzení návrhu na zrušení ustanovení zákona
21. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
22. Ústavní soud vzal v potaz, že zákonem č. 55/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, došlo (s účinností ode dne 18. 3. 2017) ke změně znění §45 odst. 2 tr. řádu, k němuž se vztahuje nyní posuzovaný návrh. Ustanovení §45 odst. 2 věta první tr. řádu ve znění před touto novelizací konstatovalo, že v případech, v nichž zákonný zástupce poškozeného nemůže vykonávat svá práva uvedená v odstavci 1 a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce ustanoví k výkonu práv poškozenému opatrovníka. V současnosti je účinné znění, podle kterého opatrovníka ustanovuje předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce.
23. Okolnost, že bylo dosavadní znění návrhem napadeného ustanovení "nahrazeno" zněním novým, vyvolává nutnost soustředit pozornost k ustanovení §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle nějž platí, že pozbude-li přezkoumávaný zákon (ustanovení) platnosti před skončením vedeného řízení, Ústavní soud řízení zastaví. Tak tomu ovšem bude v případě takové "náhrady", pro kterou je určující, že původním návrhem napadené ustanovení již jeho nové znění v předchozí podobě neobsahuje. Naopak, ustanovení §67 zákona o Ústavním soudu se neprosadí [a netřeba se ani uchýlit k procesním postupům ve smyslu změny návrhu ve prospěch deklarace, že v době své účinnosti bylo napadené ustanovení protiústavní - srov. kupříkladu nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 12/14 (177/2015 Sb., N 109/77 SbNU 577) a usnesení ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 27/14], jestliže, jako je tomu v daném případě, napadená část ustanovení §45 odst. 2 (ve znění "opatrovníka ustanovuje ... v přípravném řízení státní zástupce") zůstala, navzdory dílčí formulační změně, zachována.
V.
Závěr
24. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro aplikaci §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení zákona Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu