ECLI:CZ:US:2017:3.US.1959.17.1
sp. zn. III. ÚS 1959/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného doc. JUDr. Ing. Radkem Jurčíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Obilní trh 312/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2017 č. j. 8 To 136/2017-412 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. března 2017 č. j. 5 T 220/2016-363, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení a nespecifikovaných "předcházejících rozhodnutí o vazbě", neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud "případně konstatoval nezákonnost jeho držení ve vazbě".
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") shora uvedeným usnesením rozhodl podle §72 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
4. Městský soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2017 sp. zn. 5 T 220/2016 stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud usnesením ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 8 To 136/2017 zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená soudní rozhodnutí postrádají řádné vymezení důvodů pro vzetí do vazby, pouze poukazují, že měl svědkovi Nechaievovi prodat marihuanu za cca 400 Kč, která je však v Brně běžně dostupná a nikomu ji neprodával.
7. Jediný důkaz svědčící o vině představovala výpověď svědka Antona Nechaieva, který v přípravném řízení na nepřípustnou a kapciózní otázku policistky, zda mu drogu prodal stěžovatel, odpověděl kladně, přičemž výslech tohoto cizího státního příslušníka probíhal bez tlumočníka.
8. Stěžovatel uvádí, že u něj hrozba vysokým trestem podle §67 písm. a) tr. řádu neexistuje, jelikož judikatura Ústavního soudu tento pojem spojuje až s trestem odnětí svobody ve výši od osmi let.
9. Dále zdůrazňuje, že se v době rozhodování stížnostního soudu již devátým měsícem nacházel ve vazbě, hrozí mu "ještě jeden rok z předchozího trestu" a hodlá požádat o podmíněné propuštění. Z uvedených důvodů se nemíní před orgány činnými v trestním řízení skrývat ani s nimi "jakkoli nespolupracovat". Stěžovatel má v České republice rodinu včetně dvou dětí a postrádá úmysl odcestovat či se skrývat. Neovládá cizí jazyk a stará se o zdravotně postiženou příbuznou v bytě, kde mělo docházet k prodeji drog.
10. Stěžovatel se vyslovuje, že u něj není dán ani vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu, jelikož má legální příjmy, přičemž se živí brigádami a pomocnými stavebními pracemi.
11. Poznamenává rovněž, že odsuzující rozhodnutí krajského soudu napadl dovoláním, poté zváží ústavní stížnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). "Předcházející rozhodnutí o vazbě" stěžovatel nespecifikoval (a ani k nim v odůvodnění ústavní stížnosti nic konkrétního neuvedl), proto Ústavní soud nemůže přistoupit k jejich přezkumu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva (srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
14. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
15. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228, též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
16. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
17. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní, srov. níže) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
18. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad tzv. podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Pokud by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy).
19. Za východisko vlastního posouzení stěžovatelových námitek považuje Ústavní soud zjištění, že soudy vycházely z podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, že tento skutek má všechny znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel, a s ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
20. Jak bylo předznačeno, výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu (tzv. útěková vazba) v situaci, kdy vazba trvá již delší dobu. Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517; odst. 33), že riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Další trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu.
21. V řadě svých usnesení Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, z logiky věci v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku nebo skrývání se značně zesílena (usnesení ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 3/03, usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1577/08).
22. Řečené platí tím více, že krajský soud téhož dne, kdy vydal ústavní stížností napadené usnesení, zamítl výše konkretizovaným usnesením jako nedůvodné stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému rozsudku.
23. Uvedeným je rovněž omezen význam skutečnosti, že trest odnětí svobody v trvání dvou roků uložený stěžovateli výše konkretizovanými soudními rozhodnutími je nižší než nepravomocný trest judikaturou Ústavního soudu typicky označovaný za odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku či skrývání se.
24. Podle judikatury ESLP se z Úmluvy podává, že zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném (srov. výše) odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 1968 ve věci Wemhoff v. Německo, stížnost č. 2122/64, odst. 9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, a které reflektuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny obecné podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost. K porušení čl. 5 Úmluvy tak v těchto situacích může dojít například, porušil-li soudní orgán v odsuzujícím rozsudku závažným způsobem právo na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ze dne 24. 3. 2005 ve věci Stoichkov v. Bulharsko, stížnost č. 9808/02, odst. 58, či rozsudek ESLP ze dne 12. 2. 2013 ve věci Yefimenko v. Rusko, stížnost č. 152/04, odst. 102-104); relevantní argumentaci však stěžovatel nepředestřel.
25. I kdyby případná kritika zaměřená na výši trestu v souvislosti s vazebním důvodem podle §67 písm. a) tr. řádu mohla mít určitou relevanci, přesto by ke shledání porušení jeho práva na osobní svobodu nepostačovala.
26. Ohledně existence vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu soudy dovodily, že stěžovatel (stejně jako spoluobžalovaný) se projednávané trestné činnosti měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení rovněž pro trestnou činnost spojenou s distribucí omamných a psychotropních látek a jedů (srov. rozsudek městského soudu ze dne 8. 8. 2015 sp. zn. 5 T 197/2015), takže lze konstatovat, že má k páchání této trestné činnosti výrazné sklony. Dále soudy konstatovaly, že stěžovatel není nikde zaměstnán (stěžovatel uvádí bez podrobností příležitostný výkon prací).
27. S ohledem na chování stěžovatele tak zmíněná obava z opakování trestné činnosti, pro niž je stíhán, nabyla zcela konkrétních rozměrů. Soudy tedy nijak formalisticky nehodnotily stěžovatelovu trestní minulost, nýbrž jednání téměř aktuální a flagrantní, což je přiléhavé z hlediska účelu ustanovení §67 písm. c) tr. řádu.
28. S ohledem na to by byla nepřípadná i námitka porušení čl. 3 odst. 1 Listiny v podobě "diskriminačního" postupu soudů rozlišujících mezi osobami, které dosud trestány nebyly, a stěžovatelem, který byl trestán, neboť tento aspekt nelze vytrhávat z kontextu posuzované věci. Stejně namístě jsou i úvahy soudů o stěžovatelově selhání v režimu zkušební doby podmíněného odsouzení (srov. výše). Ty, v duchu hodnocení rizika opakování trestné činnosti a aplikace principu proporcionality, zcela logicky směřují k tomu, že od ponechání stěžovatele na svobodě nelze očekávat jeho řádné chování či dosažení sledovaného účelu (ochrany společnosti) jiným způsobem než omezením osobní svobody.
29. Přisvědčit pak nelze ani námitce nedostatečně konkrétní hrozby opakování trestné činnosti. Tuto podmínku nelze dle Ústavního soudu vykládat jako nezbytnost hrozby pouze takového trestného činu, u nějž musí být všechny jeho aspekty (např. určená oběť, výše škody, čas spáchání, atd.) známy. Je-li obviněný důvodně podezřelý z páchání trestné činnosti, jejíž modus operandi v sobě obsahuje značný prvek neurčitosti, nemůže mu být tento zásadně škodlivější charakter trestné činnosti (pro svou faktickou nepředvídatelnost) ku prospěchu v tom směru, že by se na jeho případ neměla uplatnit tzv. předstižná vazba. Je to právě nebezpečí náhodných, avšak v podstatě stále stejně se opakujících útoků, v jehož zabránění spatřuje Ústavní soud nezpochybnitelný účel institutu tzv. předstižné vazby.
30. Krajskému soudu není důvod vytýkat ani záměnu mezi účelem nařízení výkonu trestu a uvalení vazby.
31. Dlužno v obecné rovině poznamenat, že přetrvávají-li stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, a jestliže zákonnost vazby byla předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval (srov. rozsudky ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05).
32. Ústavní soud vždy též posuzuje, zda celkový výsledek řízení je výsledkem spravedlivého procesu a je v souladu s ústavně chráněnými základními právy.
33. Zjištěné okolnosti představují zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soudy shledaly vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.
34. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které krajský soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly podle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
35. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
36. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu