ECLI:CZ:US:2017:3.US.2314.17.1
sp. zn. III. ÚS 2314/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Janem Švehlou, advokátem, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 sp. zn. 6 Tdo 465/2017, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. 7 To 116/2016 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2016 sp. zn. 1 T 49/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. h) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let a šesti měsíců, když pro výkon tohoto trestu ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále mu podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci. Krajský soud o nároku poškozených na náhradu škody rozhodl podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a §229 odst.1 tr. řádu.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením, jímž je podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nedostály požadavkům na spravedlivý proces, neboť bez jakéhokoliv hlubšího posouzení, relevantnější argumentace a v rozporu se zásadou in dubio pro reo, jejíž analogického uplatnění se domáhá, nevyhověly - v situaci, kdy byly dány podmínky nutné obhajoby - jeho opakovaným žádostem o ustanovení jiného obhájce než advokátky Mgr. Moniky Jiráskové.
6. Stěžovatel se soustřeďuje na kritiku vyrozumění ze dne 23. 11. 2016, kterým mu krajský soud sdělil, že důvody pro postup podle §40 tr. řádu (tj. zproštění ustanovené obhájkyně Mgr. Moniky Jiráskové povinnosti obhajování a místo ní ustanovení obhájce jiného) neshledal.
7. Stěžovatel uvádí, že si soudům opakovaně stěžoval, že tato obhájkyně neplnila, na čem se domluvili, a nedostavovala se na dohodnutá jednání s ním. Nabyl též dojmu, že je během řízení u soudu "příliš pasivní". Citované výhrady, které stěžovatel ve svých stížnostech uplatňoval, soudy nezohlednily. Požádat o zproštění povinnosti obhajování za dané situace měla i jmenovaná advokátka.
8. Stěžovatel zdůrazňuje, že vztah důvěry mezi klientem a advokátem je pro fungující obhajobu naprosto klíčový. Když totiž klient advokátovi dostatečně nedůvěřuje, není "ze samé podstaty věci" schopen se tzv. "otevřít" a seznámit ho se všemi podstatnými skutečnostmi případu, ať už z důvodu obavy, studu či jiných pochopitelných skutečností, nemluvě o určité komunikační bariéře.
9. Ztráta důvěry, dovozuje dále stěžovatel, je něčím, co soud nemůže hodnotit, protože jde o uzavřený vztah mezi advokátem a klientem, do kterého nemůže "vidět"; nevyhoví-li soud požadavku jedné strany, jde o naprosto nepřiměřený zásah do práv obviněného. Dle názoru stěžovatele by v intencích §40 tr. řádu měl soud zkoumat obsah žádosti obviněného o zproštění obhájce povinnosti obhajování a ustanovení obhájce jiného pouze výjimečně, a to v případě, že se jeví jako zjevně nedůvodná a způsobující "procesní komplikace".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud vzal v potaz, že námitky včleněné do nyní posuzované ústavní stížnosti, nebyly obsaženy v dovolání, přestože jim blízká argumentace, že stěžovatel (obviněný) nebyl fakticky zastoupen advokátem, ačkoli byly dány podmínky nutné obhajoby, je v zásadě podřaditelná důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, dle nějž lze dovolání podat, neměl-li obviněný v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
12. Projednání námitky učiněné až v ústavní stížnosti zpravidla představuje porušení jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Nezahrnul-li stěžovatel v ústavní stížnosti tvrzenou kritiku do odvolání a ani dovolání, byť mu v tom nic nebránilo, je namístě ji považovat za nepřípustnou z hlediska tzv. vnitřní subsidiarity ústavněprávního přezkumu (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Zásada subsidiarity řízení před Ústavním soudem nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce, spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení jeho ústavních práv, proti tomuto postupu pak v soudním řízení brojí a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele.
14. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [srov. např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn IV. ÚS 430/05, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] je třeba se zabývat tím, zda v projednávané věci nejde o nepřípustný návrh v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od tohoto z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou.
15. Odmítnutí ústavní stížnosti coby nepřípustné [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] by však v dané věci nebylo na místě, jelikož podle §265d odst. 2 věty první tr. řádu obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce a v dovolacím řízení byla stěžovatelovým obhájcem Mgr. Monika Jirásková, vůči které stěžovatel v řízení před Ústavním soudem uplatňuje výhrady.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
17. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu a řádné soudní řízení podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
18. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. Právo na obhajobu patří mezi nejvýznamnější základní práva osob, proti nimž se vede trestní řízení a je garantováno ústavními normami (čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny), tak i mezinárodními smlouvami [srov. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy]. Ústavní soud připomíná nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43): "Právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny je považováno za obecné ustanovení, z něhož vychází i právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. V čl. 6 odst. 3 Úmluvy jsou pak zakotvena minimální práva obviněného týkající se jeho práva na obhajobu, a to včetně práva na bezplatnou právní pomoc, čímž toto ustanovení Úmluvy konkretizuje obecný princip spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy ... Práva vyplývající z tohoto ustanovení je nutno vykládat nikoli omezujícím způsobem ... ale při použití ústavněprávní interpretace s ohledem na záruky spravedlivého procesu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. I. ÚS 592/2000 (N 15/25 SbNU 115)]."
20. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") lze čl. 6 Úmluvy, zejména jeho odst. 3, uplatnit již během policejního vyšetřování v případě, že by mohlo ovlivnit férovost soudního řízení, které bude následovat. Způsob, kterým má být čl. 6 odst. 3 Úmluvy aplikován, ovšem závisí na povaze vyšetřování a okolnostech případu. Vždy je totiž třeba zkoumat, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces při posuzování řízení jako celku. Jinými slovy, v rámci ústavněprávního přezkumu je třeba se zabývat tím, zda porušení práva na obhajobu je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat jakékoliv formální porušení procesních předpisů o přítomnosti obhájce, nýbrž pouze taková, která svoji materiální intenzitou skutečně do tohoto práva relevantně zasahují [srov. např. rozsudek ESLP ze dne 16. 10. 2001 ve věci Brennan v. Spojené království, stížnost č. 39846/98, §45, rozsudek ESLP ze dne 27. 11. 2008 ve věci Salduz v. Turecko, stížnost č. 36391/02, §50-52, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 904/14, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2443/14 (N 59/76 SbNU 795), nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 469/16 a nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002 sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008 sp. zn. 3 Tdo 143/2008, ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 11 Tdo 407/2008, ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 6 Tdo 270/2012, atd.].
21. Porušení práva na obhajobu je považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu a - jak bylo řečeno výše - představuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.
22. Stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybnil, že po celou dobu řízení před soudy zastoupen obhájcem byl. Spornou otázkou je, zda nedošlo k porušení práv stěžovatele na obhajobu a na soudní ochranu z důvodu, že soudy neakceptovaly jeho žádosti podle §40 tr. řádu o zproštění obhájce povinnosti obhajování a ustanovení obhájce jiného.
23. Podle §38 odst. 1 tr. řádu platí, že nemá-li obviněný obhájce v případě, kdy ho musí mít (§36 a 36a tr. řádu), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Nebude-li v této lhůtě obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven.
24. Podle §40 věty druhé a třetí tr. řádu z důležitých důvodů může být obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování v řízení před soudem předsedou senátu zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný.
25. Obviněný nemá právo na změnu ustanoveného obhájce, nevyžadují-li to zájmy spravedlnosti (srov. rozsudek ESLP ze dne 14. 1. 2003 ve věci Lagerblom v. Švédsko, stížnost č. 26891/95, §55 a §59, a rozsudek ESLP ze dne 25. 9. 1992 ve věci Croissant v. Spolková republika Německo, stížnost č. 13611/88, §29 a §30).
26. V souladu s tím citovaná část §40 tr. řádu připouští výměnu obhájce jako fakultativní oprávnění soudu žádosti vyhovět, nikoli coby výraz práva obviněného na libovolnou výměnu ustanoveného obhájce. Rozhodnutí soudu nevyhovět žádosti obviněného pro nedostatek legitimních důvodů je plně v kompetenci příslušného soudu, za předpokladu, že nejsou dány další důvody, pro které má soud povinnost příslušného advokáta z řízení vyloučit. Řečeným není nijak dotčeno právo obviněného, aby si zvolil jiného obhájce kdykoliv v průběhu řízení sám [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1855/08 (N 8/52 SbNU 91) a ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 2445/07 (N 65/49 SbNU 15)].
27. Samotné odmítnutí žádosti stěžovatele o zproštění obhájkyně, s níž je "nespokojen", povinnosti obhajování a ustanovení jiného obhájce soudem proto není namístě považovat za porušení jeho práva na soudní ochranu.
28. Z obsahu ústavní stížnosti ani z odůvodnění rozhodnutí soudů předložených stěžovatelem Ústavnímu soudu nelze dovozovat, že by obhájkyně Mgr. Monika Jirásková stěžovatele jakkoliv poškozovala nebo jej nehájila řádně.
29. Stěžovatelova tvrzení, že "jeho obhájkyně neplnila, na čem se domluvili, a nedostavovala se na dohodnutá jednání s ním", přičemž nabyl dojmu, že je během řízení u soudu "příliš pasivní", jsou zcela vágní a k posunutí stěžovatelovy věci do ústavněprávní roviny (přijetí úsudku, že řízení jako celek pozbylo rysů řádného procesu) nepostačují.
30. Stěžovatel uvádí, že když klient advokátovi dostatečně nedůvěřuje, není schopen obeznámit advokáta se všemi podstatnými skutečnostmi případu, avšak v řízení o ústavní stížnosti (v jehož rámci je zastoupen advokátem, vůči kterému se nevymezuje) nespecifikoval jakoukoli skutkovou či právní argumentaci, kterou nemohl na podporu své obhajoby u obecných soudů uplatnit.
31. Jakkoli nelze bagatelizovat institut nutné obhajoby, patří se konstatovat, že stěžovatel neobjasnil, co mu bránilo, aby kupříkladu odvolacímu soudu sám (vedle podání zpracovaného obhájkyní) vyložil důvody, pro které považuje rozsudek soudu prvního stupně za nesprávný.
32. Dlužno zaznamenat, že nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi obhájcem a obhajovaným Ústavní soud odmítl též kupříkladu v nálezu ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (293/1996 Sb., N 87/6 SbNU 123) a usneseních ze dne 7. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 688/05, ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 3785/14 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 977/15, a to i s odkazy na rozsudky ESLP ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88.
33. Tím jsou jednotlivé námitky stěžovatele ohledně práva na právní pomoc vypořádány.
34. Zatímco v řízení před obecnými soudy stěžovatel založil svoji obhajobu na tvrzení, že žalovaný skutek měl být správně posouzen jako zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť "jednal v silném rozrušení ze strachu a úleku, tedy z omluvitelného hnutí mysli", v ústavní stížnosti již výslovně nebrojí proti tomu, že soudy dospěly ke skutkovým zjištěním v jeho neprospěch.
35. Postačuje tudíž jen ve stručnosti připomenout, že oblasti důkazního řízení a hodnocení důkazů patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Problémy podřaditelné judikaturou Ústavního soudu vymezeným okruhům vad v napadeném řízení nevyvstaly a ani stěžovatel - v ústavní stížnosti - v těchto směrech žádnou relevantní námitku nevznesl.
36. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
37. Na základě shora uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
38. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu